Dveře

Přátelé s hnusem odcházejí,
moje tvář je placatá jako pomeranč.
Slova se mi řinou z úst a mluví o lásce,
kolem hlavy si kreslím svatozář.

Svou náklonností každého zdrtím,
úsměvem svět si odvrátím.
Jdu na námluvy,
ale slovy nic nezískám.

Jdu ke královskému dvoru,
šašek s ambicemi blázna,
píšu báseň na zadané téma,
věřím v hojnou odměnu na zemi.

Král zaplatí lacinou chválou
za můj špatný, ale pro mě tak drahý zpěv.
S pokorou kupčíka s volnými minutami
se pomodlím k Bohu.

Já ale nechci telefonovat s Bohem,
stejně nemá telefon.
Stojí za dveřmi a tluče,
nepustím jej do domu.

Ať si před mým prahem mrzne
a s jinými bezdomovci,
kteří marně prahnou,
pije víno z krabice.