Tma v duši

Každým dnem dumám nad tím kdo jsem. Proč je všechno tak stejný. Proč jsou všichni stejný. A u mě je to všechno tak jiný.

Nová doba mi nic neříká. Mám dokonce vážný pocit, že se mě vůbec netýká.          

Básně próza, to je to co mě zajímá a duši mi prolíná. Někdy se za to stydím a někdy to, i jen tak předhodím. Většinou to nejspíš ani nezmíním.  Jako na hodině češtiny, když všechno vím. Ale stejně nic učiteli nepovím. 

Nevěřícnost, kterou v sobě ukrývám se dere ven. V tu ránu, je vždy jako ranní chladná mlha, která vám zaleze pod rolák. Studí vás, i přes to, že jste udělala všechno aby se tak nestalo. Přichází rychle a odchází pomalu a zůstávají po ní stopy.

Stopy mých zbrklých a nerozvážných činů, které jsem udělala jen kvůli jejím očím. Těm odsuzujícím hnědým očím, které mi pomyslně berou všechny dovednosti. Ty, které za normálních situacích bez problému svedu. Cítím se zpátky jako malomocné malé dítě bez rozhledu a síly.

A to je přesně to, co ona chce.