Émile Zola: Přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství

V letošním roce jsem četl především naturalistická díla z přelomu století; a krom Germinie Lacerteuxové bratří Goncourtů, Kuprinovy Jámy a dalších děl jsem se začetl hlavně do Zolova životního díla, a sice do série románů odehrávající se za druhého francouzského císařství sledující osudy členů rodiny Rougonů a Macquartů. Cyklus  je tvořen dvaceti romány, které vycházely téměř v pravidelných ročních odstupech od roku 1871 do roku 1893. Do cyklu patří nejslavnější Zolova díla včetně románu Germinal, Lidská bestie, Zabiják či Nana. Díla lze číst samostatně, neboť návaznost je až na jednu či dvě výjimky velmi volná. Události z dřívějších knih jsou tu a tam naznačeny, jejich znalost je čtenářsky atraktivní, nikoliv však nutná.

Nejucelenější české překlady byly vydány nakladatelstvím Vilímek, a to hned dvakrát; ve dvacátých a třicátých letech. A ačkoliv jsem se dříve takto starým knihám vyhýbal v dojmu, že překlady bývají mizerné a z dnešního pohledu špatně čtivé, rozhodl jsem se právě pro tato vydání. Volba to byla skvělá, neboť archaicky krásný jazyk se k dílům skvěle hodí, ač může působit kostrbatě. Dalším plusem jsou hezké dobové ilustrace a nízká cena, přestože jsem musel prošmejdit nabídku mnoha a mnoha antikvariátů, než jsem získal všechny svazky. Je trochu škoda, že román Radost ze života nebyl nikdy vydán v českém překladu; existuje však alespoň slovenské vydání z roku 1966 (Radosť žiť, nakl. Smena). Vilímkovým vydáním je třeba vytknout poměrně vysoké množství tiskových chyb, zejm. chybějících písmen, méně často pak také přehozených písmen, písmen vysázených hlavou dolů atd.

Pro přehled jsem si vytisknul také rodinný rodokmen s poznámkami o tom, ve kterém románu se ta či která postava vyskytuje. Nejdříve jsem četl v pořadí, ve kterém Zola romány psal; později jsem se však dozvěděl o Zolově doporučeném pořadí, které se liší. A nakonec jsem na pevně dané pořadí rezignoval a romány četl dle nálady.

Zolovým cílem bylo sepsat rodinnou studii odehrávající se v pevně daném časovém rámci, tj. za druhého císařství; studie spočívala v zevrubném popisu dědičných a sociálních vlivů na členy jedné rodiny, přičemž rougonovskou rodinnou anamnézou je zjednodušeně řečeno touha po moci a poživačnost, zatímco macquartovským dědictvím je živočišnost a zvířecí chtíč. Každou postavu je možno zařadit do jedné či druhé rodinné větve, lze vysledovat také povahy vzniklé kombinací obou vlivů a všelijaké variace. Sérii je možno číst také jako historii druhého císařství, neboť popis prostředí a dobových událostí je důležitou a někdy i nejdůležitější součástí textu. Prostředí je v mnoha románech určující a udává tón celého textu.

Zolův jazyk je nesmírně popisný, vzácně propracovaný, lyrický, nápaditý; obraty jsou skvostné, hmatatelné. Autor popisuje vzhled prostředí a věcí, rozličné vůně, chutě i zvuky; a výsledný chumel všech těchto vjemů na mě působil výjimečně autenticky a často i "filmově" jakoby se jednalo o doslovný přepis promyšlených filmových scén, přestože kinematograf vzniknul až později.

Zolův styl je až na jednu či dvě výjimky přísně explicitní a racionální, vědecký; a chování postav lze vysvětlit vlivem prostředí a dědičností; řekl bych, že texty nelze analyzovat ve smyslu odkrývání skrytých významů a vrstev. Umělecká zkratka je však bohatě využita v popisech a symbolických epizodách. Příběhy jsou uvěřitelné, při zemi, autentické, nejsou konstruovány na efekt; a tak se kupř. ani v románu o muži sžíraném touhou zabíjet neodehraje více vražd než v románu z vesnického prostředí.

V další části tohoto článku bych se rád věnoval jednotlivým románům; a to v pořadí, v nemž byly knihy publikovány.

La Fortune des Rougon (Štěstí Rougonů)

Úvodní román cyklu se odehrává za nepovedeného lidového povstání v roce 1851; přičemž se rodina Rougonů z městečka Plassans dostává k moci. V textu je krom hlavního vyprávění také retrospektivně odvyprávěna nejstarší rodinná historie. Jsme seznámeni s výraznými postavami série (zejm. bratři Rougonové: Evžen, Aristid a Pascal), jejichž příběhy jsou uzavřeny teprve v závěrečném románu Doktor Pascal. Velmi dobrý román se vzletnými, lyrickými, tíživě naturalistickými i satiricky úsměvnými pasážemi. Přijde mi, že úvodní román nemá velký smysl číst samostatně, bez úmyslu přečíst si více knih ze série.

Pascal upřel pronikavý pohled na šílenou matku, otce i strýce; egoismus učencův nabýval vrchu; studoval tuto matku a její syny s pozorností přírodopisce, objevujícího proměny hmyzu. A uvažoval o těchto výhoncích rodiny, o pařezu, který vyhání rozmanité větve a jehož ostrá šťáva žene tytéž zárodky do nejvzdálenějších ratolestí, rozmanitě zkroucených podle toho, jak jsou ve stínu nebo na slunci. I zdálo se mu na okamžik, že spatřuje jako bleskem ozářenu budoucnost Rougon-Macquartů, smečku to pudův uvolněných a nasycených v záři zlata a krve.

Četl jsem vydání z roku 1925, které přeložil Alois Tvrdek, celostránkovými ilustracemi doplnil Stanislav Hudeček. 

La Curée (Štvanice)

Druhý román popisuje vzestup Aristida Rougona, jenž odjíždí do Paříže, která prochází velkolepou přestavbou. V Zolově úmorném (či umanutém) slohu je popsáno Aristidovo zbohatnutí při nekalých obchodech s nemovitostmi, opulentní večírky a zábavy výkvětu druhého císařství. Obrovské částky létají vzduchem a Aristidova domácnost stojí na vratkých nohách; v dluzích a v mravní bídě. Aristidova druhá žena Renata se z nudy zaplétá do nejrůznějších románků a afér. Z domácnosti tvořené manželem, druhou ženou a synem z prvního manželství se stává milostný trojúhelník.

Vynikající je úvodní scéna románu: oslňující vyjížďka v kočáru, během níž jsme v překotném tempu seznámeni s velkým množstvím postav, jejichž vztahy jsou jen letmo a nepochopitelně načrtnuty (a ve zbytku románu jsou pak všechny narážky a vztahy podrobně rozebrány).

V češtině vydáno v překladu Arnošta Procházky, jenž vysvětluje:

Originál má titulem LA CURÉE, kterýmž slovem se označují vnitřnosti a jiné části jelena, hozené loveckým psům po lovu, aby je sežrali. Ježto jsem marně hledal slova tohoto významu v češtině, použil jsem za titul ŠTVANICE, kteréž slovo svým významem aspoň poněkud se blíží obraznému názvu Zolovu.

Četl jsem vydání z roku 1924, které ilustroval H. Němeček (celostránkové ilustrace).

Le Ventre de Paris (Břicho Paříže)

Třetí román se odehrává ve velkolepé pařížské tržnici připomínající malé město zasvěcené jídlu. Toto tržiště bylo postaveno na začátku druhého císařství v rámci přestaveb hlavního města a zbořeno bylo teprve kolem roku 1970.

Do břicha Paříže, jak Zola tržnici nazývá, zavítá uprchlík z galejí Florent, neprávem odsouzený politický vězeň. Stává se inspektorem v oddělení ryb; schází se se socialisty.

Vrcholný Zolův román co se popisného slohu týče. Popisné pasáže jsou dlouhé, přesné, plastické, efektní, hutné a čtivé. Množství efektních, naturalistických i lyrických obrazů je nesmírné; v několika částech je tržnice popisována okem Claude Lantiera, levicového malíře jenž touží po moderním způsobu malby, které by hnulo s šosáctvím konzervativních obyvatel Paříže, tzv. Tlustých, jak je Lantier nazývá. Břicho Paříže je zakončeno Lantierovým hněvivým zahučením: "Jací jsou to padouší ti počestní lidé!"

Vydání z roku 1923 přeložila Emma Horká, ilustroval Stanislav Hudeček (celostránkové ilustrace).

La Conquête de Plassans (Dobytí Plassansu)

Čtvrtý román je méně popisný; text je členěn do poměrně krátkých kapitol a je více soustředěn na děj; a odehrává se opět v městečku Plassans. Do města přijíždí chudý abbé Faujase, jehož minulost je obestřena tajemstvím; ubytovává se v podnájmu u měšťana Moureta, který je v manželském svazku se svou sestřenicí Martou Macquartovou. Zlý Faujase touží po moci a postupně ovládne veřejné mínění ve městě a podmaní si Mouretovu domácnost. Po vynikajícím úvodu (abbého příjezd, seznamování se s poměry ve městě) následuje rozvláčnější střední pasáž (abbé se stává známou plassanskou postavou) a excelentní závěrečná třetina (abbé dobývá Plassans i domácnost) a mrazivé zakončení příběhu. Rodinná karma se projevuje propuknuvším šílenstvím Marty a Moureta. V románu vystupuje mnoho postav ze Štěstí Rougonů.

Tato kniha vyšla v českém překladu naposled v roce 1933; a nejhůře se mi sháněla. Vydání z roku 1924 přeložila Emma Horká a ilustroval Fr. Ženíšek.

La Faute de l'Abbé Mouret (Hřích abbého Moureta/Poklesek abbého Moureta)

Příběh mladého Moureta, jenž je synem hlavních postav předchozího románu. Mladý asketický abbé Mouret působí v Artaud, malé nepřívětivé vesničce v blízkosti rodného Plassansu; ve starém zchátralém kostele. Na faře žije také Mouretova duševně nemocná sestra Désirée, která se na malém dvorku stará o zvířata a žije s nimi v primitivní divošské sounáležitosti. Nemocný Mouret je po těžké duchovní epizodě převezen svým strýcem dr. Pascalem na samotu domu v obrovské zahradě jménem Paradou (jedná se o dávno neudržované šlechtické sídlo), kde o něj pečuje divoce žijící dívka Albína; a díky její starostlivé péči se Mouret uzdravuje, trpí však ztrátou paměti a v dlouhých procházkách po rozlehlé zahradě znovu od začátku poznává svět. Mezi Mouretem a Albínou vzplane láska. Na jedné z procházek dvojice narazí na kraj zahrady lemovaný vysokou kamennou zdí; průlomem ve staré zdi Mouret zahlédné vesnici a zaslechne zvon z kostela; rovzpomíná se na svou minulost. Vrací se ke svému předchozímu životu a utápí se ve výčitkách svědomí.

Hřích abbého Moureta je znamenité lyrické dílo se symbolickými motivy. Není to román naturalistický ale naturální, přírodní; ve střetu náboženství proti přírodě vítězí zahrada, zeleň, nekonečný koloběh plození a růstu, což je demonstrováno řadou epizod; a věci přirodní a divošské žijí, rodí a plodí, zatímco věci nepřírodní, křesťanské a civilizované umírají, degenerují a klamou. V závěru románu se odehrává pohřeb; ve stejné chvíli přibíhá Désirée ze svého dvorku a tleskajíc volá, že krává má telátko.

Druhé české vydání z roku 1923 přeložil J. V. Sterzinger a ilustroval St. Hudeček (celostránkové i menší v textu zasazené ilustrace).

Son Excellence Eugène Rougon (Jeho Excellence Evžen Rougon)

Nelichotivá studie největšího z Rougonů, jeho excelence Evžena Rougona; významného politika druhého císařství (předlohou byl skutečný politik E. Rouher). Jde o zevrubný popis Rougonova politického pádu, vzestupu a nového pádu. Zaujala mě Rougonova klika průměrných vzájemně nahraditelných nohsledů a příživníků a přátel. Druhou významnou osobností v knize je Clorinda, ambiciózní dívka, která touží po moci stejně jako Rougon; na své cestě však využívá ryze ženských zbraní.

Čtenářsky mi román příliš nesednul. Mnoho nevýrazných politických charakterů mi splývalo; děj knihy mi přišel jalový; jazyk textu byl typicky zolovský, avšak popisovaná prostředí mi nepřišla nijak zvlášť zajímavá; přesto se jedná o důležitou část Zolova cyklu. Témata jsou stále aktuální, nadčasová.

V mém výtisku není uveden rok vydání, ale nejspíše půjde o rok 1926. Přeložil Boh. Jirsík a celostránkovými obrázky opět ilustroval Stanislav Hudeček.

L'Assommoir (Zabiják)

Zolův neprojslulejší román popisuje zhoubný vliv alkoholu na chudé obyvatele dělnických pařížských čtvrtí. Román je zevrubným a hořkým popisem úpadku jedné domácnosti; mladé Gervaisy, jejího manžela a dcerky Nany. Děj se odehrává ve špinavých uličkách, dílnách a nálevnách staré Paříže před přestavbou. Závěr je tvořen apokalyptickým popisem deliria tremens; jde o beznadějné tíživé čtení; sestup do temnoty je totální, definitivní, nezvratný a osudový; a ze sympatických prostých hrdinů ze začátku textu se stávají trosky. Úpadek manželů je doprovázen také morálním úpadkem Nany, dcery, která je svědkem nejrůznějších hanebností.

V textu se tu a tam objevují drobné Zolovy jízlivé komentáře, což mi přijde neobvyklé, neboť autor si většinou zachovává přísný odstup; snad jde o vlastnost mnou čteného překladu (př. Jiří Guth). Druhé vydání ilustroval A. Wierer a jde pro Vilímkova vydání neobvyklé čistě černobílé kresby, a to jak celostránkové tak textem obtečené ilustrace menšího formátu.

Une Page d'amour (Lístek lásky)

Román pojednává o tragické lásce mladé vdovy Heleny. Jde o poměrně útlé Zolovo dílo, které bylo vydáno mezi Zabijákem a Nanou; jde tedy o jakési odlehčení od těchto krutých naturalistických děl. Lístek lásky je psán lehkým jazykem s lyrickými pasážemi. 

Děj se odehrává ve dvou domácnostech, v jediné zahradě a na několika dalších místech v malé čtvrti na kraji Paříže s výhledem na město. Paříž zde plní důležitou úlohu jakéhosi tichého pozorovatele hned několika dramat lásky. Paříž je několikrát podrobně popisována při pohledu dcery Jany či Heleny z okna; a město je v knize jakousi vzdálenou masou bulvárů a budov, kam se děj knihy nikdy nepřesune. Pohledy na město jsou poetické a Helenin život je romanticky zidealizován, takže krom péče o nemocnou dceru, návštěv a přátelských posezení na zahradě se v jejím životě nic dalšího neodehrává. Text je plně soustředěn na dějovou linku a v knize nejsou skoro žádné realistické prvky (vždyť Paříž je tak cizí a vzdálená). Jsou zde výborné pasáže analyzující Janino nemocné nitro. Hezký romantický román s lyrickými i lehce naturalistickými prvky. Láska dcery Jany je nezdravá, tragická, destruktivní; závěr je nadějný.

Druhé vydání z roku 1924 přeloži Jean Rowalski a vyzdobil H. Němeček; celostránkovými dobovými ilustracemi, dvoustránkovými ilustracemi i mnoha drobnějšími ilustracemi přímo v textu či ozdobnými motivy na začátku kapitol. V několika málo případech je využita také jednoduchá černobílá kresba.

Nana (Nana)

Proslulý naturalistický román se zaobírá Nanou, charismatickou dívkou z chudinské čtvrti, herečkou a kurtizánou; která se zaplétá s muži a připravuje je o dobrou pověst i majetek. Nechává se vydržovat, utrácí obrovské částky za jídlo, šaty a šperky. Jedná beze špetky ohledů, podvádí, lže a stahuje své okolí do morálního bahna. Navzdory tématu knihy není text vulgární ani sexuálně explicitní.

Druhé vydání z roku 1925 přeložil J. Petřík a ilustroval opět H. Němeček; podobně jako předchozí román, totiž dvoustránkovými, stránkovými i vnořenými ilustracemi.

Pot-Bouille (U rodinného krbu/Pod pokličkou)

Obsahem jsou dramata pařížských obyvatel z jediného činžovního domu. Hlavním hrdinou je mladý obchodník Octave Mouret, jenž se do domu nastěhuje. Prostor je věnován hned několik rodinám a jejich denním starostem; jde tedy o kritiku městské buržoazie, pokrytectví atd. Postavy jsou spíše nudné a fádní a zaobírají se převážně nudnými a fádními věcmi; což mi přišlo nudné a fádní i ze čtenářského hlediska. Ztrácel jsem se v postavách a v jejich vzájemných vztazích, které byly především povrchní a zcela obyčejné. Je zde však neobyčejně silná scéna: domácí porod služebné. V závěru se Octave výhodně ožení a získává obchodní dům U štěstí dam.

Vydání z roku 1924 přeložil Boh. Jirsík a ilustroval opět H. Němeček, a nyní výhradně celostránkovými ilustracemi.

Au Bonheur des Dames (U štěstí dam)

Příběh prodavačky z obchodního domu U štěstí dam. Klíčení lásky v srdci mladé, prosté a hluboce citově založené dívky, prodavačky velkého módního pařížského domu k panu Mouretovi, řediteli obchodního domu. V románu jsou skvěle popsány třenice mezi malobchodníky a nově vznikajícími obchodními domy. Celkové vyznění je spíše optimistické, romantické.

Vydání z roku 1924 přeložil Milan Svoboda a ilustroval opět H. Němeček, a opět výhradně celostránkovými ilustracemi.

La Joie de vivre (Radost ze života)

Román vyšel pouze ve slovenštině a do čtení jsem se zatím neodhodlal. Obsah knihy je krátce shrnut v románu Doktor Pascal; dívka se obětuje pro blaho svých bližních. Existuje také tuzemské televizní zpracování příběhu z roku 1983 s názvem Radosť žiť.

Germinal (Germinal)

Zolův vrcholný román sleduje osudy Štěpána, mladíka, jenž pracuje v uhelném dole. V první části románu je zevrubně popsán život uhlokopů a spřízněných profesí nutných pro činnost dolu. V následujících částích románu dochází k pnutí mezi dělnictvem a správci, které vyústí v dlouhou stávku zakončenou krvavým střetem a zatopením dolu.

Opakuje se Zolova oblíbená šablona; totiž, že příběh začíná příchodem důležité postavy do nového prostředí a z pohledu této postavy pak prostředí důkladně poznáváme; dochází ke zpochybnění starých pořádků, ke snaze o převrat, rozkol. V Germinalu končí sociální bouře tragicky, nezdárně; v dělnictvu však klíčí další, rozhodná, vzpoura.

Druhé vydání přeložil Otakar Kunstovný; román z prostředí uhelného dolu pochopitelně nemohl ilustrovat nikdo jiný než František Horník.

L'Œuvre (Mistrovské dílo/Dílo)

Ústřední postavou je malíř Claude Lantier, jenž se objevil již v Břiše Paříže; a který se pokouší namalovat své životní dílo, totiž velkolepý obraz Paříže. Jakožto vedlejší postava se zde objevuje Zolovo alter ego; spisovatel, jenž sepisuje sérii románů podobající se sérii Rougon-Macquartů. Dokonale prokreslené prostředí umělecké Paříže a malířských výstav.

Druhé vydání z roku 1923 přeložil Jiří Guth a ilustroval Viktor Olíva, jenž využil stránkové, dvoustránkové i menší textem obtečené ilustrace; a nově jsou přítomny také dvoustránkové ilustrace obklopené textem! A navzdory faktu, že román se zaobírá expresionistickým malířem, doprovodné ilustrace jsou zcela tradiční.

La Terre (Země)

Zolův nejexplicitnější román se kupodivu odehrává na venkově; a tam kde bych čekal dlouhé lyrické pasáže a milé přírodní výjevy, jsou především pomluvy, dědické půtky, shromažďování pozemků a polí; hamižnost, tupost a brutalita. V románu se nachází množství vulgarit, krvavých scén i sexuálního násilí.

Druhé vydání přeložil Adolf Gottwald a bohatě ilustroval St. Hudeček stránkovými obrázky i mnoha malými obrázky přímo v textu.

Le Rêve (Růžové poupě/Sen)

Řekl bych, že lyrický Sen byl napsán pro odlehčení po brutálních sedláckých tahanicích z předchozího románu. Hrdinka Snu je Angelika, opuštěné dítě, nalezenec, které se ujímá bezdětná manželská dvojice žijící v domku u katedrály. Manželé vlastní starobylou dílnu, kde se zastavil čas. Angelika žije jako ve snu; jejím jediným čtením jsou křesťanské příběhy; její hudbou jsou kostelní varhany a její prací je vyšívání křesťanských motivů; Angelika sní o lásce a věří v zázraky.

Kniha je krátká a naivní, symbolická, romantická, nadreálná; obsaženy jsou dlouhé popisy dílny i katedrály, převažuje ticho, klidná práce a pokoj. A zatímco se vyšívají roucha, odehrávají se bohoslužby a pere se prádlo, Angelice se plní její dívčí sen. Při prvním střetu se skutečností Angelika onemocní, neboť sen nesnese styk s vnějškem. Situace se ještě jednou obrátí; sen dojde naplnění a Angelika klidně umírá podobna svatým pannám, o nichž četla a snila.

Kouzelný romantický příběh.

Druhé vydání přeložil Al. Tvrdek a celostránkovými ilustracemi vyzdobil Rudolf Adámek. Obrázky jsou neobvyklé, neboť jsou expresivní, snivé a skvěle souzní s náladou textu.

La Bête humaine (Lidská bestie/Člověk bestie)

Román se zaobírá nejtemnějšími lidskými pudy a odehrává se v železničním prostředí. V hlavní postavě, Jakubovi z linie Macquartů, propukají nejhlubší macquartovské pudy; a šílenství, které se v předchozích generacích projevovalo jen pozvolna a plíživě, je v Jakubovi zcela zlovolné, neboť strojvedoucí Jakub je stíhán neukojitelnou touhou po lidské krvi. Jde o studii duševně vyšinutého člověka, jenž by se mohl státi sériovým vrahem; se svým démonem však bojuje až do hořkého konce. V tomto románu se nachází velké množství působivých scén: jízda sněhovou bouří, zapadnutí ve sněhu, naturalisticky popsaná srážka vlaků a především scéna, ve které se Jakub v krvelačném návalu toulá městem a vyhlíží a pronásleduje možnou oběť.

Druhé vydání přeložil F. Bíbl a ilustroval St. Hudeček; obrázky celostránkové a menší vnořené.

L'Argent (Peníze)

Hlavním hrdinou je Aristid ze Štvanice, jenž přišel o své jmění; a v nové honbě za penězi zakládá banku. Román se odehrává na pařížské burze.

Vydání z roku 1924 přeložil J. Nevole a ilustroval J. Kočí. Škála obrázků je pestrá: dvoustránkové, stránkové i vnořené.

La Débâcle (Rozvrat)

Epizody ze závěru druhého císařství; jde zde válka s Pruskem, bitva u Sedanu, vznik třetí republiky; pařížské povstání a občanská válka. Atmosféra rozvratu je všudepřítomná. Při čtení první části románu, kde se odehrávají především zničující přesuny vojsk, mě napadlo, že text nejenže únavu a vyčerpanost detailně popisuje, avšak i zprostředkovává, protože po mnoha a mnoha stranách úmorných pochodů jsem se i já sám cítil jako voják po těžkém pochodu. Těžkosti neberou konce a když konečně dojde k bitvě, hrdinové proleží značnou dobu na poli se zelím, kde čekají na další rozkazy, zatímco je jejich jednotka postupně masakrována nepřátelskou dělostřeleckou palbou.

V textu je fantastické množství detailů, dějů a symbolických i hrdinských epizod; vše je popsáno naturalisticky, syrově, autenticky. Jde o nesmírnou promyšlenou literární fresku.

Vydání třetí z roku 1931 přeložil Bedřich Frída. Kniha obsahuje 117 ilustrací všech možných formátů a technik, přičemž jméno ilustrátora není v knize uvedeno; nejspíše však jde opět o Stanislava Hudečka.

Le Docteur Pascal (Doktor Pascal)

V závěrečném románu odehrávajícím se již po pádu císařství jsou krátce zrekapitulovány všechny romány předchozí, neboť doktor Pascal na své vlastní rodině studuje dědičnost; zároveň jsou uzavřeny životní osudy většiny dosud žijících postav. Jedná se o dějovou tečku za velkolepou literární sérií.

Třetí vydání z roku 1924 přeložil Ignát Hořica a ilustroval Fr. Ženíšek; ilustrace výhradně celostránkové. V mém výtisku se nachází ex libris dřívějšího majitele, Miloše Němce.

Na závěr mohu romány ze série Rougon-Macquartů vřele doporučit; osobně jsem si nejvíce užil zejména Dílo, Lidskou bestii, Břicho Paříže, Sen, Hřích abbého Moureta a Dobytí Plassansu.

Ukázky ilustrací:

Ukázkové ilustrace ze Snu (Adámek) a Lístku lásky (Němeček)

Ilustrace z Rozvratu (Hudeček) a Germinalu (Horník).

Ilustrace z Díla (Olíva) a Jeho excellence Evžena Rougona (Hudeček).