Až dostihne nás stáří

Je mi… no… skoro dvě stě let. Alespoň tak jsem to lidi slyšela povídat, když jsem byla stará. Pak už tolik nemluvili, zmlkli, když jsem začala zpívat o naději. Zacpala jsem si uši a oni mě napodobili. A tak jak já v tichu mládla, oni se scvrkávali. Já dál zpívala, ale už jen všem těm staletým kmenům kolem. Zapustila jsem kořeny do nebezpečna a vratce se kývala ze strany na stranu. Pak přišla bouře. Celkem mírná, laskala mou rozvrásněnou kůru a brázdila tu jejich hladkou. Lehli si. Chtěli odpočinout. Jenže já ráda tančím. Chci totiž zestárnout. Svými kořeny prorůst vesmír a položit si hlavu na dlaň mého milovaného. Prostě jen tak odpočívat na jeho mladé dlani, nechat nohy vlát v bouři a koukat do jeho scvrklého obličeje se zářícíma očima. Chci moc? Je mi tisíc. Alespoň tak jsem to zaslechla ze svých vlastních úst. Úst, které stále žvanily o životě. Do doby, než jsi mi je zacpal kusem mlhy utrženým z tvých snů. Tehdy přestanu. Protože ticho přeci ke stáří patří. A Slunce. A ranní probouzení s bolavými klouby. Probouzela jsem je? Své kořeny? A probudí ony tebe, až vydechneš naposled? To mi bude pět…