12. Řekou a pralesem

12. Řekou a pralesem

Krocení ovšem není můj případ. Ještě jsem neslyšel, že by nějakého Moraváka dokázala zastavit cedule s nápisem, kterému nerozumí. Chci samozřejmě vidět divokou zvěř přímo v panenské přírodě, k čemuž se výborně hodí pralesní houštiny, toky řek, mokřady a jezera. Hravě překonávám drátěné oplocení, podlézám koňskou ohradu a po kamenitém svahu slézám k toku řeky, jejíž vysychající koryto nejen že usnadňuje cestu neprošlapanou zelení džungle, ale v případě potřeby vždy umožňuje spolehlivý návrat zpět. Terén horského pralesa je velmi členitý, plný zarostlých děr, kluzkých kmenů, trnitých větví, strmých srázů jakož i jiných pastí, pročež se raději držím koryta. Ano, natolik jsem prozíravý.

Ovšem, věrný tradiční hanácké investiční ostýchavosti, vyrážím proti proudu jen tak nalehko, bez najatého průvodce, tudíž ošizen o spoustu užitečných informací. Například že nemám v bažinách rušit spící krokodýly, šlapat na jedovaté hady, olizovat barevné žáby, dráždit hladové pumy a sedat do mraveniště. Výlet není nikterak náročný, připomíná spíše procházku po nedělním obědě. Tu a tam zastavuji, abych smočil tělo v tůňce plné křišťálově čisté, chladivé vody, tolik nepodobné smrduté kapalině pokryté mastnými oky v hotelových bazénech. Jestli si ale myslíte, že potkávám pásovce nebo tukany na každém kroku, jste na omylu. Dokonce ani lenochodi se ke mně kvapem nesbíhají a nežadoní o společnou fotografii. Zvířata jsou dokonale maskovaná a spatřit je není vůbec snadné. Neuvěříte, jakého mistrovství v kamufláži dosahují například žáby pralesničky, zvané též šípové žáby. Za celou dobu pobytu jsem neviděl ani jednu. Ale to neznamená, že tady nejsou. V Kostarice můžete hravě přehlédnout a tudíž nevidět na 237 druhů savců, 1000 druhů motýlů, 35 000 druhů hmyzu, přes 850 druhů ptactva a bezmála 400 druhů obojživelníků a plazů. Je pravděpodobné, že nezpozorujete ani řadu smrtelně jedovatých živočichů, jako jsou štíři nebo hadi. Coby starý skaut pochopitelně znám zásadu, že pokud člověka uštkne had, musí ihned pořídit jeho fotografii z blízka, z dálky, z profilu i z ánfasu, rovněž vyfotit na makro několik detailů, které pomohou plaza identifikovat, pak jedince šetrně odnést do bezpečí a přesvědčit se, že se odplazil do houští bez újmy na zdraví. Poté je třeba neprodleně vyhledat lékaře. Naštěstí hadů v pralese potkávám přibližně tolik, co lékařů.

Přiznávám, že jsem překvapen. Až zaskočen. Prales předstírá, že je zcela bez života. Kromě mírného pohybu masy neobvyklých, různě tvarovaných listů všech možných odstínů zelené, nepozoruji skoro nic, co by se dalo nazvat zvířenou. Okolí dokonale splývá ve zvláštním vlhkém šerosvitu, kterým tu a tam prostoupí paprsek světla. Připadám si sám, opuštěný a ztracený. Chtěl jsem vidět šípové žáby, malpy, vřešťany, chápany, kotuly, tukany, tapíry, pekari, lenochody, aguti, kolibříky, kvesaly, nosály, mravenečníky, mývaly, hady, pásovce…

Zatímco ostatní zvěř se přede mnou plaše skrývá, nebo bezhlavě prchá, komáry a mravence jako bych přímo přitahoval. Ale těch pár kousanců, přesněji pár stovek kousanců, jim přece nemůžu mít za zlé, že, jenom brání svůj domov, který jsem jim rozsedl. Mám všude pupínky, strašně pálí a svědí, ale vypadá to, že přežiju.

Ještě větší pocit ztracenosti vyvolává výjev, kdy se přede mnou zničehonic cosi mihne nevídanou rychlostí, přeběhne to řeku a mizí v houští. Jenom v klidné vodní hladině ještě hodnou chvíli zůstávají otištěny podivné ťápoty. Pak si uvědomuji, že tvor připomínal velmi malého dinosaura. Bonsai Velociraptora měla naježenou hřbetní ploutev a běžela po zadních. A po vodě! Částečně je mi líto, že jsem ještěra, porušujícího přírodní zákony, nestačil vyfotit, částečně se obávám, jestli nespěchal informovat příbuzné, že jim leze do revíru jídlo. Tady rozhodně nemůžu zůstat. Viděl jsem film Jurský park a znám ty konce. Taky došla voda. Ne v řece; v lahvi. A manželce jsem slíbil, že budu pít jenom balenou. Čelem vzad!

Obracím se a kvapem mířím s říčním proudem zpátky k oceánu. K neutuchající žízni se navíc dostavuje silná frustrace z toho, že jsem nedohonil ani jediného lenochoda. Konečně ale tu a tam zahlédnu pár kachen, nebo nějakou tu volavku, která pomalu kráčí proudem, pak náhle strne a nehybně stojí se zobákem namířeným k hladině, po chvíli bleskurychle vyrazí a s mohutným plesknutím zobáku do vody vyloví rybu. Já jsem zatím žádnou rybu neviděl, ale zato jsem si všiml, jak se po kmeni stromu ležícím přes vodu táhne šňůra mírumilovných mravenců střihačů, kteří se s lupením v kusadlech neúnavně ženou vpřed jako malé plachetnice, aby čerstvé listy v hlubinách mraveniště uložili, nechali zplesnivět a poté si pochutnali na houbě, nikoli na mně.

No a pak je tady ještě ta laguna. Poslední překážka mezi divočinou a civilizovaným pobřežím s palmami plnými mladých šťavnatých kokosů. Močál má asi deset metrů na šířku a dvacet na délku. Vyhrnuji si kraťasy. Jdu změřit hloubku. Projít jinudy nelze. Měřit hloubku bažiny v Kostarice tímto způsobem je sranda na druhou, protože můžete narazit na krokodýla. Člověku to ale nevadí. Tedy v případě, že je člověk naivním pitomcem jako já. Voda mi sahá až někam, kam mi může sahat pouze manželka, ale brodím se dál. Pořád si opakuju, že místní krokodýli žerou jenom ryby. Není znám případ, že by sežrali nějakého turistu. Ovšem není znám ani případ, že by se nějaký turista lehkomyslně coural močálem.

Krátce před mým návratem z výletu se rozkřikla mezi bazénovými povaleči poplašná zpráva:

„Už jste to slyšela, paní Šebesťáková?“

„No jo, a dokonce viděla!“

„Neříkejte!“

„Na vlastní voči, paní Baňousová, na vlastní voči! Na mobilu. Pan Mlhovec ho vyfotil, jak leze z tý bažiny přímo do zátoky.“

„Jéžišmarjá, a nebude tam těch potvor víc? Já bych vám do toho móře ani palec nestrčila.“

„No jo, máte recht. Zaplaťpámbu, že tady máme ten bazén.“ 

A jelikož já jsem nic nevěděl, přebrodil jsem se bez bázně celou lagunou až k pobřeží, abych se mohl osvěžit čerstvou vodou z mladého kokosu. Tedy balenou, jak jsem slíbil. Tak jsem se ocitl krokodýlovi nejblíž ve svém životě. Ale viděl jsem jej až na mobilu pana Mlhovce. A taky jsem se naučil otevírat kokosy kapesním nožíkem, ale o tom až jindy.