18. Večeře v El Rancho

18. Večeře v El Rancho

„Pojďte sem, rychle, podívejte se támhle! Strážce parku ukázal prstem vysoko nad hlavu a téměř šeptem pomalu slabikoval: Tam, jak vyčnívá z porostu ten vysoký strom, tento ne, ten vzdálenější, tak napravo v koruně, kde se dvojí ta silná větev, vidíte ji? Tak na ní prý viděli minulý týden lenochoda. No vážně, nekecám. A tady pozor! Našlapujte opatrně. Ta podlouhlá věc uprostřed cesty, to je veliká vzácnost. Jedná se o exkrement ohroženého středoamerického tapíra Bairdova. Průvodce se radoval jako dítě, a přitom šlo vlastně o hovno. Pak nás vedl porostem mangrovů, kde se měli vyskytovat lenochodi, nato skrze normální les, kde se mělo vyskytovat všelico jiného, ale za celou dobu jsme potkali jenom dva leguány a veverku. A mraky turistů. To bylo všechno.“

Vrátivší se návštěvníci smutně vyjmenovávali množství zvěře, kterou se jim nepodařilo zahlédnout v přírodní rezervaci, navzdory vynaložení značného úsilí, času a nemalých finančních prostředků. Liboval jsem si, že na svém výletu po řece jsem pardály, pumy, pásovce a lenochody neviděl mnohem levněji, a pocítil jsem potřebu svůj triumf zdvojnásobit.

„Volná příroda má oproti národním parkům tu výhodu, že se zde můžeš nechat poštípat mravenci a pokousat komáry úplně zadarmo,“ motivuji k činu manželku vychvalováním pozitiv neorganizovaného výletu.

„Tak jo,“ překvapivě rychle souhlasí, „ale večeřet dneska budeme v restauraci. El Rancho. À la carte. S jídelním lístkem, s živou hudbou, s číšníkem a someliérem u vlastního stolu. Žádný bufet. Tak co?“

„Tak jo,“ souhlasím taky zbytečně rychle, jelikož ještě netuším, že kvůli rezervaci musím vstát nekřesťansky brzy a postavit se v recepci do pekelně dlouhé fronty na voucher, protože stůl je nutno předem objednat. Do noblesní restaurace přece nevpustí kde koho, kam by takový hotel přišel, že. Ale pak už můžu celý den machrovat, jakým jsem zkušeným zálesákem. A také tak činím.

Nejdřív jdeme jen tak po pláži, rácháme si nohy v příboji a pozorujeme mladé rybolovce, jak se brodí lagunou a vytrvale rozhazují takové ty kolové vrhací sítě se závažím na okrajích. Víte, co myslím. Rybář drží levou rukou obvodovou šňůru na vzdálenost rozpažení, napřáhne, pootočí trup za pravou rukou a ladným obloukem hodí síť na místo, kde už čeká lovená ryba. Trhnutím pak stáhne vodící šňůry, za které vyvleče síť s úlovkem na břeh, přičemž pozorně sleduje, zda u přihlížejících vzbudil náležitý dojem.

„Proč vstávají tak časně?“ zajímá se žena. „Copak rybařit se dá jenom brzy ráno?“

„Ne, rybařit se dá samozřejmě kdykoliv,“ vysvětluji trpělivě, „ale něco ulovit můžou jen brzy ráno.“

Tohle pobřeží si díky mizerné dostupnosti, absenci velkých rybářských přístavů a nedostatku turistických center udrželo dodnes svoji divokost. Sportovní rybáři zde naleznou desítky kilometrů nedotčených pláží a skalnatých útesů, kde mohou rybařit často i celý den, aniž by něco chytili. Prostě relax. Máme radost, že se nám také podařilo naše západní uspěchané hlavy zpomalit na místní tempo a udělat si celodenní program z odpočinku. Když procházíme kolem strážní budky na rozhraní pláže a palmového lesa, takové prosklené kukaně, do které ještě nedorazila ostraha, objevujeme v křoví ukryté dlouhé bidlo s vidlicí na konci. Manželku hned napadá, že slouží ke srážení kokosových ořechů, kterých tady rostou spousty. Ale pekelně vysoko. Strká mi hůl do ruky s přáním, že by si po ránu velmi užila doušku čerstvé kokosové šťávy, která je údajně skvělým energetickým a hydratačním nápojem. Výzvu i klacek přijímám a nečekaně snadno jeden mladý kokos srážím. Z batůžku vytahuji svůj malý velký nůž Victorinox Camper, ano, ten slavný kapesní nožík s helvétským křížem na střence, který je nejlepším přítelem každého zálesáka. Kromě krátké čepele obsahuje řadu užitečných nástrojů, jako například pilku na dřevo, otvírák na konzervy, otvírák na lahve se šroubovákem a odstraňovačem izolace z drátů, bodec, vývrtku, párátko a pinzetu, pročež je jeho majitel připraven vyřešit každý problém, který může v divočině nastat. Tedy skoro každý problém. Ve švýcarské divočině nejspíš mnoho kokosových palem neroste. 

Ale nevadí, drobnou švýcarskou nedokonalost snadno vykompenzuje český smysl pro improvizaci. Houževnatou zelenou slupku narušuji v linii obvodu bodcem, otvory zvětšuji otvírákem na konzervy a prohlubuji vývrtkou až k tvrdému jádru. Čepelí nože pak podélně odděluji tuhá vlákna oplodí, která odřezávám v jedné třetině ořechu, až se obnažuje vršek hnědé skořápky se třemi charakteristickými důlky, pod kterými je plod nejměkčí. Dva z nich prorážím šídlem a konečně se objevuje čerstvá tekutina vonící kokosem. Hotové dílo podávám ženě. Já bych se měl tvářit hrdě a ona blaženě, ale tváříme se oba překvapeně, protože kde se vzal, tu se vzal, před námi stojí uniformovaný strážce s bicyklem a vedle něj polonahý domorodec s mačetou.

Uvažuji, jaká je zde asi trestní sazba za polní pych, a zkouším se omluvit slovy: „Sorry señores, ale we were žízeň muy grande, fakt jak sviňa, nekecám!“ V hotelové recepci alespoň někdo trochu anglicky umí, tam bych to měl snazší, ale co tady s gringo-jazykem? A sakra, indián napřahuje mačetu a vytrhává mi z ruky bidlo, strážný odkládá kolo a vytahuje z kapsy mobil. Bude volat posily?

„No, nesmíme jim to mít za zlé. My lezeme k nim, oni nás sem netahali, že, tak se prostě víc snažme,“ šťouchám do ženy, aby na chlapy udělala nějaký cukrblik, nebo bídně zhyneme. 

Ale domorodec nás nechce rozčtvrtit, naopak setřásá bidlem další a další ořechy, které mačetou zručně otevírá, plážový hlídač zapíná v mobilu nějakou aplikaci a pomocí hlasového překladače mezi španělštinou a angličtinou nás vybízí k nezřízené pitce kokosové vody. Oba mají radost, že nám chutná a snaží se prostřednictvím IPhonu klást zdvořilé otázky. Třeba jak se nám v Kostarice líbí, jestli máme v Evropě také takový pařák, nebo zda u nás rostou jen malé kokosy, že máme tak srandovně malé mačety. Telefonní překladač není zcela stoprocentní, ale čím více se mé vyjadřování přibližuje schopnostem imbecila, tím lépe si s domorodci rozumíme. Musím říct, že už dlouho jsme se tolik nenasmáli. Nakonec si pár kokosů necháváme mačetou rozpůlit, od indiána si půjčujeme lžíci a vyjídáme lahodný kokosový rosol z vnitřní strany skořápky. Nosit do lesa mačetu, přinejhorším kapesní nožík, mi přijde logické, ale lžíci? To by našince nenapadlo. Vidíte, člověk se pořád učí.

Kostarika oplývá nejen šťavnatými kokosy, ale vynikajícím ovocem vůbec. Když jsou u nás banány levnější než jablka, člověk by čekal, že v Kostarice tomu bude naopak. Leč ouha. Jablka zde skoro ani neznají. Zato si můžou vybrat z mnoha druhů banánů, papájí, ananasů či manga. Rostou zde kyselé pomeranče, sladké citrony, obrovské chlebovníky, šťavnaté melouny a mnoho velice podivných plodů s ještě podivnějšími názvy. Například graviola (guanabana, láhevník ostnitý, angl. soursop) je ovocným druhem se sladkou bílou dužninou, stejně jako, rambutan (špan. mamones chinos), což je ostnaté červené ovoce s bílou dužninou podobné liči. Hojná je i oranžová zapota (sapodilla) či oříšky kešu (jedlé nažky stromu zvaného ledvinovník západní, špan. marañón). Velmi populární je mučenka (passion fruit), která chutí připomíná přezrálý angrešt. Ručně se rozlomí a obsah, vypadající jako čerstvá žabí snůška, tedy sliz a zrníčka, se vysaje a spolkne. Nejoblíbenějším ovocem u všech domácích je ovšem kvajáva kostarická (španělsky cas).  Těžko říct proč. Je tuhá, kyselá, s velkým množstvím malých tvrdých semen. Chutná jako nezralá hruška sestřelená brokovnicí.

Kostaričané jsou národem s divnými chutěmi.