Monotónnost všedního chování

Vítám polední slunce nad svojí hlavou, prsty kloužou po klávesnici a vyzařují text. Možná každý máme v sobě něco, co bychom chtěli vyjádřit, ale nejde nám to, možná ne tak jednoduše. Ne každý je případ pro psychiatra nebo psychologa, ale s nimi je pro některé svět lepší a snesitelnější. Rozdávají harmonii, kterou pak můžeme šířit do okolního světa dále. Někdy však přijde myšlenka, na kterou jsou i lékaři krátcí. Taková pohnutka, která v průběhu času dokáže docela zreformovat náš vnitřní svět. Možná se tomu říká intuice. A tak, jako psychotici mají své hlasy, tak i my máme ten tenký hlásek v hlavě, který někdy dokáže zaneprázdnit celou mysl. V podstatě jsme, nebo můžeme být, napojeni jeden na druhého, synchronizujeme si podle druhých své biologické hodiny, až nakonec dojde k naprosté jednotě, ať už se tomu říká nirvána nebo jinak. A pomocí této intuice pak řešíme úkoly, které pro nás každý den život chystá. Proto si nemyslím, že lidé nejsou samostatní ve svém myšlení, nejsou totiž pod vlivem těchto chorobných fenoménů, dokáží konfigurrovat a zpracovat své životní touhy a projektují je do toho, čemu se říká chování. Zkrze toto chování pak, tak jako herci, interagujeme s okolím, reakce na štěkajícího psa bez náhubku, hlučnou mládež v tramvaji, blahopřání k narozeninám, vyberte si. Každý máme své chování, více či méně, ve vlastních rukou. A tak, jako každý prožívá život jiným způsobem, je i chování člověk od člověka odlišné. Proto končím svůj text, věřím, že jste si z něj něco odnesli a budu se těšit na příště.