Pod mostem

Pod mostem (kapitola z připravované knihy Malostranský hospodáři)

Slyšíte-li, že někdo tráví volný čas odpočinkem nebo zábavou pod mostem, vybaví se vám většinou zpustlý, zapáchající bezdomovec s krabicovým vínem nebo pivem v ruce, přikrytý kartonem nebo starou dekou. Je to sice nejběžnější představa, ale tentokrát jde o něco docela jiného.

Vyhledáním hospůdky pro další schůzku Malostranských hospodářů byli pověření tentokrát redaktor Kolda a drogista Bouček. Postupně vyzkoušeli několik hospůdek v Karmelitské a Mostecké, až jedno pěkné odpoledne se prošli Saskou ulicí a padla jim do oka zahradní restaurace pod čtrnáctým obloukem Karlova mostu, která se jim velmi zalíbila. Byla to typická zašívárna pro jejich uzavřený spolek malostranských hospodářů. Poutavý výhled na Čertovku a plující lodičky, u zábradlí otevřené ohniště s možností grilování a hlavně, na čepu, mimo jiná piva, byla jejich oblíbená plznička. Co více si mohli přát.

Rezervovali stůl se svíčkou, který dozdobili jejich vlajkou a trilobitem. Tradiční insignie samozřejmě nemohly chybět. Co ještě si mohli přát mimo plzničku, kterou jim naservíroval číšník se snědou pleti, jako by se právě vracel ze španělské pláže. Ochotně hned nabídl španělské Merguez klobásky, bavorské klobásky, české klobásky nebo šťavnatý steak. Nezapomněl ani na vynikající nabídku vín, ale to nebylo důležité.

Dostavili se všichni kolem sedmé, jak bylo dohodnuto. Poctivě si ťukli sklenicemi a po poklepání na stolek si vydatně připili. Vůně grilovaných klobásků u nich povzbudila zájem a zvědavost, jak tyto klobásky chutnají, když jsou tak lákavě nabízené.

Inspektor Hanák se chopil jídelního lístku a četl nahlas informace z barevného seznamu nabídky. Jeho hlas zněl tak žádostivě, že jejich chuť na voňavé masíčko jim plnila ústa slinami.

„Pánové, klasa,“ s patosem začal číst inspektor Hanák, „klobása Merguez pochází původně ze severní Afriky a ani v Německu ještě není tak rozšířená. Vyrábí se z jehněčího nebo hovězího masa a je známá svou intenzivní chutí. Klobása je obvykle pikantní s kořením, jako je paprika, kmín a chilli. Klobásy Merguez jsou ideální pro ty, kteří mají rádi trochu pikantnější věci. Chápete to, to je přece pro nás jako dělané.“

„Až na doktora Kárného,“ vzpomněl si Chudoba a dožadoval se, „jak dál?“

„No, snad tu dietu nepřežene,“ zarazil se Hanák, „Chorizo je španělská klobása vyrobená z vepřového masa a je známá svou pikantní chutí a tmavě červenou barvou. Často obsahuje koření, jako je paprika, česnek a oregano, které mu dodávají charakteristickou chuť. Klobásy Chorizo jsou ideální na grilování, protože při zahřátí uvolňují chuť a vyvinou lehce kouřový tón. Tedy jestli tohle není rajská hudba, ať visím, Jen se podívám a cítím, jak to povzbudí naší ornitologii.“

Ozval se všeobecný smích vyvolaný zoologickou připomínkou a všichni si trochu poposedli. Inspektor Hanák si dával záležet na čtení chuťových kvalit klobásků a zejména zvyšoval hlas u názvů, aby přehlušil hovor vstupujících německých turistů. Jak uslyšeli Hanákovo Durynský Rostbratwurst hned zahlaholili a s úsměvy se zdravili s malostranskými hospodáři. Jejich několikahlasé Guten Abend a údiv, že zde snad mají i jejich Leberwurst neznalo mezí. Obsadili tři vedlejší stolky v čele s korpulentní dámou, která se ukázala být jejich průvodkyní.

Hanák se nedal dlouho rušit a pokračoval ve čtení nabídky. Nejdéle se zdržel u zajímavých norimberských klobásek. Zná je každý, kdo někdy navštívil pověstné norimberské vánoční trhy. Je světlá, malá, tenká a opečená na roštu chutná skvěle. Nürnberger Bratwurst, norimberská klobása.

Smí být jen sedm až devět centimetrů dlouhá a vážit mezi 20 a 25 gramy. Je to klobása, která musí projít klíčovou dírkou. O tom, proč je klobása tak malá, se vyprávějí legendy. Jedna říká, že musela projít klíčovou dírkou ve dveřích vězeňské šatlavy coby večeře pro uvězněné. Ve druhé, neméně půvabné legendě prochází také klíčovou dírkou, ale ve vratech hostince, aby nasytila pocestné i po zavírací hodině. Norimberská klobása prý snese jen tři přílohy: zelí, křen nebo bramborový salát.

Když dočetl k malé pauze, přerušili ho ostatní, ať už dá pokoj, protože budou mít problémy, jak si vybrat tu nejlepší. Všichni byli již připravení se na klobásky vrhnout. Vemlouvavý hlas Hanáka jim chuťové buňky opravdu probudil.

„Pánové,“ vážným hlasem mírnil inženýr Doubek nadšení hospodářů, „víte kolik klobásky obsahují tuků a soli, nebo i cukru? Dost, k tomu ještě škodlivé připáleniny a přírůstky váhy, zvýšení hladiny cukru v krvi. To není legrace, za čas byste mohli mít diabetickou nohu.“

„Ježíš marjá,“ zavrčel drogista Bouček, „co to je?“

Inženýr Doubek pokračoval, jak mu při diabetickém vyšetření lékař mačkal prsty u nohou, jestli to cítí. Když ho ujistil, že to cítí, chtěl se doktor přesvědčit, jestli to je pravda. Začal ho zkoušet, aby mu řekl, který prst mu drží. Myslel, že to neuhodne. Taky že né. Uhodl jen palec. U ostatních byl vedle. Nepoznal ani malíček, i když mu ho stisknul pořádně, až mu slza vylítla.

„Prosím vás, to je takový problém, uhodnout, kterej prst mi někdo zmáčkne?“ s nejistotou se zeptal Chudoba.

„To bych řek, nemyslete že je to jednoduchý,“ vysvětlil inženýr Doubek, „vůbec to nedokážete rozlišit. Nepoznáte to. Možná to zašimrá, ale nic necejtíte.“

„Už jste to někdo zkoušel?“ zeptal se doktor Kárný.

„Pánové pojďte se vsadit, že uhodnu každej prst, na kterej mi šáhnete,“ chlubivě se dal do debaty fotograf Chudoba, „já jsem na mý prsty tak jemně citlivej, že cejtím každej flok v botě.“

Řeč o možnosti uhádnutí dotyku prstů na nohou se dostala do varu. Inženýr Doubek s diabetickou nohou otevřel náruživou debatu, při které se objevilo mnoho názorů, většinou pro nezkušenost s něčím podobným, jako jsou příznaky cukrovky 2. typu.

Uzavřel to právě Chudoba, který se zul a řekl, že to tedy můžou vyzkoušet všichni. Na to se malostranský hospodáři zuli, vrchní přispěchal s aromatickým sprejem s vůní pomerančových květů a rozcákal to všude kolem.

První hádající byl inženýr Doubek, který úplně zklamal. Neuhodl ani palec, i když mu ho redaktor Kolda málem ukroutil.

„Tak tedy předsedo, to jste na to velmi zle,“ upozornil Doubka redaktor Kolda, „vaše cukrovka je zřejmě spojená s diabetickou nohou. Dělejte s tím něco, ať vás nevozíme do hospody na vozejku.“

„Tedy vy mně dáváte prognózu. Vždyť já žádné problémy s cukrem nemám. Možná jsem si měl před tou zkouškou nechat nohy chvíli v teplé vodě. Byly by citlivější.“

Redaktor Kolda hádal prsty naprosto přesně. Jen jednou se spletl, když mu drogista Bouček zmáčkl palec na druhé noze. Byl z hospodářů nejlepší.

Inspektor Hanák byl na padesáti procentech, za což si vysloužil pochvalné uznání a varování, že ho cukrovka nemine.

Fotograf Chudoba hádal opravdu nejlépe, jen mu to vždycky dlouho trvalo, než odpověděl. Ostatní ho podezírali, že váhá pro to, že mu to lochtání na chodidle dělá dobře. Při zkoušce se slastně šklebil. Přiznal později, že šimrání na nohou měl rád od malička.

Doktor Kárný také nedopadl nejlépe. Přestože drží, respektive měl by držet náročnou dietu, dostal se na sedmdesát procent. Vysloužil si obdiv ostatních, kteří mysleli, že zůstane poslední.

Jejich zkoušky neunikly kolem sedících hostů a několik z nich se přidalo. Největší zájem vzbudila kyprá madam, které se to velmi líbilo a vždycky když to uhodla vykřikla „Mein Gott, ich habe es geschafft!“ U jejích nohou se tvořila fronta pro velký zájem.

Vytvořila se i skupina sázejících o nejlepší vína podniku. Vrchní měl radost, protože v ten večer prodal i taková vína, na která se hosté již nějakou dobu jen obdivně koukali. Krásně aranžované ozdobené lahve v zasklených skříňkách nesly hlavně španělská vína Tempranilo, Shiraz, Malbec, toskánské Chianti, Chardonay, Bolgeri rosso, včetně Champagne Gautier Brut, byly nepřehlédnutelné.

Nejlépe dopadl pan Váša, který vyhrál láhev kvalitního vína Corazón Loco Premium. Všichni hospodáři chtěli ochutnat, ale pan Váša láhev držel v ruce jako olympijskou medaili a nedal ji z ruky. Musel slíbit, že láhev společně vypijí při oslavě výročí vzniku jejich klubu. Kdy to bylo si již nikdo nepamatoval. Z toho vyplývalo, že jim šlo hlavně o to víno ochutnat.

Po další rundě plzničky se hospodáři sesedli kolem grilu a nedočkavě se dívali na klobásky smažící se na roštu v blýskavém ohništi. Ten večer měli takovou soutěživou náladu, protože před grilováním se začali přesvědčovat, které klobásky jsou lepší a proč. Výběr měli dost veliký, ale nakonec to přesvědčivě vyhrál fotograf Chudoba s klobáskami řezníka z Morašic, které ocenili nejnáročnější degustátoři.

Klobásky byly opravdu vynikající, bez rozdílu druhu a všichni si libovali. Spolu s plzničkou splňovaly gurmánské pochutnání a na tvářích hospodářů to bylo vidět. Soutěžící turisté postupně odcházeli, rozloučila se s nimi i kyprá madam „Oh mein Gott“ a většina stolků osiřela.

Jen jeden stolek u zábradlí zůstával obsazený podivným hostem. Celou dobu, kdy hospodáři soutěžili s dotyky prstů, je nepřestával bedlivě pozorovat. Občas pokýval hlavou, nebo naznačoval nesouhlas při ohlašování výsledků citlivosti a správnosti dotčených prstů. Jeho zájem o zábavu hospodářů byl značný, to bylo možné poznat.

Chvíli před odchodem, po zaplacení útraty, se zvedl přišel k jejich stolku představil se: „Pánové, promiňte, že vás vyrušuji. Jmenuji se Coufal a jsem lékař podiatr. Všem vám doporučuji návštěvu lékařského podiatrického centra. Z toho, co jsem při vaší zábavě viděl a slyšel mi vychází, že byste potřebovali odborné vyšetření na periferní neuropatii. Berte to jako moji dobrou radu, určitě vám to prospěje. Přeji vám dobré zdraví a dobrou noc.“

Když odešel, do hospodářů jako když uhodí blesk. Nezmohli se ani odpovědět na pozdrav toho podivína, který je svojí radou naprosto uzemnil a zklidnil jejich usměvavou náladu po klobáskách s plzničkou.

„Von nás celou dobu šmíroval,“ vyhrknul zděšeně drogista Bouček.

„Asi na tom něco bude,“ přiznával inženýr Doubek, „jestli je to opravdu doktor, a neudělal si z nás legraci, tak jsme v řiti. Pánové dyk my můžeme tu periferní nemoc mít všichni.“

„To by znamenalo nechat se rentgenovat, píchat a kdoví co ještě,“ ustrašeně se projevil inspektor Hanák.

„Teď to nerozhodneme pánové,“ moudře se vyslovil pan Váša, „deme domů a na příští schůzce to probereme. Já se na to zeptám mýho felčara.“

Účastně se s nimi rozloučil vrchní, který jim popřál dobré zdraví doporučil častou návštěvu jejich zašívárny, hlavně plzničku se španělskými klobáskami Chorizo.