Žena, moře a Mary - Pobřeží koster IV.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

IV.

Následujícího rána sledovala s Ichtylem a šéfem z paluby Zrzouna s Čočkou, odplouvající k průzkumu. Vzhledem k problematickému prostředí kapitán rozhodl ověřit podmínky, než pustí potápěče pod hladinu. Mohlo se stát, že vrak bude opět pohřbený pod tunami písku. Mary zůstala na místě, kde se lámala mělčina a pozici budou udržovat pomocí motorů. Uvíznutí mohlo mít fatální důsledky.

Mlha hustá jako mléko pokrývala kus moře a pobřeží. Budila dojem homogenního pásu, sahajícího od jižního k severnímu obzoru. Podle souřadnic získaných z dokumentace vykradačů se cíl nachází na jeho okraji. Zatímco šéf s Ichtylem sledovali člun, zaostřila nad mlhu, kde se v ranním slunci tyčily okrově zbarvené vrcholky dun. Musely být obrovské, když převyšovaly šedobílou duchnu.

„Na takový hromadě písku jsem nikdy nebyla,“ ohodnotila pohled.

„Můžeš tam vyšplhat, až se mrknem na břeh,“ nabídl šéf a rýpl si, „ale na bábovičky je písek suchej.“

„Na bábovičky jsem trochu stará,“ zareagovala dotčeně, ale hned pokračovala dalším sdělením, „vypadaj hodně špičatě.“

„Z návětrný strany maj sklon pětačtyřicet stupňů,“ upřesnil Ichtyl, „na závětrný mírnej svah, několikanásobně delší, než je výška duny.“

„Našli jsme to, přepínám,“ přerušil je Čočkův hlas z vysílačky.

„Jak to tam vypadá? Přepínám,“ zajímalo Ichtyla.

„Dno v patnácti metrech. Příboj se láme dvacet metrů dál ke břehu. Viditelnost max pět metrů. Přepínám,“ shrnul fotograf situaci.

„Vraťte se. Konec,“ oznámil vědec. Pak se obrátil na šéfa: „Podle předpovědi má bejt ještě dva dny téměř bezvětří. Zejtra klesne tlak, což splácne hladinu a posune příboj ke břehu. Tím se voda vyčistí. Navrhuju počkat do zejtra.“

„To je rozumný,“ souhlasil kapitán, „dneska mrknem na břeh. Zejtra dopoledne půjde do vody Zrzoun s Čočkou a po obědě ty s Pumpičkou. Vyfotíte, co je vidět, a mizíme.“

„To se budou hrabat v písku?“ zaznělo s obavou od Prcka.

„Ne, ať zvednou vědátoři ctěný prdele ze židlí a přehrabou dno podle libosti. Za něco takovýho nás neplatěj,“ vysvětlil šéf.

„Když je to jen o focení, půjdu taky,“ navrhla.

„Vyklop, co a kde jsi viděla? Nevypadáš, že bys byla v pořádku.“

Chvilku přemýšlela, jestli má sdělit jeden z nejdivnějších zážitků. Byla v rozpacích. Při Zrzounově rýpnutí na můstku neslyšela reakci Plešouna, ani včerejší kapitánovo vysvětlení ohledně podivných zjevení. Potřebovala se však svěřit.

V září předchozího roku pracovali v Suluském moři. Jde o louži velkou tři sta padesát tisíc kilometrů čtverečních, uzavřenou mezi Borneo na jihozápadě, Palawan na severozápadě, a řadu ostrovů na jiho a severovýchodě. Se Somálským pobřežím jde o nejnebezpečnější oblast sužovanou novodobými námořními piráty. Oproti Somálcům však loď potopí nebo přemalují a prodají. Svědky nechávají, pokud u nich předpokládají možnost získání výkupného. Podle statistik útoků přibývá a v novém miléniu se počítají na desítky ročně.

V takových vodách je nutné držet nepřetržité hlídky. Jde o otravnou službu, kdy člověk dřepí s očima přilepenýma k obrazovce radaru a vyhlásí poplach, pokud se cizí plavidlo přiblíží na tři míle. Pracovali v prodloužených směnách a šéf zpočátku Prcka do nočních služeb nestavěl, ale s narůstající únavou došlo i na ni. Jelikož vstávala brzo, aby připravila snídani, mívala hlídku od půlnoci do pěti.

Došlo k tomu pár dnů před ukončením prací, kdy se po hladině válely chomáče mlhy připomínající hustotou vatu. Těsně před čtvrtou vstala od radaru, aby narovnala záda. V té chvíli mlha na levoboku řídla, jako by ji něco vysávalo. Zhasla osvětlení s přesvědčením, že jde o hru světla na okně. Nešlo. Vykuleně zírala na kruh světla jen pár metrů od lodi. Nejpodivnější bylo, že vycházelo z moře.

Vyběhla na palubu, jev prokoumat. Cosi velkého vystupovalo z hlubiny. Po chvilce rozeznala žebroví vraku starobylého korábu. Obraz zůstal viset kousek pod hladinou. Trochu rozmazaně, ale přesto rozlišila mohutný kýl se zbytky předního a zadního vazu a u dna pozůstatky obšívky trupu s torzy stožárů.

Několikrát bouchla pěstí do pažení, aby se ujistila, že nespí. Největší šok však měl teprve přijít. Z šera se vynořily stíny nabývající postupně lidskou podobu. V místech, kde bývala horní paluba, pronásledovaly čtyři postavy dva muže, vlekoucí truhlu. Nad zbytkem středního stěžně došlo k potyčce, jejíž výsledek již neviděla. Náhlý závan větru opět překryl divadlo mlhou. Vrátila se na můstek, zapnula sonar, ale byl stejně pustý jako obrazovka radaru.

Skončila s líčením rok starého zážitku: „… žebra korábu, který jsou vidět na fotce, přesně odpovídaj tomu ze Suluskýho moře.“

Šéf tázavě pohlédl na Ichtyla: „Co na to říkáš?“

„Byli jsme utahaný a ve stresu. Po několikahodinovým koukání na radar si s člověkem může podvědomí ošklivě pohrát. Odhaduju, že šlo v lepším případě o halucinaci a v horším o blud, což není porucha vnímání, ale myšlení.“ Odmlčel se, než dodal: „V nejhorším, kterej nemá s medicínou nic společnýho, může jít o vidění.“

„To jsem cvok?“ zašeptala vyděšeně.

„V tom případě jsou cvoci všichni, kdo delší dobu sloužej na moři,“ uzavřel diskuzi šéf, „vem si něco teplýho na sebe a vyrazíme na břeh.“

Zamířila do kajuty, a cestou si polohlasně mumlala: „Ať to bylo, co bylo, vím, co jsem viděla, a žádný učený kecy to nezměněj.“

Na lodi zůstal pouze Plešoun, který bude držet Mary na místě. Kousek za úrovní vraku chytila člun příbojová vlna, po níž sklouzli do pásu mlhy. Viditelnost klesla na pár metrů, ale směr ztratit nemohli. Stačilo se držet proudu a posledních dvacet metrů přebrodili. Ani na břehu nebyla viditelnost lepší. Pumpička zapnul radiomaják, s jehož pomocí najdou zpáteční cestu.

„To máš na rozhánění mlhy?“ zajímalo Zrzouna, který si všiml, že Prcek nese velký nerezový pekáč s vysokými okraji.

„Pádluj za ostatníma, ať nám neutečou,“ odsekla.

Ušli několik set metrů, když si Čočka všiml stínu, který se mihl vpravo od nich. Neřekl nic, protože si nebyl jistý, zda nejde o tmavší chomáč mlhy. Byl však ve střehu a po chvíli se situace opakovala.

- pokračování -