Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Host do domu...
Autor
Gora
Příbuzní jsou jako horská krajina: nejlepší dojem dělají z dálky. (Jean Gabin)
Bylo mi jedenáct. Po mši jsme my děti závodily v běhu od kostela až dolů na rozlehlou náves, kde stál i náš domek. Měl fortelná vrata, za nimi mlat, dvůr, hospodářská stavení a zahrádku neboli humna. A za vsí, hned vedle vinohradu, ještě lán pole. Jako přílepek docela malý kousek půdy, políčko, které původně nebylo naše.
Zdědil je po kterési tetěně strýc Evžen. Bydleli s manželkou a dvěma dcerkami až u Brna. Políčko přenechal rodině, ta se o ně starala a pytel obilí navíc uvítala.
Nejen ve městě byla po válce o potraviny bída, ale i na venkově. Co se dalo prodat, to se prodalo na trhu a laskominy jako mléko, máslo, vejce my, děti kulaka, ani neochutnali. Bylo přece třeba koupit všem boty, šaty a přispívat na studia těm starším… otec si zakládal na tom, že ti, kdo se dobře učili, vystudovali.
V čele rodinného stolu usedali stařeček se stařenkou, rodiče a nakonec šest našich dětských, věčně hladových krků. V hubených padesátých letech každému musel stačit krajíc chleba a hlt cikorky, k obědu jsme se podělili o hrnec vařených erteplí a na večeři býval zase chléb, v lepším případě namazaný podušeným zelím od nedělního oběda.
Celý týden hned po škole jen dřina na vlastním poli, k němu ještě strýcovo, kolotoč kolem zvířat v chlívech a nakonec zahrádka. Neděle byla jediným dnem odpočinku a také lepšího jídla. Slepice se od rána vařila na sporáku, maso se vychutnávalo jako vzácnost s domácím moravským knedlíkem a dušeným zelím. Každý měl pár soust slepičího, přednostně je dostali na talíř stařeček a stařenka.
Na vesnici to tak chodilo, prarodičům se vzdávala úcta nejen u jídla.
Po příchodu ze mše se rodina sesedla kolem stolu, otec přednesl krátkou modlitbu a nejstarší dcera nalévala polévku.
Jenže v tu chvíli se před vraty obvykle ozval zvuk Tatrovky. Vyskočila jsem a za záclonkou uviděla strýce, jeho ženu a sestřenky, jak vystupují z vozu, který si strýc, úspěšný obchodník, pořídil. Přijížděli v pravé poledne, tedy k nedělnímu obědu. Maminka se na mě od stolu podívala s otázkou v očích. Já jen přikývla. Ona s povzdechem poznamenala:
„Už só zase tade!“ A to strýce a jeho rodinu jinak měla ráda, ale hladu jsme zažili za celou válku moc a moc.
Tak to šlo skoro každou neděli.
V padesátém čtvrtém nám partajníci odvedli hospodářská zvířata, polnosti zabavili, také strýci vzali prosperující obchod. Až do penze pak musel pracovat v dolech a teta jako uklizečka.
Když jsem je po několika letech uviděla, bývala bych je ani nepoznala. Dříve blahobytní a sebevědomí, teď zničení a vyhublí na kost.
Můj otec musel odvést i posledního koně do družstva. Ani zlého Fritze po Němcích, který matce pokousal záda, mu nenechali. Pak táta už jen sedával na dvorku ve stínu moruše. Vidím ho jako dnes...
Na celý život mi však utkvěla „hláška“z dětství. Pokud se objevila nějaká, příliš často opakovaná návštěva, slýchávám svoji maminku:
„Už só zase tade!“
27 názorů
Skvěle napsáno. Také jsem měla babičku na vesnici a tak mi to připomnělo vlastní dětství.
Dobře napsaná (jak jinak) a realisticky podaná miniatura...
Dobře se mi četlo, lidsky a s nadhledem psáno ...... dost podobné mému dětství, tvrdé živobytí, ale v neděli na oběd k nám jezdila jen teta kmotřička, většinou bývalo pečené maso, říkala mamce, maso mi nedávej, mě stačí jen knedlík a namáčerka :))
ZE: to mě těší, že znáš místa, odkud pochází má rodina...
Luboši, díky za čtení - i za čtenářskou přízeň zdejším soutěžím!
Vďaka, dievča a Karle! Příběh mi vyprávěla moje mamka, tak jsem se pokusila o sepsání...
Taky krásně a lidsky napsané. Je v tom hodně nostalgie a hlavně to, jak to na takovém statku chodilo. Kulaci - vesnický boháči. My děti jsme to viděly líp než dospělí.
dievča z lesa
před rokempekné vážne rozprávanie***
Už só zase tade!
A je to dobře, protože já myslím Tématické dny. (lehký úsměv)
Je mi to celé dosti povědomé, ...; bohužel.
(Do Šitbořic jsem občas jezdil měřit zakázky, jako geodet...; - a to jak jako soukromý, tak jako ještě zaměstnanec Střediska geodézie Břeclav...).
Skvělé čtení. O těžkém životě, ale s nadhledem. Hláška je skvělá ;)
Hani, díky za dodatek ke komentáři (nejen)... také jsem znala pár lidí, jako byla vaše babka.
Květoni, díky moc...
Abakus, měli jste to v rodině ještě daleko horší, díky za komentář "ze sněžného ráje".
Jarmilo, díky za zastavení - při ťukání na čelo jsem se fakt smála:-).
Ráda jsem četla a doplnila jsem si informace o lidech.
Vím o jiných lidech, kteří jezdili na oběd bez ohlášení. Nebylo to v době nedostatku a nebyl až tak velký problém dodělat příohu, protože masa se dělalo vždycky více, aby zbylo. Ale zůstávala otázka proč. Neříkalo se "už só zase tade", ale ťukalo se na čelo.
V 50 rokoch gro mojej rodiny sedelo po basach roztrusenych po celom uzemi ceskoslovenska, iba otec bol v ramci akcie b poslany do vecelkova do kamenolomu.pisem zo svahu ako talian, lebo som pomaly na talianskych hraniciach a tu sa gramatika straca v neuveritelne krasnych sneznych viroch.
Připomenutí starých časů není nikdy dost. Stejně si myslím, že z těch mladých tomu už málokdo věří.
Gora, Vy ste mali aspoň to mini políčko...viem, akurát tak drina a slabá úroda.
Naša teta bývala v meste asi 100 km od nás, jej muž vo vysokej funkcii, luxusný byt, nepotrebovali pomoc, no babka dcéru milovala, na zaťa bola pyšná a keby mohla, dala by im aj náš dom...mali 7 detí, ani jedno okrem otca im neponúklo bývanie, keď prišli o to svoje...v tých časoch dôchodky prakticky žiadne, babka nikde nerobila, dedko kedysi prevážal na kompe cez Váh, takmer žiadne peniaze od štátu. Najmä babka sa však chovala, ako by im patrilo všetko.
Prežili sme... z Teba je skvelý človek, ktorý si váži, čo má
none, oni si zřejmě mysleli, že díky tomu minipolíčku mají na oběd nárok:-))), nesoudní... díky.
Andreino, tetěna je jakási vzdálená teta, například vlastníci jsou vzdálenější bratranci atd... Příběh mi vyprávěla moje maminka, brzy jí bude 85 let. Děkuju ti za všímavost!
Hanko, takže si umíš představit, jak rádi onu pravidelnou návštěvu vídali:-)... mamka se nedlouho poté léčila z TBC uzlin / pravděpodobně vzniklé z nedostatečné výživy v dětství, je ročník 1939.../ - díky za tvůj komentář, ráda je čtu!
Theo, děkuju, cením si!
Ireno, tak za tetěně se omlouvám, ten výraz jsem nikdy neslyšela a myslela, že jde o překlep.
Pre dnešných mladých sú "naše" príbehy scifi... rodičia zažili niečo podobné, detstvo v chudobných rodinách, od malička práca, práca, práca, jedla málo. Mamu v desiatich rokoch vzala staršia sestra do služby k nemeckej rodine v Sudetoch, neboli ku nej zlí, no vzdialenosť od mamy, domova bolela.
S nami bývala babička a dedko z otcovej strany, babička mala najradšej najmladšiu dcéru, jej potajomky odkladala zo všetkého, čo sme mali. Dcéra s rodinou tiež vedela prísť v nedeľu, dostali obed, koláče, ovocie zo záhrady...odnášali si do auta plné tašky...
Díky, Andreino - tetěna se říká v Šitbořicích a okolí doteď, na to druhé se kouknu:-)
To byl hodně těžký život, jaký si dneska těžko umíme představit. Ale možná by leckomu prospělo strávit tak třeba i jen několik měsíců, aby si vážil toho, co má na stole.
Doporučuji Tvé pozornosti - (...kterési tetěně strýc...); (asi by mělo být Nejen ve městě byla po válce o potraviny bída, ale i na venkově.)