Žena, moře a Mary - Medvídek VI.

Medvídek

(srpen 2005)

VI.

Narvalové se v zimě stahují do hlubší vody a v létě vyhledávají pobřežní mělčiny. Odtud dělají výpravy puklinami v ledu nebo ho podplavávají. K nádechům využívají díry, ale dokáží si je i prorazit v místech, kde je vrstva tenčí. Činí tak hlavou a ne klem, jak panoval donedávna chybný názor. Byl stejně mylný, jako ten, že využívají až půl třetího metru dlouhý zub k šarvátkám v době říje. Dnes vědci dávají za pravdu Eskymákům, kteří dávno ví, že jde o citlivé čidlo. Slouží k orientaci, snímá tlak k určení hloubky, teplotu vody, sílu proudů a s bzučivými tóny má zřejmě i význam v komunikaci.

Během dalších tří dnů prozkoumali oblast u západního pobřeží, až k úžině oddělující Grónsko od Ellesmerova ostrova, nejsevernějšího území Kanady. Opět bez výsledku. Čtvrtý den zamířili na sever, nad ledová pole, kde konečně zaznamenali úspěch. Stádo narvalů mířilo k mísu, kde se v ledu otevřela volná vody.

Objev vyvolal na Svalbard horečnou činnost. Vojáci přepravili na ledové pole tři sněžné skútry, za něž připřáhli saně s výstrojí. Nakonec přidali speciální žebříky, které umožňovaly přemostit pukliny do tří metrů šíře. Byly dost pevné, aby po nich přejel skútr s naloženými saněmi. Ke kanálu, v němž byli spatřeni narvalové, zamířil člun s vybavením tábora a zásobami. Podle Ichtylova rozhodnutí stráví posádka z Mary venku dobu, než ledoborec změní kotviště o dalších čtyři sta kilometrů západně.

V době, kdy dvojice potápěčů hlídkovala v helikoptéře, zbylí absolvovali kurz v řízení sněžných skútrů. Po zklamání z vrtulníku, žena již nebyla do jízdy tak horlivá, jako si to představovala na Svalbardu. Dělaly také hluk, což neměla ráda. Měla však příznivý vztah k adrenalinu, a hned první lekce ji opět nadchla.

Björnsen splnil slib a osobně se věnoval výcviku. Po praktické ukázce se blýskl kromě smyků i pár skoky. Vše se zdálo stejně jednoduché jako jízda na kole. Když došlo na Prcka, první pokus skončil škytnutím a zhasnutím motoru. Další nebyl úspěšnější.

  „To by nešlo,“ kroutil hlavou Björnsen, „sednu si na místo řidiče a vy se postavíte přede mne. Povedu vám ruce na spojce a plynu.“

Po pár ukázkách opět napůl seděla a napůl stála za řídítky sama. Podle nejlepšího vědomí se snažila napodobit poručíkovu manipulaci s plynem a spojkou. Hned první pokus předčil očekávání. Zatímco Pumpička s Ichtylem řvali smíchy, Björnsen sprintoval za skútrem, který s páčkou ručního plynu na doraz upaloval k severu. Po několika desítkách metrů najel na vyčnívající kru a převrhl se. A Prcek? Dřepěla na hromádce sněhu, který při startu nahrnuly drapáky pásu, jak jím prohráblo osmdesát koňských sil.

„Děvče, nevzdáte to? Tohle je nad vaše schopnosti,“ snažil se ji Björnsen odradit od dalších pokusů.

Kdyby Prcka znal, nic takového by nepronesl. Výrazné povahové rysy, jako umíněnost a tvrdohlavost, se opět projevily v plné míře.

„Nikdy!“ odsekla. „Žádná pitomá mašina mě nedostane!“

Trvalo to ještě hodinu, než přiměla skútr k plynulému rozjezdu, ale dál šlo učení rychle. K večeru drandila po oválu vyježděném v průběhu výuky a několikrát vyrazila i do hlubokého sněhu. Ráda by vyzkoušela i skok, ale to jí Björnsen zatrhl, že by si mohla ublížit.

„Nekecejte, že vám jde o moje zdraví,“ reagovala nevrle, „bojíte se o skútr, i když má bejt blbuvzdornej, když ho používaj vojáci.“

Nicméně i další dva dny pilně věnovala tréninku, a když nastal čas vyrazit na cestu, zvládala silný stroj s lehkostí ostříleného řidiče.

Před odjezdem dostala od Pumpičky kázání: „Pojedu první, v mojí stopě ty a poslední Zrzoun. Budem držet dvacetimetrový rozestupy. Nebudeš vymejšlet blbosti. Můžem narazit na sněhovej most nebo čerstvě zamrzlou díru a nechci tě lovit z ledový vody. Jasný?!“

„I ty Pumpičko?“ parafrázovala Caesarův výrok. „Zklamal jsi mě. Myslela jsem, že o mým rozumu pochybuje jen šéf.“

„Můžeš si bejt jistá, že o tvým rozumu pochybujou všichni,“ ujistil ji technik a dal pokyn k odjezdu.

Čekalo je čtyřicet kilometrů po relativně rovné zamrzlé pláni, kterou jen místy narušovaly hromady ker. Během cesty lákalo prověřit, co skútry dokáží. Tachometry končily sto osmdesátkou, ale podle Björnsena dosahovaly maximálně sto padesáti. Varoval je však, aby nejezdili víc než osmdesátkou. S ohledem na sáně naložené několika metráky nevyužil Pumpička ani doporučenou rychlost.

Po tři čtvrtě hodině dorazili k ploše volné vody o průměru asi padesát metrů, k níž se ze tří stran sbíhaly kanály. Podle leteckého průzkumu to bylo jediné místo v okruhu desítek kilometrů, kde mohli narvalové doplnit vzduch. Z vrtulníku parkujícího asi padesát metrů od vody, vyskočili Ichtyl se Zrzounem.

„Rychle,“ popoháněl je doktor, „stádo je asi tři kilometry odtud. Chci natočit první záběry ještě v kanále. Čočko s Prckem převlíct a pojedete jim naproti. Nebudete ve vodě dýl, jak čtvrt hodiny. Potom se vrátíte. My zatím připravíme ponor tady.“

Speciální teplé overaly měli již na sobě, ale do vody, která měla dva stupně nad nulou, navlékli další, a potom suché neopreny. Když o pět minut později dorazili k čelu stáda, s uspokojením zjistili, že jim štěstí přeje.

„Jdem na to, vypadá to, že nespěchaj,“ pochvaloval si Čočka, „budem mít čas natočit celý stádo.“

Napatlali obličeje speciálním krémem, chránícím před chladem a natřeli jím i okraj masky. Oba byli dobří ve freedivingu, proto šli pod vodu bez vzduchu. Nevýhodu ztráty radiového kontaktu vyváží lepší pohyblivost. Vklouzli do kanálu deset metrů před vedoucí stáda.

Snažili se způsobit co nejméně hluku, ale vedoucí samice jejich přítomnost zaznamenala a zastavila. Musela se ujistit, že pro stádo neznamenají žádné nebezpečí. Výsledek připomínal řetězovou dopravní nehodu. Zatímco dva narvalové těsně za ní stihli dobrzdit, další ne. Naráželi do sebe nebo prudce uhýbali všemi směry.

Podle plánu zamířili každý pod jednu stranu ledového příkrovu proti směru pohybu kytovců. Díky velkému množství krylu, které v tomto ročním období láká k bohaté hostině, nebyla viditelnost větší jak patnáct metrů. I tak nemohli přehlédnout, jaký zmatek způsobili.

Narvalice možná již člověka zahlédla, ale pravděpodobné ne pod vodou. Potápěčka zamířila k vedoucí samici. Vnímala zmatek v její hlavě a pokusila se ji uklidnit hlazením. Podle dvouletých zkušeností věděla, že pokud bude sama klidná, metoda nezklame. Nemýlila se.

Po chvilce samice opět vyrazila na cestu. Když stádo nabralo původní směr, přišel čas začít plnit povinnosti. Otočila se, aby zvolila nejvhodnější místo pro pořizování fotek. Přitom zahlédla velkého samce, jak k ní míří s výhružně vytrčeným klem.

- pokračování -