Žena, moře a Mary - Medvídek XIII.

Medvídek

(srpen 2005)

XIII.

Několik desítek metrů nad zemí získal pilot nad strojem kontrolu. Zastavil klesání a přistál padesát metrů od stanu. I na dálku nešlo přehlédnout, že bok vrtulníku je červeně tečkovaný, což nebývá u vojenských strojů obvyklé. Ještě nezmlkl řev motoru, když z kabiny vyskočil muž a rozběhl se k Prckovi.

„Zbláznila jste se! Hledáme vás po celé Arktidě, a vy nás chcete sestřelit,“ křičel, zřejmě značně rozčílený.

„Jjá se oomlouvám,“ vykoktala, ale hned se vzpamatovala, „jenže kdybyste nebyli slepí, nemusela jsem tu druhou světlici už vystřelit.“

„Jakou druhou?“ zarazil se muž.

„Ta první vybouchla za váma.“

„Tu jsme opravdu neviděli, ale co je tohle?“ teprve nyní si všiml bílé kuličky, choulící se v jejím náručí.

„Medvídek,“ vyhrkla v naději, že příděl výčitek skončil, „siroteček, co přišel o mámu. Nevím, jak to říct, ale asi si mě adoptoval.“

„Jak víte, že nemá matku?“ zajímalo muže.

„Je mrtvá,“ pohodila hlavou k valu, „leží za tou hromadou. Bylo pořádně hladový. Chytila jsem mu rybu a slupnul ji jak malinu.“

„Co je malina nevím, ale vypadá vyhuble. Co máte v plánu?“

„Nemám představu, doufala jsem, že byste se o něj mohli postarat. Ještě neumí lovit a bez pomoci zahyne,“ slova doplnila tak nešťastným pohledem, až se muž rozesmál.

„Uvidíme, jestli kapitán vezme na palubu medvěda.“

Zavolal něco na kolegu, který také opustil vrtulník a zkoumal znečistěný bok. Pilot zmizel v kabině, ale za chvilku přiběhl sdělit rozkaz ze Svalbardu: „Máme složit tábor a počkat na druhý vrtulník. Vědci chtějí vidět medvědici, také se postarají o přepravu mláděte.“

„To chci vidět,“ ušklíbla se žena.

„Co chcete vidět?“ zajímalo pilota.

„Ještě jednou se omlouvám za světlici, neumím s tím krámem zacházet. Taky jsem moc vděčná za záchranu. Jestli vás však můžu o něco požádat, držte vědátory dál. To mládě si už užilo strachu dost, a ještě ho čekaj ošklivý chvíle při letu na Svalbard. Moc prosím.“

„Nač takový ohledy, je to jen zvíře,“ divil se pilot.

„Je to tvoreček, co přišel o mámu, a jestli mu někdo ublíží…,“ nedopověděla, ale gesto ruky se zaťatou pěstí bylo výmluvné.  

Druhý vrtulník přistál po čtvrt hodině a posádka prvního se zatím postarala o tábor. Chtěla jim s balením pomoct, ale jakmile položila medvídě na zem, spustilo tak zoufalý nářek, že nabídku odmítli. Stejně reagovalo na přílet helikoptéry, z níž se vyhrnul vedoucí norského a německého týmu, Ichtyl a Björnsen. Zamířili k ženě, která měla co dělat, aby uklidnila medvídka. Sesedli se kolem a nejraději by mrňouse vytáhli zpod bundy, kam opět zavrtal hlavu.

„Ichtyle, vysvětli těm pánům, ať mu daj pokoj,“ požádala kolegu, „řekni, že zvířátkům rozumím, napovídej cokoliv, jen ať ho nechaj.“

Mluvila francouzsky, aby ostatní nerozuměli, a doktor výhružky mohl učesat do stravitelné podoby. Sama by jim to nejradši vpálila s plnou parádou, ale nechtěla dělat mezi skupinami zlou krev.   

Zatímco Ichtyl vysvětloval vědátorům, proč jim méďu nepůjčí, obrátila se na Björnsena: „Pane, prosím, dovolte mi s ním odletět na Svalbard, nebo se zblázní.“

Poručík měl pro nešťastného tvorečka víc pochopení než studovaní páni a vydal rozkazy posádce červeně tečkovaného vrtulníku. O pár minut později byli ve vzduchu. Méďa měl takový strach, že mu vypověděl i hlas. To si však bohatě vynahradil třesem celého tělíčka a počůráním Prckova klína.

Na palubě je očekával každý, kdo neměl zrovna nic na práci, a Zrzoun si samozřejmě rýpl: „Nevím Čočko, jestli je tohle ženská pro tebe. Na pár hodin zmizí z dohledu a hned se spustí s medvědem.“

Skrumáž rozehnal kapitán Fadness, který nařídil cosi v norštině, a potom pokračoval anglicky: „Francouzští a němečtí hosté také laskavě zmizí, mládě potřebuje klid.“

Kapku upravila jeho rozkaz, když ukázala na Zrzouna s Čočkou: „Tihle dva tu zůstanou, budu je potřebovat.“

„Dobře,“ kývl Fadness, „a teď mi to mrně ukažte.“

„Bude ječet,“ oponovala.

„Nemějte obavy. Podejte mi ho, sundejte bundu a rozložte ji na palubě. Dlouho křičet nebude, trochu zkušeností s medvědy mám.“

Chápala, že kapitán má pravdu. Věčně mládě v náručí držet nemohla a potřebovala se postarat o sebe. Několik hodin soužití s malou šelmičkou způsobilo nejen značnou devastaci oděvu, ale nutně potřebovala sprchu. Také žaludek se hlásil o slovo. 

Vytáhla medvídkovi hlavu z pod bundy, což mělo za následek velký nářek. Zřejmě zastával názor, co nevidím, to neexistuje a toho se nebojím. Jenomže došlo na horší zážitky. Cizí ruce ho zabalily do bundy položené na palubě, že mu jen hlavička koukala. To bylo ještě dobré, protože převládal známý pach. Potom mu však tytéž ruce rozevřely tlamu, prsty roztáhly kůži kolem očí a zatahaly za uši. V té chvíli došla medvídkovi trpělivost. Možná si uvědomil, že má být obávanou šelmou severu. Chňapl po protivné ruce a kousl.

„Vida hrdinu, ono by se to pralo,“ smál se kapitán, který na poslední chvíli ucukl, „ještě zjistíme, jestli jsi holka nebo kluk.“

„Vy rozumíte ledním medvědům?“ zeptala se udiveně.

„Otec působil na severu jako zvěrolékař. Fjordské koně, psi, krávy, sobi, nordlandští poníci, to bylo moje dětství. Většinou domácí zvířata, ale kromě toho občas někdo přinesl medvídky. Leccos jsem okoukal a odhadnu, že kromě nedostatku jídla kluka nic netrápí.“

„Čočko, slyšels to?“ obrátila se na přítele. „Má hlad a mražený ryby nejsou to nejlepší. Vyrob si udičku a půjdeš rybařit.“

„V boxech skútrů je rybářská výbava,“ překvapil kapitán.

„To máte v materiálu bordel,“ ušklíbla se, „nic tam není.“  

Čočka odklusal splnit úkol a kapitán odvedl Zrzouna s Prckem na příď. Medvídek, kterého nesl v bundě, se snažil chňapat po vousech protivy, který ho obtěžoval, ale nakonec skončil opět u kvílení.

„Dejte ho sem,“ natáhla ruce, „nějak vám to uklidnění nevyšlo.“

„A jak si to představujete? Přestěhujete se na palubu, aby vás měl u čumáku? Vraťte se na zem. Máte dobré srdce, ale snad víte, že čím víc si na vás zvykne, tím horší bude loučení. Teď ho chvíli pohlídá váš kolega a já zařídím přehrazení přídě, aby se měl vztekloun kde vydovádět. Vy se zušlechtěte, najezte a odpočiňte si.“

„Už půjdu, ale ještě jsem se chtěla zeptat, co s ním bude?“

„Tak jinak. Sprcha, jídlo, a potom přijďte ke mně do kajuty.“

„Díky, přijdu,“ slíbila.

- pokračování -