19. Konečně o té večeři

19. Konečně o té večeři

Odpoledne nastává příliv. Pláž mizí pod vodou, ale široká cesta zrovna vybízí k odbočení do pralesa. Žena si libuje, že tak přátelský a příjemný prales ještě neviděla. Krásně zastřižené stromy, shrabané listí, posekaný trávník, prostě nádhera. Není to však prales, ale chatová kolonie kostarických lufťáků. Přece ji nezavedu někam do divokého hvozdu, že, nejsem blázen, to už bych ji příště nikam nedostal. V jedné zahrádce stojí malá, útulná, úplně prázdná soukromá restaurace, kde si objednáváme gin-tonic a pivo za cenu opulentního oběda o pěti chodech v podniku s třemi michelinskými hvězdami, ale to nevadí, vždyť jsme na výletě. Španělsky si totiž umím objednat akorát to pivo. I tak mi občas místo něj přinesou rybí polévku. Tři nejdůležitější značky kostarických ležáků jsou Imperial, Pilsen a Bavaria. Zvolil jsem Imperial. Přece jen to zní exotičtěji než zbylé dvě. Nutkání dát si kávičku raději odoláváme. Káva je, pravda, pro Kostariku významným exportním artiklem, země je vynikající kávou proslavená, ta nejlepší ale směřuje pouze na vývoz. Exportní káva se v Kostarice někdy podává v lepších hotelech a restauracích. Jakkoli Café Britt a Café Rey patří mezi nejkvalitnější kávy na světě, tady to stejně nepoznáte, protože Kostaričané patří mezi nejhorší baristy na světě.

A tak se zase vydáváme po hezky upravených cestách mezi exotické zahrady. Ty se později proměňují v pastviny krav a koní, pročež musíme otevírat a zavírat branky, kterými procházíme, a hledět pod nohy, abychom nešlápli do některé z hojných hromádek koblih. Evidentně se po cestách vedoucích k pláži denně prohánějí celé eskadrony milovníků natřesených hýždí. A najednou jsme v lese. Les je to samozřejmě malebný a uživatelsky atraktivní. Žádná halabala divočina. Stromy a keře jsou porostlé různými epifyty, broméliemi a orchidejemi, mechy a lišejníky, kmen často nelze ani zahlédnout. Vegetace je tak bujná, že nové rostliny už nemají kde růst a rostou navzájem jedna po druhé, ale vše v rámci vymezených lokalit. Mnoho zajímavých tvorů cestou míjíme bez povšimnutí. Ne, že by nás nezaujali, ale protože jsme si jich zkrátka nepovšimli.

Co však nelze na každém kroku přehlédnout, přinejmenším přeslechnout, jsou ptáci. Kostarika je jednou z nejvyhlášenějších oblastí k jejich pozorování. Najdete tu více než osm set padesát druhů opeřených krasavců. Odpusťte mi drobné nepřesnosti, nejsem ornitolog, tak jen ve stručnosti: potkáváme černé ptáky se žlutým zobákem, velké a malé šedivé ptáky, bílé ptáky s dlouhým bílým ocasem a žlutou hlavičkou, mnohobarevné ptáky s chocholkou, černé ptáky holohlavé, červeno modro zelené ptáky a strašně rychlé ptáky s modrou metalízou. České přísloví praví: „Ptáka poznáš po peří.“ Ale jak říkáme my, Hanáci: „Páva od kachny v troubě nerozeznáš.“

Znenadání zazní mezi stromy děsivý zvuk, připomínající přistávání letadla. Že to není přistávající letadlo, si člověk uvědomí v okamžiku, kdy na nedalekém letišti opravdu přistává letadlo. Překvapeně zakláníme hlavy a pátráme v porostu. Ejhle, skupina vřešťanů! Jsou to opice nevelké, barvy tmavé, povahy rozpustilé. Samci mezi sebou soutěží v řevu a střídavě vydávají z nafouklých a našpulených tlam ohlušující pokřik, který se rozléhá do daleka. Tváří se přitom velmi neohroženě, ale ve skutečnosti jsou to zvířata plachá. Máme veliké štěstí, že se tato skupina odvážila až k nám. Bez hnutí fascinovaně přihlížíme jejich dovádění. Zažíváme autentický pocit splynutí s přírodou. Tohle není žádná ZOO, tady vřešťani svobodně žijí. Díky úžasně proměnlivé krajině a neuvěřitelné druhové rozmanitosti zde může člověk žasnout nad pestrostí přírody celé týdny. Konkrétně my můžeme žasnout dva týdny. No vlastně už jen dva dny. Víc dovolené nám nezbývá. A nezbývá už ani mnoho času do večeře, tak rychle do hotelu, do pokoje, do koupelny a do fronty před restaurací.

Hosteska s úsměvem kontroluje objednávky a vybízí čekající k trpělivosti, jelikož není dostatek volných stolů. Předchozí hosté jsou místní a dávají si načas. Jak vidno, večeře o třech chodech v této restauraci zabere minimálně tři hodiny. Jsem si jistý, že i ortodoxní Kostaričané a nejzapřisáhlejší fazolofágové a rýžomilci z času na čas zařadí postní den a dopřejí si skutečné jídlo. Tím myslím cokoli jiného než přílohy. Nejoblíbenějšími druhy masa jsou zde vepřové a hovězí, následované kuřecím, rybami a mořskými plody. Ryby bývají často smažené, domácí jsou velkými příznivci smažených pokrmů, ale mohou být i grilované nebo pečené. Vždy jsou však čerstvé a velice kostnaté. Obrat takovou rybu prostě chvilku trvá. Něco jako předsmažené rybí prsty by Kostaričan do huby nevzal.

Po uvedení ke stolu nám číšník nalévá vychlazené víno, rozdává jídelní lístky a s mírnou úklonou pokládá na kolena látkové ubrousky. Na první pohled noblesa a elegance. Jako předkrm si dávám ceviche, což jsou kousky syrové ryby naložené v limetkové šťávě s kořením a zeleninou, podávané v nádobě podobné našemu omáčníku. Pak cibulovou polévku s pečivem a, abych si ukrátil čekání na hlavní chod, ještě trochu mladého zeleného salátku s jogurtovou zálivkou. Manželka si už pochutnává na do křupava osmažené rybě pargo, tedy chňapalu červeném, když vrchní s omluvným úsměvem teprve přináší můj hlavní chod. Zvláštní. Objednal jsem si arroz con camarones, což je rýže s krevetami. Na talíři však nevidím ani jednu krevetu. Dokonce ani jednu rýži. Porce ze všeho nejvíc připomíná hovězí steak medium rare s troškou dušené zeleniny. Chvilku bojuji se svým svědomím, pak pokrm fotím a nakonec i jím. Opravdu chutná jako hovězí steak medium rare. Tímto se omlouvám ubohému hostu, jemuž sklerotický pingl přinesl moji rýži. Nepochybně byl stejně překvapený jako já. Ale určitě ne tak spokojený. 

Ani závažná porucha vštípivosti nezabrání Kostaričanům podnikat v pohostinství.