Bohouš

Bohouš

Bohouš vyrůstal v chudých poměrech se dvěma mladšími sestrami. Táta pracoval na šachtě jako topič na parním bagru a po šichtě pomáhal mámě v hospodě, kde byla zaměstnaná jako správkyně pivovarské hospody. Příliš času věnovat se dětem rodičům nezbývalo. Žili skromně. Škola byla pro Bohouše nepříjemná povinnost a jeho prospěch byl většinou oceňován nižšími známkami. Prospíval jen těsně nad možností postoupit do vyšší třídy. Jeho zájmy a schopnosti byly omezeny v materiálních možnostech rodinného života.

Nestěžoval si. Snášel své postavení pasivním očekáváním stálých výtek nedostatečné pomoci v domácnosti, kde neměl někdy ani možnost udělat si domácí úkoly.

Nelákaly ho klukoviny mezi jejich partou. Nějakému drzému rošťáctví se raději vyhýbal, ale přizpůsoboval se, pokud šlo o drobné lumpárny. Ne ze strachu, ale nebavilo ho hrubé jednání, nebo poškozování věcí. Velmi rád hrál na piano, a hlavně se pokoušel kreslit. Cokoliv, i když jen podle předlohy. Vlastní náměty se mu nedařily. Měl rád také kreslení ve škole. Jeho výkresy byly pravidelně na školní výstavě a po chodbách byly vystaveny skutečně neuvěřitelné kresby tužkou, ve kterých vynikal.

Jeho učitelem kreslení, byl ředitel školy Novotný, který si ho oblíbil. Byl pro Bohouše výjimečnou oporou, rádcem a autoritou. Daroval mu soupravu rydel a naučil ho první jednoduché linoryty. Bavilo ho to a brzy úspěšně vytvořil titulní stránku školního časopisu, který byl podporovaný odborem školství MNV. Zveřejňované články se mu úspěšně dařilo doplňovat drobnými vlastními ilustracemi s rozmanitými náměty. Často byl za své nápady ředitelem pochválen.

Jejich vztah byl v jeden okamžik podroben tvrdé a neúprosné zkoušce. Došlo ke srážce nedbalostní naivity s autoritou odpovědnosti. Byl to kritický okamžik delšího dosahu.

Dole na schodišti o patro níže provokovaly holky. Kluci, stojící u zábradlí o patro výš, na ně plivali dolů na schody, kde děvčata poskakovala, ucukávala a uhýbala se. Vesele se smála a pokřikovala. Bohouš se k plivajícím také přidal.

V jeden moment, kdy Bohouš zrovna plivnul dolů, holky uskočily, a na první schod v tom okamžiku vkročil ředitel. Slina mu dopadla s mlasknutím na lysinu hlavy. Ve skupince to zahučelo a všichni od zábradlí odskočili. Mohl to být kdokoliv z nich. Plivali opakovaně. Jenže poslední byl Bohouš. Ředitel zachoval naprostý klid a pokračoval v chůzi nahoru. Vyjmul si kapesník, slinu na hlavě si třel, kapesník zasunul a pomalu došel po schodech až k zábradlí. Podíval se na kluky a řekl klidným hlasem:

„Chlapci, kdo to byl?“

Ticho. Co všechno proběhlo v hlavách několika kluků, kteří se na plivání podíleli a měli štěstí.

„Pojďte všichni do třídy,“ zazněl jasný příkaz.

Co proběhlo v hlavě Bohoušovi. Věděl, že řediteli způsobil nepříjemnou věc, veřejně, před žáky a žákyněmi. Dostat plivanec na lysinu hlavy je ostudné pokoření. Je lhostejné, jestli je to úmysl, nebo nechtěná náhoda. Na někoho plivnout je výraz opovržení, pohrdání, odporu, ponížení. Také věděl, že ho všichni jasně viděli. Nepřiznal se hned na chodbě, ale až ve třídě, po delší odmlce, na upozornění ředitele o snížení známky z chování těm, co byli u zábradlí.

Po přiznání šel s ředitelem do ředitelny. Posadili se a zkoumavě se prohlíželi. Vnitřní pocit, když někomu náhodou ublížíme, se může lišit podle situace a osobnosti. Někteří lidé mohou cítit vinu, stud, trapnost nebo lítost. Jiní lidé mohou cítit hněv, obranu nebo odmítnutí. Někteří lidé mohou cítit smutek, soucit nebo odpuštění. V obou rezonovalo něco podobného.

Nechtěně plivnout na hlavu někomu je velmi neobvyklá a nepříjemná situace, která může vyvolat silné emoce u obou stran. Možná v určité situaci i smích. Jak reagovat? Omluvit se a vysvětlit, že to byla nehoda. Zasmát se tomu a pokusit se to zlehčit. To bylo v tu chvíli nemožné. Zlobit se na sebe nebo na druhou osobu, cítit se trapně a stydět se.

Neexistuje žádné správné nebo špatné řešení, jak se vypořádat s takovou situací, ale je důležité respektovat pocity druhé osoby a být upřímný k sobě. Bohouš cítil potřebu vyrovnat se s tímto pocitem. Mohl hledat pomoc od kamarádů, od rodičů? Těžko, kamarádi byli postrašeni, protože věděli, že se to samé mohlo stát jim. Plivali také. Měli štěstí. Nebyli poslední. U rodičů? Vůbec ne, doma hrozil jen důkladný trest, bez vysvětlování náhody. Plivnout na ředitele zaslouží jen pár facek a důkladně řemenem přes záda. Doma nebyl pro Bohouše žádný prostor pro vysvětlování nebo posuzování úmyslu.

Ředitel Novotný byl již starší, zkušený pedagog. Za své praxe musel řešit mnohé nepříjemné situace, někdy hraničící i s násilím a poškozováním věcí. Plivnutí na hlavu za celou dobu nezažil. U nikoho, natož u sebe. Bylo to něco opravdu výjimečného ve svých důsledcích. Fyzicky se jednalo o jednoduchou záležitost bez následků, ale v psychické rovině a osobní prestiži to byla katastrofa.

Jeho postavení a autorita byla veřejně ponížena, zostuzena a ohrožena. Byl si toho plně vědom. O události se bude příští dny hovořit nejen mezi žáky, ale hlavně mezi učiteli. Všichni budou skutek hodnotit, všichni budou čekat, jak se ředitel zachová, jak zareaguje na chování Bohouše a podle předpokladů, jak ho potrestá. Nejočekávanější bylo disciplinární řízení, ředitelská důtka, nebo trojka z mravů. Tělocvikář později prohlásil, že by se neudržel a toho parchanta by zfackoval až by se posral.

Přesto se ředitel zachoval v tuto chvíli naprosto klidně. Profesionálně. Viděl, že Bohouš je více rozrušený než on sám. Snažil se situaci zvládnout. Bylo to silné. Zvláště proto, že se jednalo právě o Bohouše. Kluka, kterého si oblíbil, kterého rád ho vedl ve výtvarné činnosti. Viděl v něm talent a nadání. Jeho mimořádné vlohy pro kresbu, světlo a stín z něho dělaly již od začátku zručného kreslíře. Tvořil s lehkostí a dispozicí snadno přenášet na papír své náměty.

Naprosto nepředpokládal, že by Bohouš jednal úmyslně. Dokonce při pohledu na jeho vystrašenou tvář se bránil úsměvu nad tím plesknutím plivance na jeho lysinu. Přece jen se ovládl a vyzval Bohouše, aby mu vysvětlil, proč mu plivnul na hlavu, aby mu připomněl, že šlo o nevhodné chování a jaké jsou z toho nyní důsledky.

Bohouše překvapilo klidné jednání ředitele a o to větší lítost mu procházela hlavou. Nemohl sám pochopit tu nešťastnou chvilku, kdy plivnul, aniž by předpokládal, že netrefí některou holku, ale někoho jiného. A ještě ke všemu na člověka, ke kterému cítil takovou vděčnost za jeho přátelské, otcovské jednání.

Nevydržel, a propuknul u něho takový pláč, že přes slzy ani neviděl. Chtělo to z něho ven, a přitom se tomu bránil. Bránil poslední zbytky pocitu provinění. Samozřejmě, že by nikdy něco takového vědomě neudělal. Zoufale hledal v sobě nějakou naději, že snad nebude muset ze školy odejít. Snesl by sto ran bičem raději, než nenávist a zlobu, či pomstu od tohoto člověka, ke kterému měl tak blízký vztah.

„Jen mi tady prosím tě nebreč,“ chtěl ředitel rozhodně utnout emoce a zůstat v klidném tónu pohovoru, „plivnul si, plivnul. Ostudu už nesmažeš. Můžeš to však napravit. Nechám to na tobě. Dobře kreslíš, maluješ, máš tvořivé nápady. Dám ti úkol, kterým tu ostudu můžeš odčinit.“

„Co bych mohl udělat, jsem smolař, proč jsem musel zrovna já, v ten moment, plivali přece všichni.“

„Namaluješ obraz!“

„Obraz?“

„Ano, namaluješ obraz, jako odčinění svého chování,“ zdůraznil svůj nápad ředitel, „bude se jmenovat, - víš co, název a téma si urči sám. Dlouho neváhej. Plátno a barvy ti dám z kabinetu. Obraz půjde na připravovanou podzimní soutěžní přehlídku. To zařídím.“

„Něco takového asi nedokážu,“ hlesnul Bohouš, „nikdy jsem to nedělal.“

„Máš možnost napravit a odčinit své chování,“ vážným a důrazným hlasem promluvil ředitel, „a teď běž, zítra se setkáme v kabinetu.“

„Ano, děkuju, děkuju pane řediteli.“ Na víc se Bohouš nezmohl a rychle se vrátil do třídy.

Všichni jeho příchod překvapeně pozorovali. Zvědavé tváře kolem něho čekaly, že přijde zkroušený, ubrečený človíček. Přišel sebevědomý kluk, sedl do lavice, sklonil hlavu a čekal. Ozvaly se dotazy, jak bude potrestán, jestli ho vyhodí ze školy nebo dostane jen nějakou důtku, trojku z chování. Nechtělo se mu odpovídat, nechtěl vysvětlovat. Byl stále rozrušen a přeříkával si v duchu, jaký je smolař a vlastně má nečekaný trest, který trestem není, ale úžasnou pomocí. To by přece nikdo z nich nepochopil. Proto mlčel, na nikoho se nepodíval. Třída postupně přestala s dotazy a ozývaly se jen poznámky o smůle, průšviháři, kterým se v jejich očích stal.

Po přestávce měli hodinu češtiny a profesorka Ondráková zpozdila svůj příchod do třídy o několik minut. Opožděně do tříd přišli učitelé všichni. Debata ve sborovně se točila jen o tom klukovi, co plivnul řediteli na hlavu a co by s ním měli udělat. Probírala se také otázka, jak je možné, že rodiče oba členové strany mají takového nevychovaného rošťáka. Jestli by neměl být umístěn do výchovného ústavu. Také když vstoupila profesorka do třídy, byl její první dotaz na Bohouše, jak si mohl dovolit takovou provokaci. Bohouš otázce neporozuměl, jen se pokusil vysvětlit, že ho ředitel již potrestal. Více pozornosti mu nevěnovala, ale na konci hodiny mu neopomněla říct, že by se měl stydět.

Po skončení vyučování Bohouš, aby unikl dalším dotěrným i zesměšňujícím otázkám a poznámkám, utíkal na tramvaj jiným směrem než obvykle. Domů šel loudavě, přemýšlel, jestli vůbec má jít domů. Nevěděl si rady. Cítil se provinile, a hlavně ho rozrušoval pocit, že v něm všichni vidí grázla, lumpa, rošťáka.

Doma se přece jen vzchopil a přiznal svůj prohřešek matce, z otce měl strach, protože by ho zmlátil. Matka se šla druhý den do školy omluvit a Bohouš musel kleknout a poprosit o odpuštění. Ředitele podobný čin překvapil, potlačil svůj úsměv a trpělivě vyjádřil svůj pocit.

„Víte maminko, on neplivnul na mě, plivnul na holky. Já nebyl součástí té skupiny neslušných, rozdováděných studentek. Plivnul podle svého úmyslu. Chtěl poplivat některou z těch holek, jako ostatní kluci, nikoliv mě. Samozřejmě je plivání rošťáctvím, které lze odsoudit, protože je v rozporu se slušným chováním. Jak se také stalo, může to mít neblahé důsledky. Ví o tom celá škola. To víte, plivnout řediteli na hlavu se nestane každý den.“

„Pane řediteli, já mu to doma ještě vysvětlím, hlavně když mu to darebáctví odpustíte.“

"Odpustit?" řekl ředitel, „ale já již nejsem ten, komu plivl na hlavu. Je to jako řeka. Stále teče dál a dál, nikdy už to není ta samá řeka. Lidé jsou jako řeka. Chlapec, který plival už tady není, ani poplivaný tady není. Vypadám snad jako on, ale už to nejsem já. Život, hlavně ten mladý, rostoucí musí jít dál. Kdoví kolik kopanců ještě zažije. My starší to víme nejlépe. On to odčiní, spolehněte se.“

Bohoušova maminka se po jeho slovech málem rozplakala a odešla s takovým uklidněním, že Bohouš je u takového učitele v dobrých rukách.

„Ani si vás ten kluk jeden nezaslouží!“

„Buďte bez starosti, já se o něho postarám!“ Obrátil se na Bohouše a přísně, ale vlídně mu řekl: "A ty jsi také jiný. Nejsi stejný kluk, který tu byl včera a plival. Ty jsi chlapec, který se přišel omluvit. Zapomeňme na to, co se stalo. Ti dva už tady nejsou. Pojď blíž a v kabinetě pohovořme o něčem jiném."

V kabinetě mu ukázal napnuté plátno, ukázal mu, jak ho má pokrýt šepsem, dal mu několik štětců, sadu olejových barev, paletu a ředidlo. Připomněl mu, že jeho úkol bude vlastně jakýmsi trestem, a jeho splněním může svůj pocit viny vymazat a odčinit.

Něco podobného Bohouš naprosto nečekal. Ani nevěděl, jak má řediteli poděkovat za darované věci. Něco takového by doma nikdy neměl. Vzpomněl si na svůj domov. Tam přece nemůže to vybavení uložit. Ani není kam. Bál se to přiznat a měl strach to odmítnout. Kupodivu ředitel něco takového předpokládal a domluvil se se školníkem, aby Bohouše nechal malovat dole ve skladu. Čas si má Bohouš vždy předem domluvit.

Sám tímto považoval celý případ za vyřešený, jen mu dalo dost práce, aby jeho rozhodnutí pochopil učitelský sbor, hlavně tělocvikář, který by Bohoušovi nejraději rozsekal zadek, že by si týden nesednul. Starosti mu dělal školník, který byl předsedou stranické organizace a stále měl snahu případ projednat na výboru, protože chování toho uličníka může mít i politický dopad na pověst školy.

Pro Bohouše nastal čas splnění daného úkolu. Snažil se události srovnat do svých zkušeností, ale příliš se mu nedařilo. Tíha myšlení při vytváření představy, jak vyjádřit obrazem zklamání z neúmyslného ublížení obdivované osobě, které byl vděčný za účinnou pomoc.

Obrátit se na obrazy hříšníků a Krista? V době posilujícího ateismu? Vytvořit reálnou scénu padající sliny? Něco mezi tím? To je vlastně trest za jeho chování, které samo o sobě bylo nesprávné a nemorální. Nečekaný úkol, těžké vyrovnání s vinou a prohřeškem. Na druhé straně nečekané rozhodnutí oběti, ředitele, postiženého ponižujícím plivnutím. Trápil se tím řešením dlouho, chodil do skladu k čistému, šepsovanému plátnu a čmáral si různé nápady na kousky papíru.

Jednoho dne pochopil, že tudy asi cesta nevede. Neměl žádné ponětí o abstraktním umění, ale přesto se touto cestou dal. Začal malovat. Zabral se do pocitu, že mu na hlavu plivnul ředitel. Najednou šla práce snadno. Každý plivanec ředitele přidával obrazu na zajímavosti a originalitě. První den po prázdninách obraz předal řediteli.

Byl to úžasný den. Ředitel byl naprosto překvapený z tak zpracované kompozice a ztvárnění pocitu viny i odměny. Jak slíbil, předal obraz kurátorovi připravované výstavy začínajících autorů s doporučením a vlastní kritikou. Obraz měl úspěch a byl oceněn cenou Nadace pomáhající talentům moderního umění. Z Bohouše se stal malíř. Díky pomoci obětavému řediteli byl přihlášen ke studiu v keramické škole s internátem. Bohouš uspěl, rozvahou a přístupem zkušeného pedagoga, který mu pomohl vyřešit složitou situaci.