Žena, moře a Mary - Medvídek XI.

Medvídek

(srpen 2005)

XI.

„Tak kamaráde, co s tebou?“ uvažovala nahlas. „Vypadáš, že bys něco slupnul, a já nic nemám. Pokud tě to utěší jsem na tom stejně, už mi hezkou chvíli kručí v žaludku. Mohli bysme ulovit rybu, těch je o pár metrů níž dost. I s udičkou bych si poradila, ale nemáme návnadu…,“ zarazila a pohlédla na mrtvou medvědici, „máme návnadu, celej kopec návnady. Kámo, budeš mít baštu.“

Během řeči si medvídek opět dodal odvahu, popošel až k ženě, kterou důkladně očichal. Sundala rukavici a zkusila ho pohladit. Trochu se přikrčil a zakňučel. Cítila, jak se chvěje, ale neucukl.

„Ono to půjde, viď? Teď musím vstát, abych vzala z tvý mámy kousek masa. Naposled ti ještě poslouží.“

Pomaličku začala vstávat. Mládě bojácně couvlo, ale pak i ono zaujalo postoj na zadních, s předními tlapami nataženými do výšky. Tentokrát mu pokus o výhružné zamručení téměř vyšel. Aby dalo najevo svou velikost, prudce zvedlo hlavu, což byla chyba. Jako všechny medvědí dětičky i ty ledních mají vůči tělu velkou hlavu. S tím je spojena váha. Vratký postoj neustál a překulil se na záda, kde zůstal ležet, vydávaje zoufalý nářek.

„Ty si mi vozembouch,“ rozesmála se a pomohla nemotorovi na všechny čtyři, „chceš mi nahnat strach, namísto toho se tu válíš jako úplně malý škvrně. Ale jsi chlapík, žes to aspoň zkusil.“

Očekávala, že medvídek vezme do zaječích. Ten si místo toho jen odfrkl, aby dostal z čenichu sníh. Poodešla k medvědici, kde po delší námaze upižlala ostrou hranou lopatky z odkryté rány kousek masa.

Lední medvědi se po opuštění brlohu vydávají na pouť za potravou trvající do příchodu další zimy. Platí to i pro mláďata, kterým velí instinkt následovat samici. Čerstvý sirotek rychle vyměnil mrtvou matku za podivného tvora chodícího po dvou. Asi došel k názoru, že přes rozdílný vzhled i pach mu poskytne bezpečí a něco do žaludku. Proto ji následoval k mrtvole, kde se pokusil lízat zaschlou krev.

„To ne!“ plácla ho přes čumák. „Žádnej kanibalismus.“

Strčila maso do kapsy a zamířila k valu. Mládě poskakovalo po jejím boku, odkud se snažilo dosáhnout na potravu ukrytou v kapse.

„Už jsem řekla, že ne,“ okřikla medvídě a ukázala na hradbu, „nejdřív nás čeká tohle. Potom zkusíme chytit nějakou rybku.“

U valu jí došlo, že neví, jak dostat drobka na druhou stranu. Přemýšlela, opřená rukama o kru čnící do výše dvou metrů. Po chvilce pohlédla na medvídě, které ze zvyku napodobovat matku, stálo po jejím boku na zadních s předními také opřenými o kru.

„Nevím, jak jste to dělali s mámou, ale půjdeš první,“ popadla medvídě pod zadkem, a zvedla ho k plošince nad svou hlavou.

Odhadla, že neváží víc než deset kilo, což jí nedělalo potíže. O další se postaral medvídek. Sotva zachytil předními tlapami kraj kry, začal hrabat zadními. Díky drápům se rychle vyhoupl nahoru. Z plošinky zůstal zírat na ženu, jako by říkal a co ty? Na třetí pokus zachytila ve výskoku hranu a vytáhla se k mláděti. Stejným způsobem pokračovali na vršek hradby.

Již přestalo sněžit a za téměř rovnou hradbou mraků zářila modrá obloha. Odhadla, že do půl hodiny odkryjí slunce, a potom je šance na záchranu. Vysílat vrtulníky za snížené viditelnosti nemělo cenu, a pokud někdo vyrazil na skútru ze základního tábora, skončil na druhé straně vodní plochy. Od východu k západu konce nedohlédla, šíři odhadla na půl kilometru.

Z myšlenek na záchranu ji vytrhlo zakňučení. Zatímco sledovala oblohu, medvídek přešel k velké kře, která spadala k úpatí valu. Dřepěl na zadečku, přední packy zapřené drápy na šikmé ploše. Usoudila, že neví jak dál a má strach. Sotva udělala krok, aby mu pomohla, vyložil si to zřejmě jako pokyn k další cestě. S roztaženými tlapami, kdy zadním kormidloval a předními brzdil, sjel po břiše dolů, kde udělal pár kotrmelců, ale hned vyskočil na všechny čtyři.

„Týýýjo,“ vykřikla obdivně, ale hned se zamračila, „ty neřáde, netvrď mi, že jste s mámou už pár takovejch překážek nepřelezli. Já se s ním dřu nahoru a milostpán by to určitě zvládnul sám.“

Medvídek netvrdil nic, ale zřejmě očekával, že Prcek použije k sestupu stejný způsob. Špatný nápad to nebyl, jen jízda po břiše se jí nezdála. Zkusila to po zadku a přistála těsně vedle něho.

Pohladila méďu po hlavě: „Je vidět, že se od tebe můžu taky něco naučit, i když chápu, že tvůj styl je o moc lepší.“

Před stanem nezaváhal a bez rozpaků ji následoval dovnitř. Zatímco probírala bedýnky s materiálem, hledajíc něco na udičku, projel čumáčkem povrch spacáků. Potom usoudil, že slouží k dosud neznámé zábavě. Tak dlouho je muchlal a přehazoval, až do jednoho vlezl. Po chvíli Prcka vyrušilo úzkostlivé kňourání. Zamotal se tak, že nemohl ven.

Boxy obsahovaly všechno možné, jen udici ne. Nezbylo tedy než se uchýlit k hrubému násilí. Ze zámku víka kazety na nářadí vytrhla pero. Po značném úsilí naohýbala kleštěmi háček a ze stříšky nad vchodem do stanu uřízla provázky spletené ze silonových vláken. Výsledkem byla slušná udičku.

„Jdem rybařit,“ oznámila malému společníkovi.

Medvídek asi předpokládal, že skočí do vody, odkud vyplave s rybou v tlamě, jak to vídal u mámy. Možná však pochyboval, jak by chytla rybu do divných bílých knoflíčků, nahrazujících pořádné žluté tesáky. Opět nastalo dohadování, když kousek masa putoval na háček místo do jeho bříška.

Během pár minut sebou šňůrka cukla. Žádný obr to nebyl, ale i dvaceticentimetrový kapelín přijde vhod, když kručí v žaludku. Ještě nesundala úlovek z háčku a méďa již útočil. Skákal všemi čtyřmi naráz, což provázel něčím podobným mručení. Hodila kapelína kus od břehu, méďa ho jednou tlapou připlácl a druhou mu uštědřil ránu do hlavy. Během okamžiku ryba zmizela.

Po pečlivém olízání sněhu se vrátil k náhradní mámě a s naprostou samozřejmostí jí položil přední tlapky a hlavu na klín. Za okamžik tiché pochrupování svědčilo o hlubokém spánku.

„Ty drobečku,“ pohladila medvídka a vzdychla, „kdybych tak věděla, co s náma bude. Já se snad vrátím ke svým, ale co s tebou?“

- pokračování -