7. Konečně o té zahradě

7.  Konečně o té zahradě

„Proč se tísníte v bazénu, když pár kroků odsud máte pláž a moře bez lidí?“

„Cože, moře? Jaké moře? A jo, vy myslíte TO moře. Tam my nechodíme. Tam je odporně slaná a divně páchnoucí voda, obtěžující vlny, plave v něm kdovíjaká havěť a člověk to má daleko k baru.“

Od koupaliště přeplněného vřískajícími rekreanty se opatrně, abych nezašlápl nějakého dřímajícího leguána, vydávám po trávníku k řadě vysokých kokosových palem a rozložitých vrcholáků pravých, zvaných mořské mandle. Za malou chvíli se přede mnou otevírá rozlehlá podkova zátoky Tambor. Dech beroucí podívaná. Záliv je chráněn dvěma útesovými hradbami, jednou ze severu a druhou z jihu, díky čemuž je voda průzračně čistá a vlny relativně bezpečné. Něžně omývají tmavě hnědý sopečný písek pláže, po které pilně pobíhají houfy krabů a hejna malých brodivých ptáčků jespáků.

Nad hlavou mi krouží fregatky a nad hladinou loví pelikáni. Létají v několikačlenných formacích za sebou ve výšce jen několika centimetrů nad hranou příbojové vlny. Ta před sebou hrne vzduch a na návětrné straně jej vytlačuje směrem vzhůru. To pelikáni samozřejmě vědí a využívají tohoto stoupavého proudu k plachtění a udržení výšky. Při klouzavém letu nemávnou ani perutí. Jakmile spatří rybu, připaží křídla a jako torpéda zajedou pod hladinu. Po chvíli se už spokojeně houpají na vlnách s rybou v zobáku.

Z moře do vzduchu pro změnu zase vyskakují rejnoci. Vyletí vysoko nad vodní plochu a s hlasitým plácnutím opět zmizí v hloubce. Loví snad mouchy? Napodobují pelikány? Nebo jde o čirý exhibicionismus? Prostě podobně jako my, suchozemci, skáčeme do vody, tak oni skáčou do vzduchu. A támhle se hejno ohnivě rudých arů šarlatových usazuje na stromě a hoduje na jeho plodech. Rozlouskané ořechy vrcholáku prší z větví do příjemně prohřátého písku.

Jako sportovní plážovou disciplínu volím leh. Není to náročné jako běh, ale člověk se v tom vedru taky pěkně zapotí. Navíc může nerušeně pozorovat dění nad hlavou. Támhle třeba úplně bezhlučně letí plameňák. A za ním hlučně Cessna. Plameňák elegantně stoupá, ale letadlo klesá. Skoro padá. Hergot, míří přímo na mě! Úplně cítím vzduch, který tlačí před sebou. Užuž bych si na aeroplán mohl sáhnout. Jen taktak míjí mou hlavu podvozkem a s burácením mizí v pralese. Neozývá se však žádný výbuch. Přesně v prodloužené linii mého ležícího těla je v porostu zbudován průsek s přistávací drahou pro letadla velikosti Turboletu, která dopravují majetnější turisty z velkých letišť do tohoto zapomenutého koutu země a zpět. Taková vzdušná taxislužba. Zvuk přistávajícího letounu vylákal na odlivem obnaženou pláž několik hotelových hostů, kteří patří k těm odvážnějším, nebo se netěší all-inclusive servisu. Vstup do moře je pozvolný. Opravdu hodně pozvolný, což může být pro vodomily otrava, naopak za velký klad to považují rodiče dětí, majitelé jezevčíků a neplavci. Na opravdové plavání je oceán příliš rozlehlý a strašidelný, všichni si tedy hrají na korkové zátky a poskakují ve vlnách nahoru a dolů, nahoru a dolů. A ejhle, našel se i párek odvážlivců, odhodlaných pokořit Neptunovu říši v nafukovací lodi.

Nečekal bych, že existují osoby, které nikdy neseděly v kajaku a hodlají vodáctví nacvičovat rovnou ve vlnách oceánu. Ausgerechnet ve vlnách, vhodných leda tak k surfování. A tu máš čerte kropáč, je to možné. Pár domácích rekreantů, mimořádně boubelatých i na místní poměry, velebící plnoštíhlost, táhne po pláži nafukovací plavidlo a podpírá se pádly. Za okamžik vypuká velkolepá cirkusová klauniáda. Umisťují kajak na mělčinu, pohodlně se v něm uvelebují a libují si, jak je napohled vratká kocábka náhle stabilní. Vyváženosti je bohužel dosaženo tím, že enormně přetížená loď sedí na dně a nemůže se hnout z místa. Mocným odpichováním pádly se pasažéři snaží dostat na potřebnou hloubku. Dřou jako galejníci, loď za nějaký čas skutečně přestává drhnout trupem o písek a dává se do nečekaně rychlého pohybu.

Tandem zmateně a zcela nepředvídatelně máchá pádly na všechny strany světové i politické, ve vzduchu i ve vodě. Sráží několik pelikánů, jednoho racka a hladina se brzy bělá břichy omráčených ryb. Oba vodáci na chvíli získávají mylný pocit, že plavidlo ovládají oni, nikoli živel. Ovšem to neznáte živel. Chvilku dělá jako že nic, vyčkává, ještě vyčkává a pak zčista jasna udeří mocnou silou. V tu chvíli se akční komedie mění v boj o holý život. I když by se zdálo, že silná vrstva sádla, navíc ovinutá měchýřem záchranné vesty, musí poskytovat téměř jistotu nepotopitelnosti, příboj vás přesvědčí o opaku. Dvoumetrová vlna, která se láme přímo nad vámi, poskytuje poměrně přesnou představu, jak to vypadá uvnitř automatické pračky. Ze zpěněné vody vystřelí tu ruka, tu noha, podle toho, kam se vlna převrací. Po předpírce a hlavním praní ještě není konec. Živel přepíná na ždímání a dává si záležet. V závěru cyklu se vražedná vlna spokojeně zklidní, malebně olízne písečnou pláž a ladně sklouzává zpět do oceánu. Vyvržení kajakáři sebou ze setrvačnosti mlátí v písku, jsou zcela dezorientovaní, vyjevení a v šoku, ohmatávají si odřená čela, přepočítávají končetiny, vychrchlávají písek, vodu a drobné mořské živočichy.

Našince by tohle trapné představení nepochybně otrávilo, tlouštíci však po krátkém odpočinku celé martyrium podstupují znovu. A znovu a znovu… Vzdávají to až za půldruhé hodiny, tedy zhruba po dvanácti neúspěšných pokusech nasednout a dostat se za první vlnu. Kostaričané jsou neobyčejně odolný národ.