Dopis

Psáno před časem, platné stále.
Hurá a sláva.

Ahoj
Jsem rád, že ses mi ozvala.
Ptáš se jak se mám. Odpověď jsem dlouho, velmi dlouho odkládal. Odkládal jsem ji, protože mě napadalo jen jedno slovo: Blbě. Synek není, a žena je na vozíku. Nebylo všechno vždycky ideální, ale bylo to lepší, než je to teď. Choroby frontálně útočí.
Začínat cokoliv tím, že je to blbé, je blbé.

Ale naštěstí mě napadlo, že to blbé není. Každé ráno vstanu. To je už samo o sobě skvělé! Žena to udělat nemůže. Potom jedu na kole pro snídani. Když svítí slunce a je teplo, nemá to chybu. Když je mlha, není to o nic horší. Hýbu se vlastní silou!
Již přes rok jezdím do obchodu rozkopanou ulicí. Jak pokračují stavební práce, trasa kterou lze ulici projet se neustále mění. Udržuji si tak postřeh, analytické myšlení i svoji kreativitu a flexibilitu, o schopnosti se operativně rozhodnout ani nemluvím. Po snídani si mohu někdy dělat to, co chci. Někdy. Jindy musím dělat věci, o kterých se špatně píše, a ještě hůř se dělají. Je docela dobré si uvědomit, jak je fajn dojít si sám na záchod, nebo se vykoupat.
Ale někdy je to i jinak. Můj čas je můj. Dělám si radost, Vrátil jsem se ke kolu. Čtu si o železnici. Spím.
Již nepracuji. Nemusím se stýkat s lidmi, které jsem nemusel. Nemusím nikoho přesvědčovat o své pravdě.

Poškodil se mi telefon. Mám takový ten veliký a chytrý. Umí toho velice moc. Někdy mám pocit, že toho umí víc než já. Smazaly se v něm ale kontakty, a nemohu z něho nyní volat. Zdánlivě je to u telefonu velká chyba. Ale není. Nikomu nevolám a neschází mi to.
Místo toho zase občas píšu. Změnil jsem sice podstatně žánr, ale písmenka, jako písmenka. Když je svážu dohromady, udělají mi všechna radost.

Ptáš se jak se mám.
Mám se skvěle. Kéž to ještě nějakou dobu vydrží.
Opatruj se a dej o sobě vědět.