Opouštěná

Hanko,

je to přesně, jak píšeš. Když se s odstupem podívám na různé své "životní katastrofy", které jsem považovala v mládí za konec světa, nejenže mi připadají bezvýznamné, ale dokonce jsem ráda, že jsem se s některými lidmi rozešla, protože když si s klidnou hlavou představím, jak by asi vztah s tím nebo oním dál pokračoval, musím si říct: teprve kdybychm se nerozešli, nastala by skutečná katastrofa.

jáááj, aké mi je to blízke...depresie, váľanie sa v bahne, ľutujte ma...som rada, že som to prežila a je to za mnou...keď som mala ...násť, hneď všetko so mnou zamávalo, toľko utrpenia, sĺz, prečo ja? ...niekto rokmi dozreje, niekto nie, aspoň v tomto som už na tom lepšie:)

Hanko,

když jsem si četla básničky Rupi Kaur, bylo mi jasné, že ona je ve svých letech mnohem silnější, než jsem bývala v jejím věku já. Z jejích textů se dá soudit, že když upadne, brzy se zas zvedne ze země a jde dál a ještě je schopná inspirovat k tomu jiné. Já jsem byla v jejím věku naopak dekadentka s věčně zlomeným srdcem. Když jsem spadla, zůstávala jsem dlouho ležet v bahně. (Hlavně, aby mě všicni viděli a litovali mě...) Četla jsem české dekadernty, hlavně Karla Hlaváčka a to v době, kdy "frčeli" spíš beatnici, třeba Václav Hrabě. Soudila jsem tehdy, že básníci a básnířky musí být nutně smutní, ba zoufalí a že "skutečný umělec" prostě nemůže být veselý.  Dnes už to vidím trochu jinak. Dnes jsem schopná napsat ty poslední dva veršíky z textu, který cituješ. V sedmnácti nebo v osmnácti bych ale takový závěr považovala za trapný. Snažila bych se, aby se můj čtenář propadl do deprese a aby už v ní zůstal.

Dost minulosti!  Mysli teď a tady

na nový příběh. Nežij postaru.

presne

Vánice

2. 12.  2023  10,15

Vánice v očích,

        tvá skloněná hlava,

nejasné kontury chodníku,

víc soli v slzách...

Zima spíš londonovská 

               než česky ladovská.

Už jen psí spřežení a rychlé sáně!

Fouká to, smetá to

                z kdejaké střechy

oživlé vločky,

útržky árií meluzíny,

tu sněžnou slepotu

známou ze severských ság

a v sklopené hlavě

poryvy trhají rozvité věty

na bílé okvětní plátky,

na střípky vířících slůvek:

ona a já

      zas každý zvlášť,

  vlající plášť,

jen žádnou zášť...

Jen co pak vytáhneš patu

z pasti závěje,

tvá stopa zmizí

a nezbývá víc

       než zrnitý přízrak

                 v povážlivém předklonu.

Ještě ne pád,

ale už hluboké pochybnosti,

zda cesta je skutečně cíl.

Goro, jsem ráda, že Rupi znáš a budeme si o ní moci podiskutovat. Myslím, že může být přínosné diskutovat o nejúspěšnější básnířce na světě.

dada,

já proti těm překladům nic nemám. Myslím, že jsou udělané profesionálně a oceňuji, že překladatel dodržel zvyk Rupi nepsat čárky a velká písmenka.

Mléko a med mám, vyhrála jsem v jedné soutěži právě tuto sbírku.

Tip.

Dík, taky jsem si to mohla najít, že :)

dada,

překlady Rupi Kaur dělá Petr Teichmann. Naposledy přeložil její sbírku "Mé tělo, můj chrám".

Atticuse překládé Eva Klimentová.

A kdo dělá ty překlady?

dada,

citáty z Rupi jsou celkem u deseti mých R.K. variací. Jednu básničku o kolonialismu ( Pod žezlem královny Viktorie ) jsem nechala bez citátu, protože R.K. kritizuje západní kulturu s její povýšeností a kolonialismem obecně. Je to pro ni, jakožto pro imigrantku do Kanady, klíčové téma.

Jam,

pokusila jsem se uzmout Rupi Kaur pár námětů, ale v tomto případě mě inspirovalo pouze slůvko "opouštěná". Kaur tak nazvala jednu kapitolu své sbírky "Mléko a med". Představovala jsem si, jak to asi vypadá, když někdo někoho pomalu opoští a vybavil se mi pomalu odjíždějící vlak.

mně ta Rupi sedí, zatím co jsem tu u tebe četla

:)

Evženie, díky. Jsem ráda, že se líbilo.

Kočkodane,

les v oparu je plný skřítků, víl a jedovatých hub a není bezpečné vystupovat z vlaku uprostřed hluhokého hvozdu. Naopak je třeba pevně zavřít okna, aby do vagonu třeba nenalétali netopýři a sovy.

Phil,

moc děkuji za komentář.

Já dva poslední verše vynechat nemohu. Psávala jsem hlavně sonety a napsala jsem jich asi několik tisíc, takže jsem zvyklá zakončovat báseň (hlavně tedy anglický sonet) pointou. Pointa v sonetu většinou vyjadřuje jakési vyústění myšlenkových pochodů, úsudek, který má stabilizovat myšlení a cítění. "Klasická" báseň by měla ze čtenáře udělat trochu životaschopnějšího člověka, měla by mu pomoci žít. Moderní básně naopak většinou uvrhnou člověka do ještě většího zmatku a často neurotický modetrní básník přenáší svůj zmatek a nejistotu i na čtenáře. Pryč od takových básní!  Četba instabásníků mě na jedné straně hluboce zklamala, na druhé straně oceňuji, že oni se zase, asi po sto letech znova pokoušejí čtenářům pomáhat žít.  

moc pěkné

Krásné.

Les v oparu je asi básnicky inspirativnější než opar na rtu.

Mě vždycky fascinovala Medůza, kdysi k ní hodně načítala. Při čtení jsem stála na tom pomyslném peróně a viděla les s oparem, co hezčího může být... Dobrý text, já bych asi vynechala poslední dva řádky a otevřený příběh pro čtenáře.