Fén

K3,

tak to je velmi složitý a dramatický obraz, na kterém je obrovské množství postav... Mohl by nějaký moderní malíř namalovat něco podobného? Krajina perspettivně ubíhající do velké dálky, lidé postupně malincí jako figurky a v popředí poněkud teatrální scéna s křížem...  Do jisté míry podobný obraz namaloval Albín Brunovský. Jmenuje se Pekný deň a je z roku 1982. To plátno je nepochybně poučené na dílech starých renesančních mistrů, já osobně se ale domnívám, že ho inspiroval spíše Jan van Eyck svým "Klaněním beránkovi". 

Na sklonku života  Brunovský sám sebe označoval za manýristu. Ne za neomanýristu, ale prostě za manýristu. On uměl malovat a kreslit stejně dobře jako staří mistři. Já bych zase chtěla umět jako staří mistři pera psát. Taky bych ctěla být manýristkou, proto používám manýristické sonety: anglický sonet, jakým psal manýrista Schakespeare a "španělský sonet", jakým psal manýrista Luis de Góngora. 

Před několika dny byl v TV film Lecha Majewského inspirovaný obrazem "Nesení kříže" od Pietera Bruegela st. z r. 1564. 

K3,

jsem ráda, že si rozumíme...  Ale abych byla poněkud konkrétnější: pokud výtvarné dílo nějak zobrazuje lidské tváře a lidské postavy a obraz nebo grafika vyjadřuje určité emoce, dá se "výtvarno" interpretovat velmi dobře.  Například Albína Brunovského fascinovala svatba a svatebčané. V roce 1975 vytvořil grafiku Svadobný deň a v letech 1982 a 1983 díla s názvem Pekný deň, jejichž námětem je rovněž svatba a svatebčané. Svatba byla pro tohoto autora krajně problematická a kontroverzní událost, což jsem se pokoušela "vyčíst" svými sonetky z výtvarných předloh. Pokud se výtvarné sdělení dá takto "interpretovat", není tak těžké napsat báseň na téma obrazu. Horší to je, když je obraz abstraktní nebo poloabstraktní. Třeba Brunovského obraz "A je koniec leta" z roku 1971 je poloabstraktní a nemá s koncem léta nic společného. Pocit, který z obrazu vyvěrá se ale taky může stát obsahem básně. Horší by ovšem bylo interpretovat čistou abstrakci. To bych asi nedokázala.  Většinou jsem psala o tom, co je na obraze, ale v posledním případě (grafika Horůčkovita nečinnosť) jsem interpretovala jen obsah pomocí symbolů, které vytvořily můj vlastní obraz.   Kdyby tě to zajímalo, tak všechny mé dnešní básničky jsou v kritikách a Brunovského díla lze dohledat na internetu. 

Viz: "Téma k diskusi - možnosti literární tvorby."

To jsem sem vložil zhruba před rokem a nesetkalo se to s přílišným pochopením, spíš s rozpaky o co my vlastně jde. Myslel jsem tím přesně to co tu píšeš. Nebo podobně. 

Já si myslím, že stejně tak jako malíř rozmýšlí každý tón, může literát volbou slov malovat text. Třeba i povídky, jejich postavy, děj...

Jsem rád, že jsi to napsala.

Hanko,

já se dokonce občas pokouším básničkami interpretovat nějaké výtvarné dílo. Když kreslíři ilustrují knihy, proč by taky básníci nemohli slovy ilustrovat obrazy nebo grafiky? Včera a předevčírem jsem se pokoušela  pomocí sonetů interpretovat svého oblíbence Albína Brunovského. První várku těch sonetků jsem už dnes uložila sem na úložiště, druhou várku uložím zítra.

myslím, že máš veľkú pravdu...písať o vlastnom prežívaní, dokázať to dostať zo seba je super, no vyvolať emócie bez toho, aby sme sami krvácali, je umenie...empatia...

pán Horáček to proste umí...šansóny dokážu divy...hlavne, keď je nielen skvostný text ale aj interpret...ak muž dokáže písať o pocitoch ženy váľajúcej sa v prachu nepochopenia, osamelosti, sklamania, márne túžiacej po láske, návrate...čo k tomu...

Hanko,

já jsem se v minulosti tady na Písmáku i jinde bavila s lidmi o tom, jestli základem skutečně dobré básně vždy musí být prožitá emoce. Já myslím, že je skvělé, když tam ta emoce je, ale taky vím, že spousta básníků umí svou básní vyvolat snad jakoukoli emoci, na kterou si vzpomenou, aniž by ji nutně sami kdy prožili. Jistě to platí obzvlášť pro textaře, buď pro ty, kteří píšou nějakému zpěvákovi texty "do pusy" (jako psal texty třeba Horáček Hegerové) nebo kteří píšou texty na zahraniční melodie (to je někdy překlad, častěji ale jen něco na způsob originálu, do kterého se musel náš textař vžít). Myslím si tedy, že pro básníka je asi důležitější schopnost empatie než vlastní prožitky. Vlastní prožitky mohou být velké plus, ale nejsou nezbytně nutné. Co si o tom myslíš ty? 

premýšľam, vďaka týmto básňam, ako som sa rokmi zmenila...ako som v mladosti trpela rozchodom, tá bolesť bola hrozná, neustále trýznenie otázkou prečo...básne to vystihujú dokonale...teraz som niekde celkom inde, lenže medzi tým kedysi a dnes bolo prežité veľmi veľa dobrého i zlého, čo človeka posunie, zmení jeho priority...sú len traja muži, kvôli ktorým by som sa trápila - dvaja synovia a vnuk...na ideálne vzťahy medzi mužom a ženou príliš neverím a ja už kompromisy odmietam...

Janino,

tichá křídla už nepřiletí. Písmák byl pro F.V. příliš nebezpečné místo k životu. Čekala bych víc statečnosti od člověka,který se živil sběrem šišek v korunách jedlí, nebo dělal ošetřovatele v LDN.

K3,

film "Život za zdí" neznám, ale hodně boháčů v mém okolí má pozemek obehnaný zdí z betonových dílců. I široká brána je neprůhledná. Bavorák nebo Mercedes se před ní na chvilku zastaví, brána se na dálkové ovládání tiše odsouvá stranou a to je ta jediná chvíle, kdy může kolemjdoucí zvědavec zaznamenat, jak to u pánů milionářů vypadá.

Asi už nechtěl diskutovat a on je natolik hrdý a slušný, že raději odešel. 

Nějak se nám tichá křídla vytratila i s komentáři. Škoda. 

I u nás na vsi je jedno. Obehnané betonovou zdí, vstup zakázán... tak tam hipíci nejsou. Znáš film Život za zdí?

K3,

jak už jsem tady psala, já žiju na okraji satelitního městečka mezi lépe situovanými lidmi, řečeno natvrdo: mezi samými milionáři. Hippíky už znám jen z historických filmů. Kolem sebe vidím jen růst dalších a dalších vil, vidím dnes a denně, jak peníze zazobanců devastují krajinu, kterou jsem měla v dětství a mládí tak ráda. Honosnější a dražší baráky a stále luxusnější auta! To je to, co kolem sebe vidím. Pokud nějací hippíci ještě někde přežívají třeba ve starých chatových osadách, pak je to jen nepodstastná hrstka nekonformních "blázínků".

Františku,

my dva si v zásadě vůbec rozumět nemůžeme, protože ty jsi liberál až do morku kostí a já jsem konzervativec až do morku kostí. Pořád mi jenom budeš opakovat, jak je každý jednotlivec "vnitřně svobodný", jakou má dnes každý skvělou možmost volby ve všech životních situacích a tak dále a tak podobně. Zní mi to jako nějaká nalejvárna z veřejnoprávní televize. Z psychologického hlediská jsou lidé asi tak z 95% konformní stádo, které se chová podle zásad, které mu byly vštípeny. Skutečně svobodných, tedy vnitřně svobodných, je tak 3 až 5% lidí. Jen ti nepodléhají manipulacím a jsou schopni aspoň v hrubých obrysech vidět svět takový, jaký skutečně je. Kdysi jim k tomu pomáhalo i umění. Moderní umění ovšem vneslo do lidských duší jen ještě víc rozvratu a chaosu.

Já rozhodně žádný konspirátor nejsem. Své politické názory si zásadně nechávám pro sebe, protože vím, že ideály, které v sobě nosím v dnešní době nemají šanci. Dostanou se ke slovu teprve tehdy, až bude svět  kvůli klimatické změně rozvrácen tak, že už je nebude možné v rámci stávajících pořádků přežít.

Po devíti letech na Písmáku jako básnířka končím. Až dokončím publikování své sbírky o Atticovi a Rupi Kaur, nic dalšího už zveřejňovat nebudu, takže nějaké debaty o mé vlastní eventuální literární budoucnosti jsou jenom mlácením prázdné slámy.

Pokud se se mnou ještě chceš dál bavit, tak mě osobně vynech. Já neexistuji. Jsem jenom voják, který už nemá kde bojovat a který už nemá proč bojovat. Buď se se mnou bav o Rupi Kaur nebo o poezii obecně, nebo se se mnou nebav vůbec. O sobě, natožpak o svých politických názorech už nenapíšu ani slovo. Tón, který jsi zvolil se mě velmi dotkl a nebudu takový způsob komunikace dál snášet. Ty mě na nic nepotřebuješ a já tebe taky ne. 

Marku,

moc děkuji za pochopení i ocenění. Já jsem udělala z námětu R.K. takový možná trochu šansonový textík, který by mohl eventuálně zaujmot hrstku lidí. Nemám v sobě  ale ani zrnko talentu Rupi Kaur, ke které vzhlíží miliony lidí na celém světě a ani nevím, jestli by nějaké vázané verše dokázaly takové množství lidí uhranout. 

Zajímavé, jaká debata se pod básní zrozvinula...Báseň se mi líbí, padá z ní na mne velký smutek ale i radost, že to snad  zatím není můj případ :))

Mne teda mocní zajímají. Je dobré vědět, jak svět ve kterém žijeme, funguje. Pak máme možnost podle toho jednat. Jen se tím vším nenechat otrávit. 

Znáte?

https://youtu.be/uLxdiCt9P3s?si=QHciAwE6g2GvI5NA

Já myslím že hippíků je pořád dost. Přece nemusí mít dlouhé vlasy, a nemusí recitovat na náměstích, důležitý je způsob myšlení. Aby přežili, mohou se právě proto chovat nenápadně:).

Františku,

existují různé typy lidských osobností a proto existují i rozličné typy básníků a velmi odlišné způsoby psaní poezie. Já jsem bojovnice a proto mě nejvíce zajímá poezie, která souvisela s nějakým výrazným dějinným předělem, ať už to byl třeba romantismus, dekadence nebo, jak už jsem ti psala, beatnici, kteří se pokoušeli v padesátýchletech vytvořit alternativu k tupému konzumnímu způsobu života. Ginsberg nebo Gregory Corso recitovali své básně na rockových koncertech před desetitisícovým davem a nějakou dobu to už vypadalo, že skutečně svět změní. Bohužel ale nakonec konzumerismus na celé čáře zvítězil a mysl většiny lidí je chamtivá a poživačná. Hippíků už opravdu moc nepotkáš.

...Mně mocní tohoto světa zajímají velmi, protože nás tahají za nos tak, jako ještě nikdy. Přesvědčení, že každý by se měl rozhodnout, jak chce a že každý je za sebe zodpovědný, to jsou jen liberalistické plky. Světu vládnou ti, kteří dokážou manipulovat davem. Dříve k tomu používali i poezii, dnes usoudili, že už ji na nic nepotřebují. K manipulaci dnes mnohem lépe poslouží jiné druhy umění. 

Kočkodane,

moc ráda bych v přeneseném slova smyslu chytila Rupi Kaur za ty její černé indické pačesy. Moc ráda bych se od ní aspoň trochu naučila psát...

Právě jsem se koukla, kolik že má R.K. aktuálně followerů. Má jich 4,5 milionu a to ještě v září měla necelé čtyři miliony.  Co by jí to udělalo, kdyby mi tak milion followerů přenechala?

Možnost rozvést krátkou předlohu Rupi Kaur jsi Fénem pěkně chytla za pačesy.  

(Obsáhlejší odpověď na poštu...)

Františku,

když učení teoretikové rozebírali instagramovou poezii, zdůrazňovali, že se instabásníci (postaru) zase snaží sdělovat čtenářům daleko spíše myšlenky než prožitky. Já nemám nic proti prožitkové poezii a emocím, které vyvolává, ale pakliže má poezie aspoň trochu měnit svět, pak musí pracovat spíš s myšlenkami než s pocity. Vždyť ideálem mocných je určitě do sebe uzavřené umění které se věnuje emocím(hlavně lásce) a do ničeho nešťourá, natož aby křísilo nějaké spokojeně spící ideály nebo mravní imperativy. Dnešní, ve veřejném prostoru zcela neviditelné, umělecky soběstačné básnické ghetto je tedy pro mocné tohoto světa ideální institucí. Instagram by mohl být trochu nebezpečný se svými požadavky, aby poezie byla srozumitelná a pravdivá. To "oficiální" básníci, kteří jsou většinou pro lid zcela nesrozumitelní a zabývají se jen sami sebou, to jsou pro mocné tohoto světa asi ti nejideálnější "umělci".

cajsiku,

dík za pochvalu. Jsem ráda, že ti básnička na chvilku udělala radost.

Janino,

Rupi Kaur je něky i docela tradiční. V "Mléce a medu" je velmi konkrétní, zabývá se tam svým indickým původem, svou rodinou, patriarchátem, kolonialismem, zneužíváním dívek v rodinách, občas je agresivně feministická, jindy se zase projevuje jako nymfomanka. "Květy slunce" jsou méně konkrétní a mnohé básničky z této sbírky by se daly i proměnit v písničky, o což jsem se taky párkrát pokusila.  

...pěkně se to čte :)

Pěkná variace na nesmrtelné téma.