Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Álej jabloňová
Autor
Janina6
Tematický den:
Příbuzní jsou jako horská krajina: nejlepší dojem dělají z dálky. (Jean Gabin)
Dívence bylo nedávno osm. Rozhlíží se kolem sebe, ne, ve skutečnosti střílí rychlé, rádoby nenápadné pohledy velkýma čokoládovýma očima, které hned schovává za řasy. Necítí se tu dobře. Je tu moc lidí, které nezná. A ti, které zná, se dnes chovají divně. Smějí se nepřirozeně nahlas a baví se o věcech, kterým holčička nerozumí. Mluví tónem, který říká: tohle je jen pro dospělé.
Jsou tady i další děti, ovšem. Bratránci Vojta a Aleš jsou ale moc malí, nedá se s nimi normálně hrát, jediná zábava, kterou uznávají, je třískání autíčky o sebe. A sestřenice Květa a Bláža jsou naopak věkem už příliš vzdálené na tu opačnou, dospěláckou stranu. Špitají si a hihňají se a když se k nim děvčátko příblíží, začnou se tvářit tak, že raději zase vycouvá.
„Anežko!“
Volá ji k sobě dědeček. Sedmdesátiletý oslavenec, který trochu překvapivě také sedí stranou a neúčastní se hlučné zábavy. Jediný, kdo si jí v té místnosti plné lidí, dobrot a divně páchnoucích nápojů všímá.
„Pojď mi ještě něco zahrát, ty jsi tak šikovná!“ Dědeček je milý a veselý a má rád písničky, které Anežka sice nezná, ale když jí děda zazpívá kousek melodie, dokáže si k ní hned představit ty správné akordy a zahrát je na staré rozladěné piáno. Netuší, že má ojedinělý talent. Cvičení na klavír pro ni zatím představuje nudný dril, ale dnes díky dědovi zjišťuje, že to může být i zábava. A tak se učí písničky (všechny jsou trochu smutné, vždycky je to o nějaké panence, kterou nedostal, nebo o nějaké lásce, která musela skončit) a hraje k nim doprovod. Zpívají si spolu a děda mezi slokami upíjí něco, co mu už teta Lída odmítá dolévat („Tati, nedělej ostudu, už máš dost, prosím tě, už nepij…“) a děda se zlobí, ale pak se zase usměje na Anežku a pochválí ji a Anežce je hezky. Ti dva, věkem tak vzdálení, se k sobě paradoxně přimknou v podivném souznění…
Stejný dům, stejná místnost o deset let později. A téměř stejná sešlost. Tety, strýcové, sestřenice a bratranci. Smějí se, hodují, popíjejí a mluví všichni najednou. Anežka sedí stranou a připadá si ztracená jako tenkrát. Jenom s tím rozdílem, že dnes nehraje dědovi na piáno. Přijela na jeho pohřeb. Když se rozhlíží po okolních obličejích, nevidí žádný zármutek. Všichni se baví o tom, co je u nich nového, protože se dlouho neviděli a jedině velké oslavy, svatby a pohřby jsou příležitostí, kdy se všichni sejdou. Anežka jediná mlčí, má v očích slzy. Je prostě divná jako vždycky. Těká pohledem a na chvíli jím uvízne v rohu pokoje, kde stával klavír. Snaží se vybavit si slova jedné písničky.
Šel jsem za noci álejí jabloňovou,
měsíček svítil mi bledý,
když jsem kráčel naposledy
za svou milou…
34 názorů
(Snad sem můžu napsat jednu kuriózní drobnost, co jsme si vysvětlili ve zprávách... že ten "ironicky pochvalný" komentář, co mě vytočil, je produktem UI.
:)
Mazat kritiky se tu nedají, tak to smažme aspoň uvnitř sebe... A veselé Vánoce!)
Jen doufám, že jsi nečekal, že ti na to skočím. Že jako budu brát vážně srovnání s Hemingwayem a Munroovou, proboha, za koho mě máš? a budu se rdít radostí nad chválou za vývoj postav nebo dialogy, které tam ani nejsou. Tvůj komentář je pěkným souhrnem toho, co všechno by měla mít dobrá povídka, a co samozřejmě tahle miniatura nemá. Nevadí mi kritika, zarazila mě jen ta výsměšná forma. Ale asi jsem si o to řekla, no. Neměla jsem rýt do tvojí povídky. Nic ve zlém.
Děkuji za elegantní komentář, který kdyby byl myšlen vážně, musel by nutně patřit pod nějaký úplně jiný, úžasný a dokonalý text. Na nic takového si tu ovšem nehraju... vím i bez tvojí ironie, že jsem nenapsala žádný literární skvost. Jen jednoduchou vzpomínku, která měla možná vyvolat nějaké emoce.
Hned úvodem text zaujme pozornost čtenáře a pobízí ho k tomu, aby se dozvěděl více o příběhu. Postavy jsou živé a uvěřitelné. Mají silné i slabé stránky, konflikty a cíle, které je pobízejí vpřed. Dialogy posouvají děj i poselství příběhu. Text končí vyvrcholením a zanechává velmi silný dojem na čtenáře, o čemž svědčí předchozí komentáře. Podobně psal Čechov, Hemingway, Munro, Carver, O'Conor. Rád a se zájmem jsem si příběh přečetl a nezbývá, jen tip a dík.
Próza_měsíce
před rokemJanino, mohli bychom tuto mini dát do Nominací PM?
Marcela.K.
před rokemTak jen jsem ti to sem napsala a už sčot funguje...že by poslední vzepětí ?
Marci, ty už jsi tu tak vzácným hostem, že pro mě je Výběrem každé tvoje nakouknutí a komentář :) Moc děkuju. Vím, že nemáš ve zvyku chválit jen z kamarádství, proto si tvoji pochvalu opravdu užívám ;)
Se stavem Písmáka jsem smířená asi jako se svým zdravím. "Díky za každé nové ráno..." :D
Janino, kdybych měla v možnostech ti dát Výběr, dala bych ti ho. Jenže ty víš, proč ho ode mne nikdy nemůžeš dostat. A ve výsledku je to vlastně úplně jedno, možná sis už všimla, že počítadlo přestalo přičítat. Písmák nám nějak kachektizuje.
Smutné, dobře a citlivě napsané...
Já si dovolím parafrázovitě překroutit tetu Ludmilu. A upozorňuji, že si samozrejmě myslím naprostý opak. ;-)
(Jani, nedělej ostudu, už dost, prosím tě, už nepiš…“
Janino, tohle se Ti moc povedlo a myslím, že vypravění bude leckomu blízké. Sáhne hluboko do vzpomínek.
V sobotu jsem byla na pohřbu... nemám dost odvahy o tom psát a ani se soutěží neúčastním. Přesto mi tvůj příběh uvízne v hlavě. Kvůli Verunce, která mi řekla - Babičko, já bych radši jela s vámi k vám. ( Oni jeli ještě na Vánoční trhy i s přespáním na Moravě) Jo, příbuzní jsou jako horská krajina. Proto zaplať Bůh za každého prarodiče, který umí naslouchat.
Moc hezky napsané, s láskou, měla jsi štěstí a máš na co vzpomínat, ta písnička se u nás hodně zpívala
pekné, vžívam sa ...***
Tvůj děda mi je velmi blízký. Takový byl jeden můj strejda. Jestli byl alkoholik nevím, ale pivo měl rád. Když jsem byl starší, tak jsem tam pro něj chodil, strejda krásně zpíval, byl to ochotník a srašně rád chodil na houby a já s ním. Teta na něj pořád štěkala. Moc hezky citlivě jsi to napsala, má to srdce a duši.
Děkuju moc...
Děda byl alkoholik, aspoň to o něm všichni tvrdili. Černá ovce rodiny. Ale já si ho pamatuju jako někoho, kdo opravdu poslouchal, co říkám, kdo měl opravdovou radost, že je se mnou. Ono to zní jako samozřejmost, ale není...
děti prý vnímají čas podobně jako starší lidé. Proto si tak rozumí. Nevím. Každopádně napsané je to pěkně.
Krásne si to, citlivá detská duša vnímala správanie blízkych...Smějí se, hodují, popíjejí a mluví všichni najednou...
Príbehy zo života mám najradšej, prežité udalosti čo najvernejšie zachytené v písmenách, spomienky na detstvo a ľudí dôležitých pre náš ďalší život...
Otec bol muzikant a učil hrať na harmoniku, saxofón a klarinet nádejných hráčov...neznášala som, keď chodili ku nám, otec býval nervózny, nespokojný s ich výkonmi, bola vystresovaná celá rodina...
Aj o pohreboch by som mohla všeličo...neznášam ich, o karoch ani nevravím...je len málo tých, ktorým zomretý človek chýba...
U nás je podobná o mesiačiku:
Keď som šiel ku milej naposledy,
svietil mi mesiačik veľmi bledý.
...Ďaleko ešte, ďaleko ten čas,
keď sa my obaja zídeme zas...
Díky, Nami, Irčo a Květoni!
Květoni, housle jsou nejhorší hlavně pro ten příšerný zvuk, když se na ně dobře neumí... ale to je zas jiná pohádka.
Copak klavír, ale housle! Nejhorší jsou housle, protože ty můžeš brát všude sebou. A pak dělat příbuzným cvičenou opičku.
Janino, díky za příspěvek do TD!
To, jak jsi citát uchopila, je citlivé a jako pokaždé bezvadně napsané!
Díky :) To byly tenkrát metody, že? A vážně tu vařečku na tebe někdy použili?