...tak tohle jsme napsali s kámošem v jointovém opojení po icékvéčku...dneska...skvěle sme se pobavili...everybody smokin marijuana...

 

Bílí kapři

Bacilovirus & Namazaný_Králíček

 

 

Probudil jsem se ráno,

při slunce západu,

měsíc se divně tlemil,

asi přišel ze záchodu.

 

Neslýcháno, nevídáno,

bílí kapři, lítaj si u vchodu,

nikdo je nevaroval,

že mají málo nalítáno.

 

Lítaj sem, a lítaj tam,

a já mu ještě povídám :

„Dávej pozor náčelníku ve fraku,

padaj žáby ze mraků !“

Žáby pijou jako báby,

jsou-li k obědu zvány,

báby to jsou zase dědci,

co by na to řekli předci ?

 

 

Promluvili by k nám :

„Chlastej, neboť jsou tu zmetci !

Zhul se, dej si přeci!

toť recept jež znám,

po tisíciletí zdraví všechny stavy.“

 

A Viktrorky a jejich splavy ?

Jsou to jen halucinózní hlavy,

a ještěrky mají na ocasech dlahy,

to aby jim narostly ocase,

nerozhodujíc o čase,

o jakém čase ?

Čase jenž plyne,

plave, kulhá, ubíhá,

k nenávratnu lne,

a zpět se nedívá.

Pořád jen a jen dál utíká..

Kam ?

 

Běží po dálnici ztracených dětí,

pádí do města bezedných očí,

na břehu moře, kde rybáři močí,

ve světě slezinných snětí.

 

Ve světě, jenž více bral…

… než dal.

Ve světě, který je tak …

tak dobře znám ... všude,

všude tam kde kdosi bude.

Kdosi kdo ví, zná,

zná a může vyprávět …

 

Toho poznat je náplní života,

je to člověk či je to náhoda,

že by to byl Bůh,

rozhodnutí svoboda,

nevím, netuším,

je to Luděk Sobota ?

Nebo snad neděle ?

Mě se nechce z postele.

A tak se na bok obracím,

a zvracím ... písmena a slova,

věty, odstavce,

a pak je,

dávám na podstavce.

 

 

 

Na podstavce vedle klasických soch,

na obrazy barokních umělců,

výplody mozků, tisíců, miliónů vloh,

netřeba k tomu ruměnců.

 

Ach jo.

Tak jo.

 

Snad pak při luny svitu,

při svišťů rytmu,

za účinku veselé houby

trhám kořeny mandragory.

Trhám je holou rukou,

suším okolo ohně,

kde tančí nahé rusalky,

za vůně bazalky,

plaším divoké koně.

 

Ukusuju vzduch a,

potápím se na balkóně.

Lovím mušle a raky,

tebe tu vidím taky.

 

 

Jsou tu i perel lovkyně,

i jejich sokyně,

ty z čarodějek vzešlé,

dnes večer však nějak sešlé,

věkem a dětmi,

starostmi sešité,

šedinami a vráskami pokryté,

nenávistně zaryté,

uhranou koho si zamanou.

 

A přec zdá se, umí i něco dobrého,

snad něco z Ománu s mandlemi,

válí se pak na zemi.

Uhranou možná mne i tebe,

když neuvidí zelené nebe,

proto je třeba něco udělat s tím,

třeba zapálit zelený dým,

ale i jiná možnost je nasnadě,

zapálit modrý plamen v zahradě,

žlutý pak na půdě,

ach ta zelená vůně.

 

 

 

A  velice malý růžový slůně,

co v rohu arény stůně.

 

Tam stojí a kouká na to,

má horkou nemoc,

třese se zimou a topí se,

zborceno pálivým potem,

co našlo za nevysokým plotem,

vyrobeným z velkých fošen,

neviditelných pouhým okem ?

 

Zeleným okem, jasně vidoucím,

ptal jsem se, zda vševidoucím.

A ono řeklo :\\\"Hele kámo,

nejsem oko, ale kápo.

Jedný pražský drsný party,

bacha na mě, hulim Sparty !\\\"

\\\"Biju se na nože a hraju karty.

O prachy a holky nebo jen tak.\\\"

Tak jak tak, byl to vlkodlak.

 

Vycenil zuby, nehty, chlupy,

a jediný, co z něj vypadlo,

jo, byly to mrchy lupy,

mršiny vlasů a ne holých lebek,

nemám je, jsem Jehovův svědek.

 

Svědek všeho, co se tenkrát událo,

jo byl jsem tam ale za moc to nestálo,

sepsal jsem to vše a šel spát,

četl jsi to, jen se nechtěj ptát,

protože já se probudil při slunce západu.

 

 

---