Žena, moře a Mary - Medvídek XVI.

Medvídek

(srpen 2005)

XVI.

O čtyři roky později stála v hale budovy, na jejímž průčelí hlásal nápis Parc Aquarium du Québec. Podle mapky na stěně byl pavilón ledních medvědů umístěný v levé části obrovského areálu. Z rešerší vyplývalo, že patří k nejlepším nejen v Kanadě, ale na světě.

Cestou k pavilonu vzpomínala na žalostný nářek, když podávala medvídka zabaleného v bundě Inuitovi do helikoptéry. Po půl roce duševně nevydržela a vytočila číslo útulku. Podle sdělení si mládě na nové prostředí zvyklo. Slíbili, že dají vědět, až bude prodáno, což se stalo za půl druhého roku.

„Dobrý den, prosím vás, kde najdu ošetřovatele ledních medvědů?“ požádala u iformací.

„Máte nějakou stížnost,“ zajímalo pracovnici.

„Chci se zeptat na medvěda, kterého jste koupili před dvěma roky.“

„Zavolám ho,“ slíbila slečna za pultem.

Za pár minut dorazil asi pětatřicetiletý muž, kterému stručně vysvětlila, jakého medvěda chce vidět. Doufala, že nebude příliš zvědavý. Zřejmě ho zájem potěšil, protože ji provedl areálem, včetně prosklených tunelů. Prohlídku vyplnil podrobným komentářem.

„Díky za výklad,“ přerušila ho, když začal vyjmenovávat ryby, které pluly za skly akvária, „znám je z přirozenýho prostředí. Máte to tu hezký, ale mě zajímá ten jedinej medvěd.“

„Promiňte, netušil jsem, že studujete mořskou biologii,“ omlouval se a konečně zamířil k medvědáriu.

„Nejsem studentka,“ vyvedla ho z omylu.

„Amatérka?“

„Ne, potápěčka u jedný společnosti, co točí podmořskej život.“

„A co s tím má společného ten konkrétní medvěd?“

Otázky jí byly protivné, ale nechtěla se odvděčit za ochotu neslušností. Nezbývalo, než nějakou informaci pustit: „Před čtyřmi roky jsme točili pod ledem u severního pobřeží Grónska a našli opuštěný medvídě, tak mě zajímá jeho osud.“

„Vy se potápíte i pod led?“ vypadlo z ošetřovatele udiveně.

„Potápíme se všude, kde je potřeba, živí nás to.“

Dorazili k velkému výběhu simulujícímu členité pobřeží, jen zde bylo z betonu. Polovinu prostoru zabírala vodní plocha, o niž se tříštil vodopád. Koupel si právě užívali dva ze šesti mohutných obyvatel. Zbývající bloumali po areálu.

„Tam je váš medvěd,“ ošetřovatel ukázal na jednu z horních teras, kde přecházel mohutný samec kolem zavřených dvířek.

„Kapku vyrost,“ zkonstatovala, „tenkrát měl sotva půl metru.“

„Je z něho krásný exemplář,“ přikývl ošetřovatel a usmál se, „jen tu plošinu opouští zcela výjimečně, hlídá noční čepici.“

„Jakou čepici?“

„Takové jednání u ledního medvěda ještě nikdo neviděl. Byl tu i vědec z university v Albertě, ale odjížděl stejně chytrý, jako přijel. Když ho přivezli, měl s sebou kus hadru, který snad kdysi byl součástí oděvu. Průvodní zpráva obsahovala tučně vytištěné sdělení, že mu ho nemáme brát. Zprvu nosil látku do výběhu, až jeden samec byl zvědavý a servali se. Od té doby ji nechává uvnitř, ale nepřestává hlídat. Jednou po úklidu zapomněl kolega hadr vrátit. Neumíte si představit, co se dělo. Nikdy jsem neviděl medvěda tak zuřit.“

„Mohu ten hadr vidět?“ požádala.

Ošetřovatel zamířil do budovy přiléhající k zadní straně výběhu, kam neměla veřejnost přístup. Ve třech patrech byly kóje uzavřené bezpečnostním sklem.

„Každý medvěd má své doupě,“ vysvětloval, „v přírodě to tak nefunguje, protože kromě zimního spánku odpočívají na ledě. Tady se naučí v noci zalézat do cel a máme možnost výběh vyčistit.“

Vystoupali po schodech do nejvyššího patra, kde bylo pouze jedno doupě. Jednalo se o místnost imitující jeskyni. Od chodby ji dělilo tři centimetry tlusté sklo. Vstup umožňovaly dveře z ocelových prutů.

„Tady máte ten zázrak,“ ukázal ošetřovatel do rohu, kde ležel kus rozpadající se látky, „původně jsme považovali hadr za hračku, na kterou se upnul, i když to u nich není obvyklé, mají krátkou paměť. Potom jsme zjistili ještě větší podivnost. Před spaním látku nadhazuje, dokud mu nepřikryje hlavu a až potom usne.“

„Moc z ní nezbylo,“ okomentovala tiše bývalý kus svého oděvu.

„Prosím?“ zeptal se ošetřovatel, který špatně rozuměl.

„Jen, že za chvilku nebude mít pod co hlavu strkat. Ten hadr se úplně rozpadne. Co budete potom dělat?“

„Zkusíme mu dát kus nové látky,“ dostala rozpačitou odpověď.

„Nepřijme ji,“ řekla s jistotou.

„Vy o té látce něco víte?“

„Možná. Něco bych zkusila, jestli nebudete proti. Nejdřív pusťte dovnitř na chvilku mě a potom méďu. Třeba problém vyřeším.“

„Co chcete dělat?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Dostane dárek,“ svlékla bundu a obsah kapes dala do batůžku.

„Myslíte, že je to dobrý nápad?“

„Můžeme tím něco zkazit?“ odpověděla otázkou.

„Kromě toho, že přijdete o bundu, asi ne,“ usoudil.

„Tak to otevřte,“ ukázala na mřížové dveře.

V cele rozložila bundu vedle polorozpadlého hadru, přejela dlaněmi po stěnách a skleněné přepážce. Po celou dobu bylo slyšet z výběhu mručení s občasnými údery tlap na dveře. Když se vrátila na chodbu, ošetřovatel zajistil mříž a pustil medvěda. S čenichem u země ihned zamířil ke svému pokladu. Zda následné proměnění v kámen zapříčinilo překvapení nebo zmatek, nebylo jasné, ale pozorovatele pobavilo. Konečně chlupáč opět ožil, očichal každý čtvereční centimetr nové bundy s následným přežehlením stěn.

Žena si stoupla k mříži a tiše spustila ve své mateřštině, jako kdysi na ledové pláni: „Tak co drobku, na mě si už asi nevzpomeneš, ale na pach možná ano. Nechám ti dárek, když stará bunda vzala za svý. Jsi asi smutnej viď? Nepatříš sem, ale v divočině bys nepřežil.“

Medvěd zůstal chvíli nehnutě stát proti mříži s pohledem upřeným na tvora, který k němu promlouval. Vnímala zmatek v jeho hlavě. Zřejmě tak působil povědomý pach s hlasem, které již nedokázal zařadit. Potom prostrčil čumák mezi pruty dveří, nasávaje hlasitě vzduch. Zvedla pomalu dlaň k jeho čenichu. V té chvíli zasáhl ošetřovatel a strhl jí paži. Co křičel, zaniklo v řevu medvěda, který se vztyčil na zadní. Předními přitom bušil ze všech sil do mříže. Zatímco ošetřovatel couvl, žena zůstala stát a opět něco drmolila.

„Zbláznila jste se! Chcete přijít o ruku?“ dostal se ke slovu ošetřovatel, když se půltunový kolos spustil opět na všechny čtyři a nerozhodně kýval hlavou ze strany na stranu.

„Zlobil se na vás, mně by neublížil,“ snažila se vysvětlit medvědovy pocity.

„Jak to můžete vědět?“

„To byste nepochopil, ale vím to.“

Medvěd mezitím zřejmě dospěl k nějakému rozhodnutí. Lehl si na břicho a nasoukal hlavu pod novou přikrývku, pomáhaje si při tom tlapami. Když byl konečně s výsledkem spokojený, znehybněl.

„Spí,“ špitla a tiše pokračovala, „možná se mu zdá o bílých pláních kam patří, tam je jeho domov. Ne tady za mřížemi.“

Ještě dlouho stála bez hnutí, zírala na medvěda, a po tvářích jí tekly slzy. Bylo jí líto nádherného zvířete, které mělo lovit tuleně a ryby, bojovat s ostatními samci o samici v době páření, překonávat stovky kilometrů po ledových polích. Místo toho se pere v omezeném prostoru o kus hadru, který mu možná ještě něco připomíná.

Ač bylo proti předpisům nechávat návštěvu samotnou, ošetřovatel se potichu vytratil. Podle zápalu, s jakým vyprávěl o obyvatelích pavilonu, měl své svěřence zřejmě hodně rád. Nyní možná pochopil, že ta drobná bytůstka ví o tvoru za mřížemi víc, než se on dozví za celý život. Když odcházel po skončení směny domů, předala mu žena na informacích obálku. Obsahovala šek na slušnou částku a papírek popsaný roztřeseným dětským písmem s prosbou, aby měli všichni medvídci tu nejlepší péči. Víc udělat nemohla.

- konec -