Óda na život

Posbírat kamínky
oblázky
střípky
sama sebe
co jsem roztrousila lesem
životem
a ulicemi
pohladit všechny tváře a jizvy
a srdce
potkané po cestě
utkané ze lnu a jehličí
plnit svůj kalich
čistou vodou vděčnosti
a taky medovinou
a pozvednout ho
ku zdraví
ku radosti
každou duši
každou větévku obejmout
na mechu se zout
a dýchat
a mít ráda svojí slepotu
a mít ráda svojí nahotu
a mít ráda to co nevidím
skrze iluze minulosti
iluze všech pravd
posbírat sklíčka
a papíry rozházené po vodě
hluboké jak labradorit
do sebe se nořit
a s láskou tvořit
a s láskou mít i strach
a s láskou ho překročit
sníst
rozmělnit
jako ostružinu
a brečet lítostí
brečet jako by zítra měl shořet vesmír
a jen slzy ho mohly uhasit
brečet s takovou radostí
že vesmír stejně vzplane
čekat nečekané
posbírat
drahokamy
a vsadit je
do očí
jako hvězdy