Já a ženy

Stal jsem se vězněm,

Ruce svírají mi klepeta.

Jsem tady vězněn

Už necelá tři léta.

Nejen ruce má maj mi omezovat,

I mé srdce má tu ohradu,

Kterou mám snahu přelézat,

A spatřit šťastné lásky zahradu.

Snad bylo by to snadné,

Nemít to v realitě vadu.

Je pro mne totiž hrozné,

Být jedním šťastným v davu.

Tak kladu si otázku,

Zda od ní odpoutat se,

A na jiné podívat se.

Copak o to,

Jiné by tu byly.

Ale ptám se proto:

Chtěly by tě? Chtěly?

O svém zevnějšku občas slýchám jen,

Avšak uhýbám pohledem,

Neb vím, že jak pařez jsem

A ukazuju světu skutečnost úzkým otvorem.

Je tedy lepší

Je tedy hezčí

Tu ohradu si zbořit?

Nechám se asi unášet tou řekou času,

Klepeta nechám si

O budu jen obdivovat žen krásu,

Kvůli které ohradu vystavěl jsem si,

A hledat budu dál života svého spásu

I přes tu lásky absenci.