Poloplný šuplík

Každý den jdu jinou cestou,

tam kde slunce dává sbohem.

Ale zdá se mi to jako včera,

když jsem jako dítě chtěl chytit sněhovou vločku na jaře.

Tak jdu svou cestou, vzpomínám

a odhazuji věci, které mi dávaly úsměv.

Aby bylo místo v šuplíku poloplné.

Aby se tam vešla láska.

Tak jdu cestou svou s Tebou.

Ale zdá se, že už jsi odešla domů.

Tak jdu tvou cestou s láskou,

kterou mi nikdo nikdy nevezme.

Možná až vysvitne první paprsek,

se naše cesty setkají.

Každý den to ale stále nevím.

A nejistota není lásky slepá.