Příběhy mnicha Satji, příběh druhý: Rozdávání knih

Při rozdávání knih mého duchovního učitele a mistra, člověk navštíví nejrůznější místa a setká se s lidmi, se kterými by se za normálních okolností neměl šanci potkat. Také ho postihnou různé překvapující události a nepředvídatelná dobrodružství. Ale pokud v sobě máte trochu nějaké víry a domníváte se, že by to mohlo lidem prospět a pomoci v jejich dalším životě, tak na okolnosti příliš nedbáte. A berete všechno s nadhledem, dokonce i urážky, ponižování, napadání a nejrůznější druhy útoků, někdy i fyzických. Obzvláště u těch, kteří si myslí, že snědli všechnu moudrost vesmíru. Všechno ví, všechno znají. Jakoukoliv diskuzi a další sebevzdělání stryktně odmítají. Nechápou, že exituje i jiný svět a jiné hodnoty než-li ty materialistické, které jim mohou v jejich trápení a bolestech pomoci.

Před nedávnem jsem například navštívil jednoho svého známého, který působil jako farář v našem městečku, odkud pocházím. Byl jsem zvědavý, jaký udělal za tu dobu, co jsme se neviděli duchovní pokrok a jak si vede jeho farnost a ovečky, kterým káže. Dlouho jsme se neviděli a neměli jsme možnost spolu více hovořit. Když jsem k němu přišel, byl docela překvapený, že mne vidí a pozval mne dál. Bydlel nedaleko farnosti, v malém bytě. Měl knihovnu plnou zajímavých knih, ale ty naše samozřejmě chyběli. V podstatě mě on přivedl k duchovní cestě a zamyšlením se nad svým životem.

Často jsme spolu diskutovali o smyslu života a jeho reáliemi, každý jsme však měli odlišný náhled na jeho další směrování. Probírali jsme esoteriku, okultismus, šamanismus a další učení. Přítel byl překvapen, kolik toho vím, o nejrůznějších duchovních směrech, ale i o významných osobnostech, které se tím zabývali. Na závěr schůzky kamarád řekl: „Ušel jsi pěkný kus cesty, Václave. Je vidět, že ti mnišství prospělo. Máš zajímavý přehled. Ale snažíš se dávat věci nebo myšlenky do jednoho schématu a když ti něco nezapa-dá do tvého systému, tak to prostě odhodíš, jako nepotřebný balast.“ Zapomněl jaksi dodat, že s tímto selektivním postupem pracuje i on. Nelíbilo se mu, že používáme jógu a meditaci a čteme knihy, které by jeho církev sotva kdy přijala. Když jsem mu to řekl, tak se cítil být pohoršený až uražený. Nabídl jsem mu několik knih, celkem pět základních, pak jsem mu chtěl poskytnout ještě nějaké texty a přednášky, ale to už bylo na něho moc. „Tak si je alespoň přečti, Petře, a řekni mi, co je na tom ďábelského. Pracujeme sami na sobě. Odbouráváme nedostatky a vžitá schémata, která ničí náš vývoj, aby se mohly stát duchovní bytostí.“ Na ta slova Petr reagoval klasicky po křesťansku: „Nikdo nemá právo, rovnat se bohu stvořiteli.“ A tím to bylo ukončeno. Vnutil jsem mu alespoň těch pět knih, vzal si je a slíbil, že se do nich nahlédne. Poděkoval jsem mu za příjemně strávené odpoledne a s tím jsme se rozloučili. Domníval jsem se, že od něho dostanu alespoň nějaký příspěvek na svoji misi, ale nijak nepřispěl.

Nakonec jsem ale přeci jenom zůstal na Moravě, v rodném městečku Milice. Protože mě zasvěcující mistr vybídl, abych šířil toto učení v rodném kraji a pokusil se založit nějaké středisko. Protože jsme věděli, že zde nic takového není. Kde by se lidé mohli potkávat a vzdělávat se v duchovních záležitostech. Tuto výzvu jsem přijal. Což, jak poznáte bylo velmi náročné a složité. Byl jsem zvědavý jakým překážkám a úkolům budu muset čelit a jaká mne čekají další dobrodružství. I tak jsem pokračoval dál ve svém usilí a rozdávání kníh. Mimo jiné jsem pak ještě navštívil další lidi a pokusil se je seznámit s naším učením.

Osud mne zavál na jatka a další kritická místa z pohledu naší společnosti. Na jatkách se ve velkém poráželi krávy a býci, kteří se pak prodávali ve zdejším uzenářství a rozváželi do dalších měst a obcí. Majitelem byl muž, který zároveň vlastnil jatka. Tímto způsobem vydělával na utrpení druhých, aniž by si to uvědomoval. Snažil jsem se mu vysvětlit, že takto na sebe přitahuje obrovskou karmickou zátěž až na několik životů. Nehledě na karmickou zátěž našeho kraje, které může být pro zdejší obyvatele až nesnesitelná noční můra. V podobě například válek, záplav, hladomoru a podobného utrpení. Snažil jsem se pana velkopodniatele přivést na správnou cestu, ale moc dobře to nedopadalo. Moje kázání nepadalo na úrodnou půdu. Muž byl chvílemi až nepříjemný a arogantní. „To mám všeho nechat a stát se vegetariánem jako vy? Co potom budu dělat?“ protestoval, „Vy mne snad budete živit? Já nic jiného neumím. Mám rodinu, chápete? Z čeho bude živa?" Některé jeho argumenty byly logické a dávali smysl. Ale vzpomněl jsem si na slova svého učitele, že člověk, když má přijmout naši víru, obvykle nejpve hledá výmluvu, proč to neudělat, místo toho, aby se zamyslel nad tím, jaký užitek mu to a jeho rodině přinese.

Říkal jsem mu, že místo velkouzenářství by si mohl zřídit nějakou farmu a obchod s ekovýrobky a produkty. Ale muž nechtěl ani slyšet. Zanechal jsem mu alespoň nějaké základní knihy, aby si něco přečetl a zamyslel se nad svým osudem a životem, který vede. Přesto jsem od něho dostal sponzorský dar ve výši 1.000,- Kč. Poděkoval jsem a odešel a pozval jsem ho na náš program a přednášky v našem centru.

Další kritická místa, podle našeho učení, jsou bary, herny a veřejné domy. Tedy místa, kde se obvykle provozuje hazard, pohybují se prostitutky a prodávají drogy ve velkém. V těchto místech bývá obvykle velká zločinnost, jako například loupežná přepadení a podobné aktivity. Snažil jsem se těmto místům vyhýbat, ale věděl jsem, že jednou budu muset i já tyto podniky navštívit. Abych alespoň někoho z těchto komunit vyvedl na Světlo a ukázal mu trochu odlišný způsob života.

V našem kraji toho mnoho nebylo, jako v hlavním městě. O to jsem to měl trochu snažší, než-li náš duchovní učitel. Který těmto místům věnoval nezvyklou pozornost a často je navštěvoval. Jeho vlastně prvními žáky na Západě byly právě mladí lidé z této společenské vrstvy. Kteří se právě těnto oblíbeným činnostem obzvláště rádi věnovali. Jemu se však podařilo téměř nemožné a několik z nich přesvědčil, že tento způsob života je degradující a ponižující, nejen pro ně samotné, ale i pro budoucí generaci. Kteří budou postupně ztrácet inteligenci a zdraví. Až časem celá společenost degreneruje na úroveň zvířat a bude snadno ovladatelná. Tedy prvními jeho žáky byly takovýto lidé. Nezaměřoval se tedy jenom na jistý okruh vzdělaných nebo bohatých lidí, ale snažil se dávat toto poselství našeho Pána i obyčejným lidem, kteří se zrovna ocitli třeba i vlastní vinnou na zcestí. A dal jim druhou šanci, když společnost nad nimi zlomila hůl. Takové byly začátky našeho hnutí velmi náročné, mnohdy i bez finančních prostředků a často závislé na milodarech někdy i jídla a střechy nad hlavou.

Kdybych byl já prvním mistrem tohoto hnutí, to by se misie asi moc nerozšířila. Říkal jsem si a snažil se tímto způsobem si dodávat odvahy. Teprve nyní jsem oceňoval mistrovu velikost a odvahu, když já mám takovéto potíže u nás na Moravě. Jen velice nerad jsem navštěvoval podobné podniky, které většinou okupovaly pražáci a dělali hluk a ne-pořádek. Už to zkrátka nebylo ono. Pocházím z malé Moravské vesničky na Moravě, která snad ani není na mapě. A proto mi stěhování do Prahy připadalo logické. Nenapadlo mě toto poselství šířit v našem kraji. O svých prvních zkušenostech z kázání jsem se již zmínil, nebyla to právě nějaká hitparáda.

Ale snad jsem zasel nějaké semínka. Další moje kroky vedli tedy po rodné Moravě a snažil se dávat toto poznání všem, bez rozdílu barvy pleti, vzdělání, pohlaví atd. Jeden příběh byl také zajímavý, kdy jsem omylem vstoupil do jistéhp domu, který patřil ženě, jenž se zabývala nejstarším řemeslem světa, tedy prostitucí. Tato dáma byla poněkud staršího věku a lákala mne, abych šel dál do jejího domu. Když jsem pochopil, kde vlastně jsem, tak jsem se chtěl vytratit. Ale dáma byla neodbitná a pozvala mne na čaj, nebo něco ostřejšího, ale to jsem s díky odmítl. Nedalo se nic jiného dělat, než pozvání přijmout a vstoupit do lví klece. Nakonec náš rozhovor trval déle, než-li jsem měl v úmyslu. Jen velice nerad jsem jí začínal vysvětlovat naši filozofii ohledně Absolutní Pravdy a další základní principy. Zcela záměrně jsem dával tato složitá a velmi náročná vysvětlení a doufal, že mne prostě vyhodí. Ale nic takového nestalo. Odpovídal jsem jí jako hlupák a pomatanec, který ani neví, kde vlastně je. Přesto, když jsme skončili, tak si vzala několik knih a dostal jsem sponzorský dar 1.500,- Kč. Byl jsem v šoku a nevěděl, co si mám o tom myslet. Vzpomněl jsem si na slova svého učitele: „Nikdy nesuď člověka, podle jeho vzezření. Neboť nevíš, jaká cesta ho dovedla až sem.“ Usmál jsem se a poděkoval.

Takovýchto příběhů a podivuhodných setkání jsem zažil ještě mnoho a jedno bylo zajímavější než-li druhé. A další na sebe nedaly dlouho čekat. Ale o tom snad zase někdy jindy. Trvalo ještě velmi dlouhou dobu, než.li se nám podařilo zrealizovat místní skupinu oddaných, ustavit spolek a pronajmout si nějaké prostory. Zpočátku jsem byl sám, ale postupně jsem zjišťoval, že je v našem kraji, tedy na Moravě, docela dost lidí, kteří mají podobné smýšlení jako já. A za nějaký čas jsme se skutečně dali dohromady a utvořili již zmíněné sdružení. Spojovala nás touha po poznání a touha šířit učení našeho mistra a zapojit do tohoto hnutí, co nejvíce lidí.

Věděli jsme, že jedině tímto způsobem, můžeme lidi sjednotit a pomoci jim k duchovnímu probuzení.