17. Konečně o tom ostrově

17. Konečně o tom ostrově

Kostarika je jedinou zemí Latinské Ameriky, která je řazena na seznam dvaadvaceti vyspělých světových demokracií. Jde o jeden z mnoha primátů, kterými se tato země pyšní. Dalšími jsou například vřešťan pláštíkový, malpa kapucínská, kotul rudohřbetý nebo chápan středoamerický, indiány nazývaný „mono araňa“, tedy pavoučí opice. Počítáme-li i chápavý ocas, mají chápani pět dlouhých končetin, takže v korunách stromů umí doslova létat, ale pokud jen tak visí ve větvích, připomínají velké chlupaté pavouky. A zde, v zálivu poloostrova Nicoya, mají dokonce svůj vlastní ostrov, ke kterému právě teď máme namířeno.

Většina aktivit se v Kostarice odehrává ráno. Chcete vidět východ slunce? Vstávejte brzy. Chcete posnídat bez fronty? Vstávejte brzy. Chcete na výlet za opicemi? Vstávejte brzy. Chcete čekat dvě hodiny na domluvenou loď? Vstávejte brzy. Takže už okolo deváté hodiny ranní přestáváme znuděně pozorovat pobíhání krabů po pláži, oblékáme záchranné vesty provoněné solí a plísní, a rozesmátý kapitán při loudavém vyplouvání lodi ze zátoky vysvětluje, jak se zachovat, pokud se naše snídaně rozhodne vystoupit dříve než my. Ještě chvilku se rozplývá nad pocitem oceánského větru ve vlasech, nad vší tou zvěří, kterou možná uvidíme v jejím přirozeném prostředí a nad lahodnou krmí, již nám posádka připraví v soukromí plážového klubu, jakmile se znavíme šnorchlováním v křišťálově čistých vodách. Pak přidává plyn.

Záměrně vede loď přes nejhrbolatější místa na hladině, abychom si cesty užili co nejvíc. Pánové se křečovitě smějí, dámy hystericky ječí, kapitán se snaží přehlušit povyk zpěvem veselé námořnické písně. Výlet působí dosti silným dojmem pouťové atrakce. Po necelé hodince jízdy zpomalujeme, abychom několikrát obkroužili legendární skalní útvar ve tvaru mostního oblouku, osamoceně čnící z oceánu. Podle vyprávění má útes pohnutou historii, související se svatebními rituály původních obyvatel, kterou si vymysleli současní obyvatelé. Poté, co jsme pořídili gigabajty fotek mokrého šutru s dírou, pokračujeme k ostrovu Nancital, domovu pavoučích opic. Ten je biologickou rezervací, takže na něj nesmíme vstoupit, kormidelník však zkušeně zajíždí těsně ke skalnatému břehu. Na pobřeží se opice počínají shromažďovat ihned po zaslechnutí lodního motoru, který je pro ně signálem, že nastal čas krmení.

Nutno říct, že každý pohled na zvířata, která ztratila poslední zbytky hrdosti a ostychu je smutný. Leguáni se ládují v hotelové jídelně, zahradní mývalové kradou turistům svačiny z batohů a plážové opice kradou rovnou celé batohy. Jakkoli si chápani v chráněném území Isla Nancital mohou nalhávat, že stále ještě zůstávají divokými primáty, málokdy pohrdnou bezpracným soustem. Posádka jim na břeh hází rozkrájené banány a ananasy, opice se zábavně hašteří a my fotíme jako o život. Chápani středoameričtí jsou dokonale přizpůsobeni k životu v korunách stromů, tedy ke šplhání a houpání se na větvích. Proto mají krátké tělo, protáhlé končetiny a chápavý ocas, který je ve skutečnosti delší než tělo a hlava dohromady. Na zemi se však pohybují poněkud komicky a neobratně. Dokonce i kousky ovoce jim často padají z rukou. Věděli jste, že pavoučí opice nemají palce? Zakrnělý palec jim umožňuje houpat se na rukách jako by to byly háky. Mnoho jiných výhod však neposkytuje.

Poté, co zmizelo poslední ovoce, zmizely rovněž opice a nastal čas na setkání s podmořským světem. Pokračujeme k celkem nenápadnému skalnímu ostrůvku, který je dle posádky proslulý výskytem gigantických hejn pestrých korálových ryb, karet obrovských, žraloků útesových, murén, rejnoků a korálů všech tvarů, barev i velikostí. Cestou je údajně běžné spatřit delfíny a při troše štěstí i velryby keporkaky. Jediné co ale vidíme, je maličký kousek skály u které už kotví celá flotila turistických plavidel. Hladina se ježí troubelemi šnorchlů. Zdá se téměř nemožné najít kousek volného místa pro vklouznutí do vody. Po třetím obeplutí skalky v početném davu a mnoha kopancích do obličeje se ani nedivím, že nic nevidím. Každý mořský tvor s trochou sebeúcty by před takovou masou rozdováděných potápěčů prchl na širé moře. No nevadí, beztoho mám pocit, že už je nejvyšší čas na oběd. Průvodce Jakub velí k nalodění a vyrážíme konečně k Želvímu ostrovu.

Isla Tortuga se stal díky nádherné bílé pláži, oddělené od hustého lesa linií kokosových palem, oblíbenou zastávkou prakticky všech lodí plujících kolem. V minulosti žili původní obyvatelé ze stálého a zdánlivě neomezeného přísunu kožatek velkých, karet zelenavých a karet obrovských. Vařili z nich polévku a konzumovali jejich vejce. V šedesátých letech minulého století byly tyto želvy už natolik ohroženy, že biologové zahájili mnohé aktivity na jejich záchranu. Postupně přesvědčili místní obyvatele, že slepičí polévka je podobně výživná a skoro stejně chutná, a že slepičí vejce jsou větší, daleko trvanlivější a obsahují mnohem více cholesterolu než želví. A hlavně, že jejich konzumace není trestná, což asi zabralo nejvíc. Dnes všichni napravení želvožrouti žijí převážně z příspěvků turistů na ochranu mořských želv a z podnikání v cestovním ruchu.

Po vylodění zabíráme kousek pobřeží, které si místní turistické společnosti rozdělily spravedlivě na drobné části, přičemž každá parcela disponuje několika lehátky, jídelními stoly a zázemím pro kuchaře. Na jídelníčku jsou filety z kuřecích prsou, filety z čerstvě rozmražených ryb, zelenina, pečivo a rýže. Žádné fazole. Připadám si maličko ochuzen. Naštěstí se pod palmami nalézá jakési bistro, ve kterém šátkem maskovaný mládenec, ozbrojený dlouhou mačetou, připravuje nápoj Coco Loco. Vlastně jde o šťávu z mladého kokosu štědře naředěnou rumem. Největší a zcela zasloužený úspěch má však jeho Piña Colada, na kterou se zde stojí dlouhá fronta. Nejprve odřízne horní část ananasu a pomocí vykrajovátka vydlabe vnitřek, který nakrájí na kousky. Společně s ledem, kokosovým krémem, kokosovou vodou, rumem a šťávou z limetky rozmixuje vše do konzistence hladkého pyré. Směs nalije zpět do ananasového poháru, přiklopí zeleným chocholem a doplní brčkem. Nápoj je lahodný, kaloricky vydatný a značně alkoholický. Můžete se s ním potulovat po pláži a obdivovat řadu skalních zubů tyčících se mezi vlnami. Bohužel je to jediný prostor, kam se lze vydat. Do lesů za řadou palem je vstup zakázaný, což na druhou stranu alespoň trochu chrání přírodu před tlupami rozjuchaných turistů.

Před jejich řáděním lze uniknout jedině zpět na moře. A jak se už pomalu stmívá, všichni doufáme, že to nesouvisí s tím, co jsme vypili. Těšíme se, že cestou na vlastní oči uvidíme bioluminiscenci, úžasně spektakulární úkaz, který je v těchto vodách běžně k vidění. Nejlepší způsob pozorování je se šnorchlovacím vybavením, které už máme samozřejmě připravené a nedočkavě hledíme do ztemnělé vody, kdy se kolem lodního trupu začnou rozsvěcet drobné krystalky planktonu, abychom konečně skočili přes palubu.

Náhle se komusi dělá nevolno. Ruce se mu křečovitě svírají, oči se lesknou, rty se třesou, dech se krátí, žíly nabíhají, obličej bledne, pročež se po krátkém hlasování jede rychle zpátky do hotelu s lékařskou službou, do pokoje s klimatizací, do postele, která se nehoupe. Takže jsme si té bioluminiscence mnoho neužili. Ale zase už dokážeme poznat rozdíl mezi cestovatelem srdcařem a cestovatelem kardiakem.