Opět spolu

Opět spolu               (kapitola z knihy Malostranský hospodáři)

Malostranský podloubníci chodili rozpačitě kolem opravovaného domu v podloubí jen krátce. Určitě nechtěli skončit se svými pravidelnými schůzkami. Byla to jejich dlouholetá tradice od studentských časů Malostranských hrabat z hospody Na prádle při rock’n’rollu až po schůzky v podloubí.

Podle návrhu pana Váši se podloubníci rozhodli, že se svými schůzkami budou pokračovat trochu jiným způsobem, než tomu bylo v hospůdce v podloubí. Navrhl také změnu názvu z podloubníků na hospodáře, protože jejich schůzky by se měly konat postupně v nejbližších malostranských hospodách, hostincích, restauracích, pivnicích, restaurantech, pubech, knajpách apod.

Výběrem hospody jejich prvního setkání se ujal inženýr Doubek s fotografem Chudobou. Jakkoliv se takový průzkum na Malé Straně zdá velmi snadný, protože zde je podobných míst habaděj, přece jen chvíli trvalo, než se opět poprvé sešli. Každá hospoda má své kouzlo, pověst, minulost a historii. Právě v tom se jejich úkol stal téměř nesplnitelný. Které hospodě dát přednost. Byli také zvyklí na obsluhu, napěněnou plzničku a chutné večeře paní Alžběty, své pojmenované půllitry roznášené Zdeňkem a Rachotou. Nyní měli vcházet do neznáma, do nevyzkoušené kuchyně, bez jistoty plzničky na čepu, které vždy dávali přednost.

Po týdenním putování po Malostranském náměstím a Nerudovce při návštěvě nejméně deseti hospod a restaurací, ochutnali nejen plzničku, ale několik jiných výtečných piv. Oba podloubníci, nyní malostranský hospodáři se rozhodli nakonec pro Baráčnickou Rychtu. Nebylo snadné ji najít. Je to přece jen tradiční, česká, útulná hospoda, žádný nóbl art deco. Pěkně zastrčená, klid a pohoda. Dříve tam byly koncerty, divadlo. Prý bude ale končit.

Přišel stanovený pátek a tentokrát se přesně a načas usadili do rezervovaného boxu. Chudoba postavil k vázičce s květinkami doprostřed stolu jejich vlaječku a symbol dlouhověkosti, jejich trilobita. Všichni se spokojeně usmívali, rozhlíželi se po útulném prostředí a chvíli si broukali polohlasně hymnu podloubníků – Jen dál.

„Pánové, já, když se tak dívám na tu naši vlaječku s jedenácti půllitry, jsem dojat,“ začal vzpomínat inženýr Doubek.

"Předsedo máte pravdu,“ přidal se k němu pan Váša, „je nás teď sice jenom sedm, ale vlajka zůstává. Jedenáct plzniček, to je náš symbol z doby, když jsme se rozhodovali, že náš spolek bude mít také něco společnýho. Co by nás spojovalo a charakterizovalo. Tehdy s námi byli ještě kamarádi. Bouda, bohužel se odstěhoval a po jeho jedné návštěvě už se neozval.“

„No a co Čtvrtník z Mostecký, jeho vtipy, to byly pecky, kolikrát jsme ječeli, až se na nás chodili hosti dívat, kdo nám ubližuje.“

„Nejlepší byl Dolanský,“ připomněl redaktor taxíkáře, s jeho neskonalou žravostí wienerschnitzlů. Také jeho příhody s kunčoftama. Jak se mu jeden začal svlékat a když mu řek ať neblbne, že eště není doma, tak vyprsknul, že mu to měl říct ještě na Václaváku, protože nechal boty za dveřma.“

„Já si živě vzpomínám na Knotka,“ zavzpomínal redaktor Kolda,“ když jsme hráli ten smírčí kříž, tak se Knotek slitoval, a vzal roli vraha tady za Hanáka. On to hrál tak poctivě, až mě ho bylo líto, když kopal tu díru.“

„Já bych tu roli nezvládnul,“ hájil se Hanák,“ já v životě nezabil ani kuře a tady jsem měl zastřelit dokonce dva lidi. To mě musíte pochopit.“

„Jó, ale jako dráb a biřic jste si počínal velmi realisticky,“ připomněl inženýr Doubek, „vy jste Knotka držel za krk tak opravdově, že se po představení nemohl ani napít. Mě tak napadá, že bysme si mohli ten LARP zkusit ještě jednou. Musím vám říct, že se u nás na osadě o tom vypráví ještě dneska. A ten kříž si turisti stále fotografujou.“

„Kovid zaútočil a my jsme holt přežili,“ zdůraznil Chudoba, „vlajka zůstala již stejná. Podobně jako modrá v EU, i když je dnes států sedmadvacet.“

S napěněnými sklenicemi je přišla obsloužit servírka, čiperné, milé děvče. Její plastová visačka na prsou se třpytila a lákala nejen k obdivování. Vlastně byla hodna obdivu spíše její objemná halenka. Nejpozorněji se zachoval inspektor Hanák. Povšiml se jména Veronika. Zeptal se jí, jestlipak ví, že má ochránkyni a patronku svatou Veroniku, která otírala Ježíšovi tvář rouškou. Ta se prý ale ztratila, nebo je ukrytá ve Vatikánu. Je na ni otisknuta tvář Ježíše Krista.

Veronika postavila před každého půllitry s plzničkou a s úsměvem odpověděla inspektorovi Hanákovi, že děkuje, ale nikdy o takové patronce nic nevěděla.

„A ona je opravdu svatá?“ zeptala se Veronika zvědavě, „Jestli mě ochraňuje, tak mám kliku, já jsem samej průšvih. Včera jsem rozbila pět talířů a dva hrnky na kafe, šéf řádil, vrchní kuchař mu dával studené na čelo.“

„Jestlipak byste Veroniko dokázala také otřít tvář, třeba tady panu Vášovi, kdyby nesl svůj kříž na popravu?“ Zeptal se drogista Bouček s úsměvem.

„Kdyby šel pán na popravu,“ pohotově řekla Veronika, „tak bych ho otřela třeba celého, aby si to ještě užil.“

„Veroniko, vy jste celá jako Veronika svatá,“ zažertoval pan Váša dobromyslně, „čím bych si to od vás zasloužil?“

„Prosím vás Verunko,“ ozval se fotograf Chudoba, „takovej Jéžíš, to docela chápu, že toho byste určitě otřela, ale pana Vášu? To se divím, dyk se na něj podívejte. Je sice starej, ale na tváři ani vrásku, vždyť on přímo kvete. Hodnej, upřímnej, obětavej, jeho přece nikdo nemůže odsoudit na smrt. To je pytel dobroty.“

„Zkusila bych to,“ s jistotou řekla Veronika, „protože jsem ještě nikoho před popravou neotírala.“

„Správně Veroniko,“ přidal si inspektor Hanák, „člověk má zkusit všechno, dokud mu hlava slouží.“

„No, já jsem některý ty obtisky viděl na výstavě ve Florencii,“ řekl fotograf Chudoba. Ovšem, na nich byl obličej Krista namalovanej v detailech tak, jak ho běžně známe. Ten otisk byl vlastně jen znázorněním podoby Ježíše, alegorie. Skutečnou roušku z té doby ukřižování snad někde ve Vatikánu skovávají.“

„Já si to tedy představit nedokážu,“ zapochyboval redaktor Kolda, „to by přece musel být Ježíš něčím natřenej, aby se to mohlo obtisknout.“

„Když nesl kříž, tak byl zpocenej z tý váhy a horka, a pak taky ho mlátili důtkama, takže krvácel,“ doplnil možnost inspektor Hanák.

„Nota bene,“ vložil se do debaty drogista Bouček, „vobtisknout to možná pude, ale podobný si to bejt nemusí, protože jestli se to prosáklo, tak je to votočený. Na tom vobtisku budu mít svoje levý ucho pravý a pravý bude levý.“

„Snad by to nemuselo vadit z celkovýho pohledu,“ zpochybnil námitku doktor Kárný, „uši přece máme stejný.“

„Snad uši ani nevadí, ale piha,“ důrazněji připomněl redaktor Kolda, „nebo pihy, znamínka, jizvy, tedy stařecké vrásky. To si musíme rozmyslet.“

„Když to budou mít votočený všichni,“ poznamenal drogista Bouček, „tak se přece poznáme, né? Pro vyhodnocení by to potom nemuselo vůbec vadit. Jenom by to bylo dražší.“

„Jak dražší,“ zeptal se inženýr Doubek.

„No, musela by se platit daň z obratu.“

„Pánové , nechte vtipů a šmákněte si,“ upozornil pan Váša, „už nám nesou večerní meníčko!“

Všichni zpozorněli a zadívali se na Veroniku s číšníkem, kteří vezli na servírovacím vozíku talíře, misky, kořenky, příbory a lahvičky s příchutěmi. Pozorně obsluhovali všechny hospodáře a popřáli obřadně dobrou chuť. Nad stolem se rozvinula úžasná vůně jihočeských dobrot a působila všem nečekanou slast.

Zavoněl skvělý vepřový gulášek s křupavými dobře ochucenými bramboráky, gulášek z kuřecích jater a ledvinek, které byly doprovázeny obdivnými povzdechy. K tomu ta napěněná plznička a malostranský hospodáři byli na výsost spokojeni.

Ticho narušoval jen cinkot příborů a všetečný drogista Bouček. Stále se domáhal odpovědi, jak to bude s tím obtiskáváním rouškou.

„Dejte pokoj s pochybnou rouškou,“ napomenul ho inženýr Doubek, „stejně by to špatně dopadlo, přece se před tím nebudeme šminkovat.“

„Já jsem kdysi dávno k svátku dostal osušku, tedy ručník a tam už to bylo rovnou vytisknuto,“ přiznal redaktor Kolda.

„Co tam bylo,“ nedočkavě se zeptal Bouček.

„Velkej půllitr s pěnou a nápis klub řádných píčů!“

„To je přece nějaká zkomolenina,“ protestoval školní inspektor Hanák, „chyba v rodě, přece nejsme žádný píči.“

„Nezlobte se na mě,“ utřel si ústa drogista Bouček a snaživě hájil svůj nápad, „já si myslím, co myslím, já jsem přesvědčenej, že by nás Verča uměla dobře vobtisknout, a třeba i našminkovat.“

„Myslíte pane Boučku, že by to líčení a vobtisky udělala zadarmo?“ zapochyboval doktor Kárný, já si myslím, že by nás to přišlo draho.“

„To víte, že by to něco stálo,“ začal odhadovat odměnu redaktor Kolda, „vemte si materiál, šminky, roušky, a nakonec ještě odlíčení. Taky čas, protože než by nás všechny našminkovala a obtiskla a ještě odlíčila, to by trvalo. Její ochotě to udělat zadarmo moc nevěřím. Z legrace se řekne a slíbí leccos.“

„Taky to chce klid a trpělivost,“ s obavou přispěl doktor Kárný, „já jsem takhle seděl v tramvaji a naproti mně seděla dáma a líčila si rty. Tramvaj náhle zabrzdila a dáma vypadala jako klaun.“

Všichni spokojeně zapili dobrou večeři, ale trochu znejistěli, protože vlastně nevěděli, jestli by Veronika byla ochotná proceduru s rouškou přijmout. K ujištění se odhodlali, když jim Veronika přinesla další rundu plzničky.

„Veroniko, děkujeme za vaši péči,“ začal nesměle inženýr Doubek, „chtěl bych se vás zeptat, jestli byste s námi byla ochotná udělat ty obtisky na roušky, jak jste řekla panu Vášovi, že byste ho otřela třeba celého. Zadarmo bysme to nechtěli.“

„Pánové, jste fajn chlapi, to musím uznat, ale myslím, že také rozumíte legraci a vtipu, takže si to nevysvětlujte jinak. O žádné svaté jsem nikdy neslyšela a svatá nejsem ani já. Jinak jsem pro každou legraci, ale zkrášlovat vás obtiskem nebudu.“

Inspektor Hanák, který debatu o svaté Veronice a roušce, s kterou otírala tvář Ježíšovi začal, chtěl zachránit situaci a Veroniku uklidnil.

„Veroniko, nemusíte se obhajovat. Recesisti jsme my. Rádi pácháme nepravosti pro zábavu, ale určitě jsme to nemysleli vážně. Vaše jméno není obvyklé a já jsem si ho spojil s tou svatou patronkou. Proto jsem se vás ptal, jestli o ní víte. Tedy teď už o ní víte určitě. Budu se modlit, aby vás ochránila od všeho zlého, amen!“

„Ježíšmarjá inspektore,“ rozverně zaprotestoval drogista Bouček, „kdybych vás viděl nebo slyšel se modlit, tak se pominu smíchem a budou mně vyskakovat kamínky z močovodu.“

„Já vás celou tu dobu poslouchám a mlčím,“ přihlásil se také fotograf Chudoba, „možná, že vám připadám namyšleně, ale to jen tak vypadá. Ve skutečnosti na myšlení já vůbec nejsem. Beru to přírodně, našminkuje, utře a obtiskne, odšminkuje a je to. Tá Veronika, myslím tím tu svatou, ta měla výhodu. Ježíš byl našminkovanej od biřiců, ona ho jen otřela. Veronika nás prokoukla a nedala se. Protože je to šikovné děvče, tak ji poprosím ještě o jednu rundu a platíme.“

Společnost malostranských hospodářů spokojeně prožila zase jeden společný večer a neodolali pokušení zazpívat před americkou ambasádou na Tržišti svoji hymnu – jen dál. V mihotavém světle luceren se rozešli na Malostranském náměstí.

---