Žena, moře a Mary - Medvídek VIII.

Medvídek

(srpen 2005)

VIII.

Odpoledne připluli vojáci s vybavením. Zakotvili v kanále několik desítek metrů od plochy, kde lovili kytovci, aby je nestresovali hlukem motoru. Hned se pustili do stavby tábora, sestávajícího ze dvou menších stanů určených pro odpočinek a většího, rozděleného na tři oddělení. V jednom byla kuchyňka, v druhém sklad, třetí k sušení neoprénu. Pod venkovním přístřeškem stál agregát na výrobu teplého vzduchu, rozváděného hadicemi do stanů.

„Tak to byl fofr,“ ocenil práci Čočka, „armáda to má zmáknutý.“

„No, s takovým vybavením se snad smířím i s tím, že tu pár dnů ztvrdnu,“ usoudil Pumpička, který z pobytu na ledu nadšený nebyl.

„Je to výborný,“ doplnil názor Ichtyl, „původně jsem plánoval pro každou dvojici dva půlhodinový ponory dopoledne a dva odpoledne. Takhle můžem přestávky zkrátit. Uděláme v každý směně jeden navíc. Zatím máme natočenejch dvacet minut hrubýho materiálu a přes tři sta fotek. Jestli nám bude štěstí přát a narvalové nezmizí, budou se Kanaďani třepotat blahem.“

„A doufám, že se stejně budou třepotat i jejich peněženky. Za tu ledárnu vyřídíš prémii,“ vyslovil přání všech tří potápěčů Zrzoun, „co ty na to Prcku? Jak se tobě líbí polární vodička.“

„Ani trochu,“ oklepala se na důkaz, že souhlasí.

„Snažte se a budou prémie. Máme objednávku na půl hodiny sestřihanýho filmu a dvě stovky použitelnjech obrázků. Za všechno navíc rádi připlatěj, protože nebudou riskovat, že to prodáme jinam.“

Do deseti hodin každá dvojice zvládla dva ponory. Kromě nich se objevovali sledi, tresky a kapelíni. Při posledním ponoru zabodovala díky svému daru kolegyně. Hustá polévka drobných živočichů sice omezovala viditelnost, ale její smysl neošálila.

„Čočko, kašli na narvaly, je tady!“ křičela nadšeně do mikrofonu.

„Kdo a kde?“ odpověděl naoko nechápavě kolega, ale podle jejího vzrušení věděl, že se jistě jedná o žraloka.

„Žralok, nechápavče. Ještě nevím přesně kde, ale blíží se,“ zmlkla na okamžik, než udala směr, „na pěti hodinách, připrav se točit.“

Netrvalo dlouho a z udaného směru majestátně připlul pětimetrový žralok grónský, nazývaný též malohlavý. Predátor, dožívající se až sta let, je nejseverněji žijícím zástupcem paryb. K jeho teritoriu patří vody kolem Grónska, Islandu, severního pobřeží Norska a Špicberk. Zatím je málo prozkoumaným druhem. Dorůstá osmi metrů, ale většina ulovených jedinců dosáhla poloviny. Má se za to, že obři žijí převážně pod věčným ledem. Pověsti mluví o několika útocích na člověka. Potvrzeným je však pouze jeden, kdy kanadští rybáři našli v jeho žaludku lidskou nohu.

„Prcku, jak je na tom?“ zajímalo Čočku.

„Neloví. Ani narvalové nejsou neklidní. Spíš je jen zvědavej, co se tu děje, nebo ho přilákala frekvence našich vysílaček.“

Žralok několikrát obkroužil skupinu lovících kytovců a zmizel stejně náhle, jako se objevil.

„Kolik myslíš, že je na světě záběrů malohlavce pod hladinou?“ zeptala se zkušenějšího kolegy.

„Budou stejně vzácný jako narvalů. Dneska máme vyděláno.“

Ráno je čekalo překvapení, během noci kytovci zmizeli.

„To je hezký, zdrhli,“ konstatoval smutně Ichtyl, „zavolám na Svalbard, aby se po nich poohlídli.“

Dostali příslib, že vrtulníky odstartují do dvaceti minut. Než ukuchtili snídani, zahlédli, jak jeden křižuje v dlouhých elipsách západně a druhý východně od jejich stanoviště. Po dvou hodinách přišla potěšující zpráva. Třicet kilometrů severně popraskalo pole do širokých kanálů. Podle hlášení je v nich hodně živo. Osádka druhého vzápětí oznámila skupinu běluh, mířících k otevřené ploše, u níž je tábor. Hlášení potěšilo, ale Ichtyl byl v rozpacích. Jako žralok i běluhy byly mimo plán a skýtaly možnost mimořádného výdělku.

„Co teď?“ vytrhl doktora ze zamyšlení Čočka, kterému byl důvod rozpaků jasný. „Musíme dotočit minimálně hodinu s narvalama, ale běluhy taky nejsou k zahození.“

„Pojedeš? Ale nutit tě nechci,“ pookřál vědec.

„Určitě,“ přisvědčil kameraman.

„Tak jo,“ rozhodl Ichtyl, „sbalíme jeden stan a vezmeš si Zrzouna. Pumpička ukáže, jak pracovat s přenosným teplometem, abyste se ve stanu neotrávili. Uděláte čtyři ponory a večer návrat.“

„Chci Prcka,“ odporoval Čočka, „její vnímání může bejt hodně užitečný jako u žraloka.“

Uvedl argument, proti němuž nemohl mít Ichtyl námitky. Když přikývla, bylo rozhodnuto.

Posádka vrtulníku se nemýlila. Po půl hodině zastavili u sto metrů širokého a dva kilometry dlouhého pásu volné vody. Sraz si tu dalo zřejmě několik stád nebo alespoň rozvětvených rodin. Postavili stan, převlékli se a vklouzli mezi narvaly. Trochu přetáhli čas, ale výsledek stál za to. Před polednem zvládli ještě jeden ponor. Po dvou hodinách odpočinku snědli svačinu a chtěli vyrazit k dalšímu ponoru.

„Můžem to zabalit,“ vzdychl Čočka při pohledu na baterie do kamery, „ve starý je šťáva sotva na deset minut a druhá rupla.“

„To ji Pumpička při dobíjení nekontroloval?“

„Musela prasknout po cestě. Tyhle teploty jim nesvědčej.“

„Sjedu pro novou a za hodinu můžem pokračovat,“ navrhla.

Čočku nabídka zaujala: „Dobrej nápad, ale pojedu já. Nenechám tě jet takovou dálku samotnou. Ty si zatím můžeš zdřímnout.“

„Tak jo,“ souhlasila, „ale pojedeš pomalu. Vidět je dlouho, tak na nějaký hodině nezáleží, a až dorazíš do tábora, určitě zavolej!“

Rozloučili se polibkem a chvíli hleděla za skútrem. Potom zamířila s vysílačkou v ruce na okraj kry. Na spánek neměla ani pomyšlení, bude raději pozorovat narvaly a čekat na zprávu, že Čočka v pořádku dojel do tábora. Přitom zavadila pohledem o východní obzor, který zakrývala šedobílá šmouha, ale nevěnovala jí pozornost.

- pokračování -