17. Listopad

Ještě před odjezdem jsem zasadil kaktus, co z něj budou růst malé plody, které civilizovaný člověk nazývá meskalin, indiáni pro ně mají určitě jiné jméno, ale indiáni mají jiné jméno pro všechno, bude trvat rok, než z toho vyrostou halucinogeny, je to časová investice, zatím mám jen zeminu a malé nic, tenhle kaktus si zasadím a jedu, pryč, pryč, pryč, co nejdál, jen si nevšímat té bolesti, jak kdybych se opilej porval s hordou obrů, ještě do sebe kopnu kafe, které stejně nepomáhá, a jedu, rychlá zastávka u dědy a dál, není čas, dorazím na Nádraží, kde má securiťak ruce roztažený, jak kdyby chtěl přibít na kříž, a čekám, chvíli to trvá, ale přijdou, vlastně nevím kdo všechno tam bude, znovu jedu vlakem, byl mi souzen, slečna v něm prodává hnusný káfe a vypráví o své maturitě, uviděla mojí stužku a to vyvolalo vzpomínky, je milá, tak jí nechám, aspoň nemusím přemýšlet nad tím, že babičku poslaly plíce do nemocnice, nejspíš přežije, ale kdo ví. Vylezeme v Praze a jdem oslavovat svobodu, demokracii, sedmnáctý listopad, jdem oslavovat mezi tisíce a tisíce, tlačíš se mezi nimi jak v obrovským, rozbitím turniketu, kde se nedá protáhnout. Kolem nás projedou studenti chycení jak vláček a já se k nim přidám, jedu a netuším kam, prostě jedem, dokud se tahle mašina neroztříští o objetí šílence, těch je tam hodně, na okraji stojí ujetí Křesťani, co přijdou vždycky, ale na ty nemáme čas, musíme skrz dav, kde by tě někdo mohl okrást a za dva metry se ztratit, tak skrz tenhle dav se tlačíme k barvám na zdi domu, kterým nikdo nerozumí, jenže tady nejde o barvy, z těch barev zní nádherný zpěv, možná krátce, ale nádherně. Znovu pryč, není čas, rychle, jdeme zapomenutými ulicemi, okolo stojí policie a možná nás zbijou, jen kvůli tradici, dojdeme k obrovskému pódiu a projevy střídá hudba a Romové v kapele zní, jak černí jazzmani v padesátých letech, co melodií bojovali za svobodu, tenhle chumel má tisíc hlav, ale jediný rytmus, a v našem rytmu stojí na každém kroku zápas proti bezpráví, někdy jen domnělému. Možná je to výjimečný den, ale Prahu nezajímá, pořád je to ta samá coura, jen se oblékla, pořád tu bloudí bezdomovci, někteří jen leží, jiní mají zápal, jsou jak Molotovův koktejl naplněný chlastem, tančí a šílí, vedle nás se kroutí Punkerka, co jí bylo při revoluci dvanáct. Je to úžasný, ale mě se na chvíli sevře žaludek, jen na chvíli, na tu chvíli si uvědomím nesmyslnost všeho, ale to hned zapomenu, raději se jdeme najíst, sedneme si, objednáme, a vedeme debatu s náhodným Slovákem o tuzemáku, vlastně nevím jak to začlo, na tom nezáleží, ještě tam létáme kolem, nakonec odjedu sám, je to krásná samota, kvůli který musím zmizet dřív, ale stojí za to.