na infarkt . . .

Je pátek, 13,00 hodin. Sedím v kuchyni a piji poobědní kávu. Strnu. Něco syčí za lednicí.

Odtahuji lednici a do obličeje se mi vyvalí kouř. Smrdí to.

"Doprkvantic". Odešla mi lednička. Co teď? V mrazáku maso, zelenina. Venku 32 stupňů.

Volám dceři do práce.

"Baruš, odešla mi lednice".

"Co se stalo?"

"Vypustila na mě nějaké smradlavé cosi. Ještě teď kašlu. Mám tam maso a Mirka (sousedka) má mrazák plný. Co mám dělat?"

"Počkej. Zapíchnu to v práci dřív a něco vymyslíme. Měla bych být u tebe tak do tři".

Asi si umíte představit, jak je jeden v takové situaci nervózní. Nedokáže jen tak sedět a čekat se založenýma rukama. Zapínám PC a hledám telefonní číslo na prodejnu okay. Tam už jsem kdysi nakupovala.

Zvoní to. 

"OKAY. Dobrý den. Jak vám můžeme pomoc?"

"Křížová - dobrý den. Právě mi odešla lednice. Když si ji u vás dnes koupím, kdy mi ji přivezete?"

"Poslední rozvoz je v 16.30. Když se k nám dostanete do tří, určitě to zvládneme."

"Zvládnout to musíme. Mám ji plnou."

"Dobře. Jak vysoká je ta lednička co se vám rozbila? A jakou má značku?"

Stojím před ledničkou. Já mám něco přes metr padesát. Kus nade mnou ční.

"Tak asi dva metry. LG", odpovídám. "A můžu si dovolit utratit jen 20 000,-Kč."

"OK. Ještě jednou mi řekněte své jméno."

Opakuji do telefonu Křížová.

"Nebojte se. Určitě to zvládneme."

Volám informace dceři. Je 13.30.

"To jsi zvládla super, mami. Do půl třetí jsem u tebe. Připrav se."

Na parkovišti stojím už od čtvrt na tři. Za pár minut přijíždí dcera. Nastupuji, připoutám se a jedeme. Do prodejny to není daleko. 

14,35 hodin. Vcházíme do prodejny.

Hned u dveří nás s úsměvem vítá mladý muž.

"Paní Křížová?"

"Ano."

Vede nás k řadě ledniček. 

"Mami, to chceš tak vysokou? Vždyť nedosáhneš na horní polici."

Vysvětluji dceři, že jsem výšku odhadla podle toho jak vysoko mi čněla nad hlavou.

Prodavač si s dcerou vyměňují pohled a on nás vede k těm nižším. Vysvětluje a ukazuje aaa....

"Tuhle bych vám doporučoval. Do ceny se vejdeme a je to třída A."

"Mně by se líbila," říká dcera.

Cena je slušná. Sedmnáct a půl.

"Dobře. Tak tuhle."

Přecházíme k pultu k sepsání a zaplacení.

Prodavač: "Ještě vám nabídnu prodloužení záruky na pět let."

Opět vysvětluje. Nechávám to na dceři. Zajímám se o to až ve chvíli, kdy zazní celková suma 21 500,-Kč.

Obracím se na dceru.

"Baruš, ale já nemám víc. Musím se vejít do těch dvaceti."

"Nějak to uděláme", mrkne na mě a zase myšuje v počítači.

"20 017,- Kč," může být? 

"Uf. Těch sedmnáct korun určitě najdu." S kamenem spadlým na zem se usměji na pana prodavače. Přecházíme k pokladně.

Chci platit kartou, ale...

"Platba zamítnuta," hlásí paní pokladní.

Bezradně se otáčím na dceru.

"Ale já tam ty peníze mám!"

Tečnou po mě čůrky potu, obličej mi hoří, ruce se mi třesou.

"Klid, mami, nemáš nějaký limit na kartě?"

Jenom bezradně koulím očima a lapám po dechu.

Bere svůj telefon na něco tam dělá. Pak přiloží svoji kartu a hurá. Zaplaceno.

V 16,25 hodin stojí lednička v mé kuchyni.

( O deset dnů později mi upadl buben v pračce. Nákup jsem zvládla sama. V prodejně si mě pamatovali. Ale to už je na jinou povídku. A modlím se, aby něco nepřišlo do třetice...)