Možná mám problém

Čekám, než se rodiče přestanou hádat, čekám, než přijde neděle, čekám, než začne působit LSA, zatím jediný účinek, co cítím je bolest břicha, ale prý má pomalý nástup, jen chvíli vydržet a tahle ošklivá sestra LSD mi ukáže, co umí, pro případ nouze mám schovanou ještě jednu dávku, dvě musí stačit. Čekám na neděli, abych mohl jet za svým roztomilým klukem, co už není můj, a zase někde lítat, LSA to čekání zkracuje, je snesitelnější, možná si v podroušeném stavu půjdu číst Thompsona, svým způsobem je to tradice, jedna jeho kniha my načichla trávou a jen při čtení jsem byl high, patří k těm nejlepším, co jsem kdy měl v rukou. Mám dojem, že to byl náročný den, a proto si zasloužím uvolnění, jenže tohle se naučí každý alkoholik, hledat odůvodnění, je fuk, co se děje, prostě hledáš důvod, a ten se vždycky najde, alkoholici mívají život plný důvodů, já taky, jenže tady nejde o chlast, tak proč si to nedopřát? Nejsem narkoman, a jestli, tak zodpovědný, vím, co dělám, nebo to aspoň tuším, nejedu stotřicítkou proti zdi, tohle je kontrolovaný rozptyl vědomí. Dosavadní účinky zahrnují: 1) rozostřené vidění 2) bolesti břicha 3) uvolnění mysli i svalů 4) stavy fyzické pasivity. Zatím žádné halucinace, ale na to je čas, já nikam nepospíchám, a ta droga očividně taky ne. Možná už mám lehce pokřivené myšlení, chci si koupit tank, žít v maringotce a hledám amatérské časopisy, kde bych mohl vydělávat za slova, hlavně ta poslední část je šílená, do teď nezvládám shodu přísudku s podmětem, důsledek dysortografie a dysgrafie, které jsou důsledek zápalu mozkových blan, který byl důsledkem bůh ví čeho. Bylo světlo v pokoji vždy takhle nemocné? Stačí aby začalo kašlat a budu s ním muset k lékaři, přinesu ho v náručí a oni mě pošlou na psychiatrii, doufám, že do Bohnic, mají tam krásný areál, v Kosmonosech, kde jsem navštívil kdysi dávno dědu s jeho demencí, to působí až moc tuberkulozně, syfiliticky. Ten hnus a jed nic nedělá, nic extra, stačí několik dnů nespat a budeš cítit to samý, pár nocí beze spánku je vždy dobrý znamení, takhle se projevuje mánie, a to je nejlepší droga, organická, dlouhá a neústupná, jako had ti vyleze z krku, proleze svaly, úžasný had plný jedu. Celý tenhle pokus je neúspěch, ale to nevadí, stačí se rozjet někam dál, někam s tím roztomilým klukem a Májou, tu jsem pozval jako bonus, s trochou štěstí bude mít kapsy napěchovaný trávou a já mozek rozlitý po podlaze, nadbytečný kus mé nervové sítě, mícha a mozeček to zvládnou všechno samy, a v lebce bude to nejkrásnější prázdno. Tak jo, poskočíme v čase, je neděle ráno, připravuju se na odjezd a Mája zrušila svoje angažmá, srdce mi tluče a klepe na kosti, ne kvůli samotné absenci její existence na našem výletě, ta mě taky trápí, ale není to hlavní důvod, jde o nedostatek oblbováků, které si můžu užívat, aniž bych porušil slib abstinence, složený u Anonymních alkoholiků. Nejspíš je skutečný problém má nutnost být mimo, jenže o tom teď nehodlám přemýšlet, tohle sebeukřižování si nechám na později, fajn, nadechni se a snaž se přemýšlet racionálně, jde o to bavit se, k tomu bys neměl potřebovat návykové látky. Cesta za moc nestála, jen čtení a nikotin, občas mám štěstí na šílence, jenže dneska ne, nemám se s kým bavit o bohu ani hádat o smyslu pravidel, jedu sám, v kapse nezbytně nutné minimum peněz a naděje v honorář za knihu, potřebuju víc financí, i když nejspíš nejsem stavěný na přebytek bankovek, ale to není důležitý, padá sníh, vlak si pamatuje tvrdý komunismus a průvodčí se hezky usmívá, na tom záleží, celý mi to připomíná časy na horách, kam jsme jezdili s přáteli, na nádraží hordy studentů, co měly batohy plný chlastu, a byli připravený to rozjet. Vylezu v Praze, městě holubů a soch, a čekám, to je problém s příchody na čas, vždycky čekáš, zajdu do knihkupectví, kde si nemůžu dovolit jedinou knihu, a jdu ven, on už tam stojí s mrtvým zvířetem na hlavě, který je prý beranice, a vyrážíme, nikdo neví kam, jenže to neví nikdy, v tom je ten trik, prostě hledáš zapadlé kouty a zkoušíš otevírat dveře, bohužel, neděle je definována zamčenými dveřmi, a tak zůstávají zavřené. On vypráví o matice a filozofii se zápalem náboženského fanatika, a na ulicích hrají bezdomovci, kterým zbyla jen hudba, a tak do toho dávají všechno, dávají do toho kousky duše, a on pořád přednáší a já po něm házím sněhové koule, které pálí v prstech a já nemám žádné rukavice, jen jednu vezmu z parapetu, kde ji nechali, kdo ví proč. Lezeme do samých kopců a procházíme kolem tisíců kaváren, nakonec dorazíme na začátek, nádraží s pianem, na které nejde čistě hrát, ale on to stejně zkouší. Odjedu a všechno je zvláštní.