Haiku

Snake:

Místo, kde se dá setkat s dohasínající svíčkou v lucerně je každý hřbitov. "O černochochovi" jsem nepsal, že jde o haiku, jde o asociaci skutečně napsanou od stolu. Pro mě zde napsané haiku přesah má. A stejně jako ty chápu, že ne každý může vůbec pochopit přesah básně do duchovního cvičení.

nelíbí se mi to rozdělení za až - ale haiku nerozumím - přijde mi to ukecaně nedořečené, zbytečně naznačené, trochu spoiler :)

Radovane, já jsem se samozřejmě dávno smířil jednak s tím, že ne každý se do haiku pustí skutečně vážně (haiku v jeho, teď tedy ve tvém, podání) zůstane "jen" poezií. To ale nemusí být nutně málo, ostatně každý autor tvoří pro své modelové čtenáře a každé čtení je lepší než nečtení vůbec, takže proč ne. A zadruhé, chápu, že ne každý může vůbec pochopit přesah básně do duchovního cvičení - a i to je v pořádku, kdyby tomu bylo jinak, měli bychom zbytečný nadbytek zenových mistrů. Higginson říká, že haiku je jako pohlednice, kterou chci poslat ostatním, abych jim ukázal, co báječného jsem viděl... a to je krásné. Haiku může klidně sloužit jen a jen k účelům vzájemného předávání radosti ze světa kolem, proč ne. Ovšem i tady je podprahově zastoupené makoto - pohlednice je totiž pohlednice z místa, kde jsem byl a které jsem skutečně viděl. Ukaž mi místo, kde se dnes běžně setkáš s dohasínající svíčkou v lucerně. A ostatně i ta tvá variace s černochem je jen vymyšlená od stolu, není to pohlednice, je to jen básnička. Radši bych viděl, jak ukazuješ to, co krásného jsi zažil než to, jak umí pracovat tvá představivost (rozuměj v haiku, jinde s představivostí nakládej jak uznáš za vhodné).

osvětluješ tvář

dost čadivým plamenem -

najednou černoch

Začíná svítat -

Zhasínáš v pravou chvíli,

svíčko v lucerně

Snake, právě pro překračující rámec básně, duchovní cvičení a hlavně pro tu nepsanou smlouvu mezi mnou a CarvelsBackem2, se mi to líbí.

Janino, právě ty haiku psát můžeš, co můžeš, musíš!

Radovane, a co makoto, nezapomeň, že haiku překračuje rámec básně a je zároveň duchovním cvičením, v němž pravdivost pozorovaného (makoto) je součástí nepsané smlouvy mezi čtenářem a autorem.

Líbí se mi - osvětluje, svítí, odkrývá ... až tou svou službou sama vyhoří.

Aha, děkuju za vysvětlení, já na tohle vždycky zapomenu... Pro mě je už asi "myslet v metaforách" jakousi přirozeností... Haiku čtu ráda, ale psát je asi nemůžu ;)

Jani, nešlo. Hlavní důvod je v tom, že svíčka neumírá. Když řeknu svíčka umírá, je to metafora a skrze metaforu do textu vstupuje lyrický subjekt, který pozorovanou realitu explicitně hodnotí. Haiku je ale zenová báseň, to znamená, že pozorovaný a pozorované splynou v jedno a už neexistuje nikdo, kdo by mohl vynášet hodnotící soudy. Leda čtenář. Dává to takhle vysvětleno smysl?

Myšlenka je moc pěkná. Snaku, šlo by to takhle? (Pokus víc "zpřítomnit" ten časový úsek)

svíčka v lucerně 

rozdává své světlo a

sama umírá 

Tady vidím problém s příliš dlouhým časovým úsekem.

Je lepší zaměřit se na tady a teď, na detail popisovaného momentu:

okolo stolu

se vytrácejí tváře --- 

svíčka dohasíná