Čaj z mrtvoly

"Tak dělejte! To je vždycky doprdele tohle." Vsteká se, roztěkaná matka. Chlapeček si nazouvá levou sněhuli na pravou nouhu a holčička s bundou navlečenou jen na jedno rameno, hladí nezachumlanou ručičkou kočku. "Elo poď sem, dělej!" Ela zmáčkne kůži na kočiččině boku, až kočka zaprská a vklouzne pod auto. Maminka ráznýmy kroky přispěchá k holčičce, chytne jí a hrubě jí zkorutí ruku do rukávu bundy. "Máš to obráceně, Honzo. Nejseš blbej?" Honzík zuje botu a podívá se převapeně dovnitř. Zuzka zapne bundu holčičce a přesune se k chlapečkovi, nasadí mu boty, drapne ho za rukáv a vláčí ho k autu. Děti si naskáčou do dětských sedaček a matka je připoutá. "Kam jedeme mami?" "Jo, kam jedeme mami?" ptají se děti. "K babice. Dyť sem vám to řikala. Posloucháte někdy?!" "Já ale nechci k babice." "Jo, já taky nechci k babice. Tam to smrdí." řekne holčička a Honzík se zasměje."Smrrrdí, smrrrdí." "Už vás mám plný zuby, prostě budete přes víkend u babičky a zavřete klapačky." Žena mluví histerycky a třesou se jí ruce, nastartuje svoji oktávii a zařadí zpáteču, ta nesouhlasně zarachtá. "Doprdele!" pronese žena středního věku a vyjíždí. Neujede ani dva metry, když zaslechne divoký, tlumený a naléhavý řev kočky. Kočička vyletí z pod auta. Ošklivě zlomený ocas za ní vlaje. "Co to bylo?" ptá se chlapeček. "Nic." Odpový stroze, a však né zcela lehostejně žena. "Jedem." dodá.

Modrá oktavie zastaví před domem na malé vesnici. Jedna hospoda, opuštěný polorozpadlý kravín, v kterém při poryvu kvílý vítr, rybník zelený a za rybníkem bažina. Zapomenutá, šedá vesnice kde dožívají staří a mladí jsou podivíni. Lidé o sobě navzájem vědí démony svých sousedů, všichni se zdraví a usmívají se na sebe, ale nemají se skutečně nijak zvlášť v lásce. Dům před kterým auto zastavilo je zanedbaný. Omítka odfouklá a odrolená, střecha se kroutí v nepravidelných vlnách, zahrada hnědá, rozhrabaná a usmrcená slepicemi, které pobíhají a tupě koulí malá očka na ten ¨pár čtverečních metrů velký svět. Mlha obestírá děravou silnici a z okolních zahrad štěkají u plotů psi. Elenka si nešťastně obhlíží to zbědované stavení, tvářičku zasmušelou a zkrabatělou. Její pohled bloudí po domu. Z utrženého okapu odkapává voda, a okno... Holčičce se zatají dech. V okně je sinalá, bledá tvář. Třeští oči a upírá je do Elinných. Zkoprnělé a vyděšené Elence se naplní oči slzami a schoulí se v těsné sedačce. Slyší tlukot svého srdíčka a nohy jí brní. "Co je Eli?" ptá se chlapeček. "Strašidlo." zaskuhrá Elenka. Honzík se podívá z okna. "Kde?" ptá se a do jeho hlasu se vtírá histerie. "Nahoře v okně." šeptá Elen s pohledem upřený na drobky rozmáčeného rohlíku na podlážce auta a utírající si nos. "Kde je?" ptá se chlapeček a začíná také plakat. Maminka zatáhne brzdu, zhasne světla a vypne motor. "Tadá! Sláva nazdar!" pronese máma výtězoslavně. "Vystupovat děcka." "Mami já chci domů. Prosím mami, prosím!" vzlyká holčička. "Dvakrát se tady u babičky vyspíte a pak si vás zase vyzvednu. Neřvi, ať to není babičce líto. Odpoutat se umíte, tak lezte." Chlapeček rozepne pás a bere za kliku auta. "Nejde to mami." kňourá a znovu začíná slzet. Maminka vyletí z auta jako fůrie, práskne dveřmi a celá divoká vytahává bezohledně jedno dítě po druhém z auta a táhne je k vratům. Děti neochotně cupitají a vzlikají. Babička otevře dveře domu, krásně se usmívá a plouží se, schod po schodu z dvou schodů. "Áhoj děti." skřehotá babička. "Čau mami. Prosimtě my jsme nestihli ani oběd. Fakt se z nich zblázním. Na."Podává matka malý batůžek stařence, ta bez povšimnutí, celá shrbená a v noční košilce nad kolena skloní se k Honzíkovi." Ty si nám vyrostla, viď." Třeští babička oči na honzíka a při těch slovech ji ukápne z úst táhlá slina. "Mami!" Vzteká se Zuzka." Musim jet, tady mají věci na převlečení a ňáký hračky." Babička stále nevnímá. Stále shrbená, až jsou jí vidět zažloutlé kalhotky se náhle otočí na Elenku. Třeští na ní oči a ze široka se usmívá posledním zbývajícím zubem, slinu na bradě. "Ty si nám ale vyrostla, viď." " Hele mami já jedu. V neděli si pro ně přijedu. Čau." Zuzka bez ohlédnutí nastoupí do auta. Nastartuje motor a s uvolněným výrazem odjíždí. Elenka se dívá za autem, dokud nezmizí za přerostlím, divokým šeříkovým keřem, pak zkoprní. Honzík ji chytí za ruku.

Babička ztěžka vychází dva schody, chytí se futer dveří a oddychuje. Její ruka je kostnatá a kůže na ní plandá, jako vlhký hadr. Pomalu, stále shrbená otočí hlavu k dětem. "Pojďte děti, pojďte. Něco vám dám." zaskuhrá, zdá se být vyčerpaná, a vkulhá do domu. Elenka se rozhlédne po, neudržované zahradě. Černý rybíz hnije kolem keře. Jablka kolem stromů provrtávají skrz na skrz vosy a mravenci. Ve vzduchu je cítit vlhký rozklad. " Hele Eli, kočička." řekne chlapeček, pustí její ruku a cupitá za ohavnou kočkou jejíž vypelichaná srst je slepená do hnědých chuchvalců a z nosu ji teče hnis. Kočka se přikrčí, oči ztažené do malých jehel, pomalu mrská ocasem. "Stůj! Stůj!" Křičí holčička. Honzík zastaví. Až teď si prohlédne to odpudivé zvíře a ztuhne. Kočka musela vycítit jeho strach a chystá se skočit. "Kšá! Kšá! Běž pryč!" křičí holčička a utíká za bráškou. Obluda znejistí, mrštně se otočí a mizí pod plotem v keřích. Na plotě po ní zůstal kus strupovité kůže. Elenka chytne brášku za ruku a táhne ho ke dveřím domu. "Mohla tě kousnout! Ty si fakt..., prostě..., nebo škrábnout. Pojď radši už." Po cestě k domu holččičku něco zaujme. V bahně je vyšlapaná cestička ke kůlně, kam dědeček vždycky zakazoval každému chodit. Směl tam jenom dědeček a dědeček už umřel. Holčička se rozhodne a jde se podívat co je uvnitř. Udělá pár kroků a provinile se rozhlédne a uvidí ji znovu. Tu synalou tvář v horním okně, jak na ní dolu třeští oči. Vlasy má bílé a oči zapadlé. "Děti! Pojďte sem! Zuzko, pojď něco pro tebe mám." Elenka se s úlekem otočí za hlasem. Babička je ode dveří volá. "Zase je tam Honzo. Nahoře v okně." Honzíkův pohled vystřelý. " Nech tohóó! Nestraš mě nebo to na tebe řeknu." Elenka se znovu podívá. Strašidlo je pryč, jenže ta záclona. Hýbe se. " Já tam nejdu." řekne holčička. "A kam chceš jít? Pojď já mám hlad." " Ne! Utečeme, pojď semnou." Chytne chlapečka za ruku a utíkají spolu k vratům. Chlapeček je vyděšený a dělá co mu starší sestra říká. Utíkají kolem dveří do domu, ale v nich stojí shrbená babička. Vypadá hrozně, kreaturně a ztěžka dýchá. Deti se zastaví." Babičko my chceme domu. Babííí. Chceme domu." "Snad to tady se starou bábou chvíli vydržíte." Stařena zpotácí schody, chytne obě děti za ruku a vláčí je do domu. Elenka i Honzík pláčí a křičí, ale ona se s nimi neoblomě vláčí po schodech. Vtáhne je do domu, opře se o dveře a ty se zaduněním zaklapnou. Zamkne.