V mlžných deštinách Madeiry

1. Letiště CR7

2. Ostrov dřeva

3. GuestHouse Vila Lusitania

4. Fenykl

5. Parque de Santa Catarina

6. Mercado dos Lavradores

7. Monte

8. Carreiros

9. Espada

10. Blandy's

11. Poncha

12. La Santa María de la Inmaculada Concepción

13. Večeře

14. Bolo de Mel

15. Ponta de São Lourenço

16. Porto da Cruz

17. O levadách a tak

18. Caldeirão Verde

19. Casa de Chá do Faial

20. Santana

21. Vilas Felicidade Rocha

22. Levada Nova da Calheta

23. Ponta do Pargo

24. Farol

25. BBQ

26. Fanal

27. Ribeira da Janela

28. Seixal

29. Miradouro do Véu da Noiva

30. Porto Moniz

31. Levada das 25 Fontes

32. Levada do Risco / Casa do Rabaçal

33. Fanal podruhé

34. Curral das Freiras

35. Cabo Girão

36. Câmara de Lobos

*

1. Letiště CR7

Přistáváme na ostrově, který je proslulý jedním z nejzábavnějších letišť světa. Přinejmenším v Evropě obsazuje madeirský aeroport, v těsném závěsu za letištěm gibraltarským, druhé místo v soutěži o nejnebezpečnější přistávací dráhu. Místo pro runway je totiž zčásti vydlabáno ve skále, zčásti umístěno na náspu a téměř celá jedna třetina nejistě balancuje na vysokých pylonech nad mořem, kde silný vítr vytváří agresivní turbulence. Dráha i se všemi prodlouženími měří jen dva tisíce sedm set metrů a přistávat zde smějí pouze piloti se zvláštním výcvikem. 

Jsem však zklamán a roztrpčen. Kdysi prudce adrenalinová přistání jsou zřejmě už minulostí. Žádná hysterie na palubě, žádné ječení, žádné zvracení do pytlíků. A to jsem se tolik těšil. Nudné přiblížení bez větrných poryvů, něžné dosednutí na dráhu, brždění plynulé, odkudsi zezadu dokonce zaznívá masivní aplaus, což dává tušit, že s krajany se tu budeme nejspíš často potkávat. Muž sedící u uličky si dokonce odvážně rozepíná pás a s omluvou mě odstrkuje od okénka, aby si mobilem pořídil fotografii osvětleného průčelí terminálu.

„Tam u nápisu je jeho portrét v nadživotní velikosti,“ píchá prstem do prostoru a snaží se mě přimět k nadšení.

„Hm, hm, no jo,“ rozmrzele přikyvuji, abych měl pokoj.

„Víte, že to letiště po něm dokonce pojmenovali?“ nedává se dotěra jen tak odbýt.

„Asi slušný politik.“

„Cé er sedmička, pane. Ronaldo! Jsme v rodišti největšího hráče na světě.“

„No jo, to víte, já se v těch hokejistech zase tolik nevyznám,“ snažím se dát chlápkovi najevo svoji intelektuální převahu, s každou mou odpovědí se však výraz jeho tváře více a více podobá někomu, kdo se baví s debilem.

„Pane, to je globální fotbalová superstar, hvězdný kanonýr Cristiano Ronaldo! Pětinásobný držitel Zlatého míče, vy ignorante!“

„Aha, tak to se spíš vyznám v těch hokejistech,“ pravím se škodolibým úsměvem hysterickému kopálistovi a začínám se chystat k odchodu. Je krátce po půlnoci a my si posouváme čas o jednu hodinu zpět celí šťastní, že jsme na dovolené a ne v práci, protože máme den o hodinu delší. Vstupujeme na ostrov věčného jara v naději, že zde v příštích dnech potkáme minimum hlučných a samolibých turistů z Ruska, jelikož jsou nepochybně všichni povoláni do vlasteneckého boje za osvobození Ukrajiny od Ukrajinců. Jaká škoda, že se proti nim nemohli postavit jejich odvěcí nepřátelé, němečtí fašisté. Protože jsou už dávno v zaslouženém důchodu, přijeli si jej všichni užít ausgerechnet na Madeiru. Cesta z terminálu na parkoviště připomíná mistrovství světa seniorů v kulhání na výdrž.

*

2. Ostrov dřeva

Jméno Madeira je odvozeno z portugalského Ilha da Madeira, tedy Ostrov dřeva, což vyjadřuje fakt, že ostrov byl v minulosti pověstný nezvykle bohatým zalesněním. Když roku 1419 jeho objevitel João Gonçalves Zarco dostal od portugalského krále příkaz, aby toto liduprázdné, avšak strategicky významné místo zpřístupnil dalším osadníkům, plály ohně, stravující původní vegetaci, nepřetržitě po sedm let. Tak alespoň praví legenda. Pohled na holé kopce už ovšem tak líbezný nebyl. I usnesli se osadníci vespolek, že by si velmi užili doušku čerstvě vypáleného rumu, pročež kam oko dohlédne, vysadí cukrovou třtinu. Z materiálu, který ušetřili na stavbách kostelů, začali okamžitě budovat pěstitelské pálenice a také se nechali slyšet, že každý zájezd s lodí plnou sazenic třtinovce cukrového je vítán. Netrvalo dlouho, a už byli na cestě první turisté vezoucí sadbu ze Sicílie. Jenže co s ní.

„Šéfe, my jsme ale vyučení mořeplavci,“ reptali zaskočení osadníci, „přece po nás nemůžete chtít, abychom makali na plantáži jako barevní.“ 

„Barevní! To je nápad! Sakra, že to nenapadlo mě,“ zamyslel se guvernér Zarco, „chlapi, přivezeme na tu práci černochy.“

A jak řekli, tak udělali. Otroci v potu tváře přetvářeli kopce na terasovitá políčka, ve svazích hor hloubili zavlažovací kanály zvané levady a na popelem zúrodněné půdě pěstovali nestvůrná množství cukrové třtiny prakticky za byt a stravu, což bylo v té době běžným pracovněprávním vztahem. Madeira se brzy stala největším pěstitelem této plodiny v západním světě. Navzdory úspěchu se pěstování třtiny, výroba cukru a pálení rumu na Madeiře dlouho neudrželo. Ostrov napadli piráti, během šestnácti dní povraždili většinu ostrovanů, osvobodili otroky, zničili veškerou cukrovou třtinu, vypili všechen rum a ostrov zase opustili. Pro velký úspěch celou akci pak ještě několikrát opakovali. Zatímco zemědělci se před útoky pirátů uchylovali pod ochranu čtyř nově zbudovaných pevností ve Funchalu, řádové sestry z kláštera dávaly přednost ječení a úprku přes hory do údolí Curral das Freias, kde se z utrpěného šoku léčily výrobou a konzumací později proslulého kaštanového likéru. Kdyby jeptišky tušily, že za pět set let se budou jejich údolím prohánět hordy likérolačných a kaštanůchtivých turistů, na nějaké prchání by se jistě vykašlaly a udělaly by dobře. Sobě i pirátům.

Přeživší ostrované nezatrpkli, pouze přešli od produkce cukrové třtiny k pěstování banánů, vinné révy a exotických květin, na které od té doby lákají zámožné turisty. Například v roce 1860 se na Madeiru přijela léčit císařovna Alžběta zvaná Sissi, manželka rakouského císaře Františka Josefa I. Po první světové válce zase přicestoval poslední rakouský císař Karel I. Tomu však kúra neudělala dobře a musel být pochován v kostele Nossa Senhora de Monte ve Funchalu. Opomenout nelze ani návštěvu britského ministerského předsedy Winstona Churchilla. Ten nejen že pobyt přežil, ale dokonce zde namaloval i několik obrazů, které se prodávají v aukcích za neuvěřitelné sumy. Poznáte je podle toho, že ve snobských příbytcích bývají pověšeny malbou ke zdi a cenovkou ven.

Zahájením pravidelné letecké přepravy v roce 1964, byl ostrov zpřístupněn pro masovou turistiku. Dnes Madeira kromě milovníků banánů vinné révy a exotických květin přitahuje především vysokohorské turisty a německé penzisty. Jak se nakonec ukázalo v letadle, kterým jsem přiletěl, také nemálo Čechů má na ostrov spadeno.

*

3. GuestHouse Vila Lusitania

Madeiru najdete v Atlantském oceánu. Leží blíže k Africe než k Evropě, přesto je součástí Portugalska a tudíž i Evropské Unie. S tím se pojí mnohé benefity. Můžete přijet jen s občanským průkazem, SMS i volání vás stojí stejně jako doma, platíte Eury, domluvíte se anglicky, na tržnici vás neokrade prostoduchý divoch ale vzdělaný gentleman a můžete si být téměř jistí, že voda je pitná a jídlo nezávadné. Protože je ostrov omýván teplým Golfským proudem, vyniká poměrně stálým subtropickým klimatem s celoroční teplotou neklesající pod osmnáct stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že kamkoli jdete, musíte se v potu tváře štrachat do kopce, dá se mluvit o vcelku příjemném podnebí. Zkuste ale v jednu hodinu ráno nehnutě sedět třicet minut na kufru před ubytovnou a čekat na klíč. To už vám zuby začínají drkotat. Naštěstí všechno zachraňuje útulný pokoj, horká sprcha a tlustá přikrývka.

Probouzíme se v úsporně zařízeném apartmánu ekonomicky přívětivého penzionu Vila Lusitania a jdeme snídat. Přísná opatření proti Covid 19 vylučují, abychom se v kuchyňce čehokoli dotkli. Sám pan majitel na hosty dohlíží, a jelikož drží v ruce rákosku, je každému jasné, že v otázce metodiky uplatňování bezpečnostní směrnice nehodlá tápat. Až o něco později se ukázalo, že hůl není určena k ukáznění hostů, nýbrž ptáků. Snídaně formou asistovaného bufetu je servírovaná dvěma velmi sterilně vyhlížejícími dámami, kterým zpovzdálí diktujeme, co chceme nandat na talíř. Talíře jsou stejně malé, jako moje slovní zásoba, tak si odnáším hrnek coffee, sklenku juice, plátek ham, dvě eggs a několik thisvanů. Pravda člověk se sice nepřejí, ale nakonec není trýzněn tím zahanbujícím pocitem neustálého plýtvání, jak tomu bývá ve velkých hotelech. A trocha skromnosti jistě nikomu neuškodí.

Z dálky pozoruji, jak spolucestující Marie svůj talíř s jídlem pokládá na stůl venku na terase. Už se těší na romantickou snídani s výhledem na oceán, ale vrací se ještě dovnitř pro nějaké pití. Náhle jako blesk z čistého nebe přilétá obrovský, dobře krmený racek, usazuje se k nestřeženému pokrmu a opulentně hoduje. „Ojojoj!“ křičí přibíhající hladová Maruška a snaží se vetřelce oslepit jogurtem, zatímco majitel hotelu buší do talíře s ubohými zbytky snídaně rákoskou, až střepy létají. Marně si oba vylévají vztek na porcelánu a potřísněném umakartu. Racek už dávno sedí na střeše a chechtá se, až se za tlusté břicho popadá. Inu typický Racek chechtavý. A pak že je na Madeiře nulová kriminalita.

*

4. Fenykl

Funchal je hlavním městem portugalské autonomní oblasti Madeira. V prudkém svahu o výšce 1 200 m. n. na ploše 75, 7 km2 se o přístřeší dělí 120 000 stálých obyvatel s přibližně dvojnásobným počtem turistů. Osadu na tomto místě založil už v roce 1421 mořeplavec João Gonçalves Zarco. Na město byl Funchal povýšen roku 1508. Svůj název získal podle portugalského slova funcho, česky fenykl. Právě tato aromatická rostlina kdysi v obrovských trsech hojně zaplevelovala celé pobřeží. Dnes se fenykl na Madeiru dováží z Itálie. Smutní turisté v porostech importované květeny marně pátrají po rostlinkách proslulé funchalské byliny, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ten zpropadený fenykl nevyhubili.“

*

5. Parque de Santa Catarina

Ani v parku svaté Kateřiny přímo nad funchalským přístavem si fenyklu neužijete. Nikde jinde však neuvidíte v takovém množství kvést strelície, orchideje, magnolie, hortenzie, lilie, azalky, kalokvěty, kamélie, aloe a mnoho dalších nepůvodních rostlin, stromů a keřů. Skrz roští rododendronů je krásný výhled na přístav a hotel Pestana CR7 s muzeem Cristiana Ronalda. Pokud expozici na rozdíl ode mě navštívíte, uvidíte všechny míče ze zápasů, ve kterých dal slavný rodák hattrick, všechny kýčovité trofeje, které mu manželka doma nestrpěla a také fotbalistovu voskovou sochu. Snad je povedenější než ta bronzová na nábřeží.

V parku nacházíme i zavřenou barokní kapli Capela de Santa Catarina z konce 15. století a u jezírka s vodotryskem palác Quinta Vigia ze 17. století, které je rezidencí předsedy vlády a proto veřejnosti nepřístupné. Vchod do budovy zdejšího kasina zdobí bronzová socha císařovny Alžběty Bavorské, přezdívané Sissi, která tu pobývala mezi lety 1860 a 1861. Proč stojí rakouská císařovna ausgerechnet před kasinem, se můžeme jen domnívat. Z houštiny parku pozoruje ruch v přístavu socha Kryštofa Kolumba a na blízké sídlo admirality dohlíží skulptura prince Jindřicha Mořeplavce, zatímco na malém dlážděném plácku ofukuje vítr ležérně ležící bronzové torzo neznámé povětrné ženštiny. Ve skále, u níž se park svažuje k přístavu, má svoji sochu i neznámý madeirský dělník, v potu tváře lámající kámen.

Dnes obživu obyvatelům Funchalu nezajišťuje prodejný sex, ani dřina v kamenolomech, nýbrž lehká práce v cestovním ruchu, především v obchodech, restauracích a hotelech. V metropoli sídlí také výrobci krajek, tradičních čepic s dlouhou anténkou a korkových polobotek, spolu s vinaři, ovocnáři a pěstiteli květin. Zemědělské produkci dominuje vinná réva, banány, brambory a hromada zcela neznámých subtropických plodin, které by Středoevropan do huby nevzal. 

*

6. Mercado dos Lavradores

O bohatství a rozmanitosti zdejší flory se můžete přesvědčit na rohu ulic Rua Brigadeiro Oudinot a Rua Latino Coelho v proslulé tržnici Mercado dos Lavradores neboli Tržnici pracujících. Trh hraje všemi barvami a je prosycen charakteristickou směsí vůní zralého ovoce, rozkvetlých květin a mrtvých ryb. Jedná se o učiněnou pastvu pro oči, nos i jazyk a její návštěva nezklame žádného návštěvníka. Pokud se ovšem nerozhodne něco koupit. Pro peněženku už to taková pastva zase není. Ve dvoupatrová budově z roku 1941 s otevřenou střechou najdete exotické plody, zeleninu, ryby, maso, sýry, víno, ale i rukodělné výrobky. Sjíždí se sem šejdíři z celého ostrova, aby turistům za nekřesťanské peníze vnutili své zboží.

Ovocnáři mají výpěstky srovnané podle velikosti a barvy do úhledných hromádek, očištěné, nablýskané a každý prodávající by se cítili k smrti uražen, kdybyste neochutnali z každého druhu kousek, dokonce i z těch podivných zelených šišek připomínajících závaží starožitných hodin, což jsou plody rostliny Monstera deliciosa, kterou máme v obýváku a nepouštíme k ní děti, protože je jedovatá, ale plody jsou dle mínění hokynáře (opravdu, fakticky čestné slovo, ať si Ronaldo zlomí nohu, jestli kecám) jedlé a musím přiznat, že chutnají trošku jako opepřený ananas, docela dobré, ale řízek z toho neuděláš, tak kupujeme alespoň dva malé banány za cenu dvou velkých briliantů a prcháme do suterénu, kde se prodávají čerstvé ryby a plody moře. 

Ani zdaleka se rybí trh nepodobá prodeji vánočních kaprů v české rybárně, kdepak. Hromady sépií, mušlí, chobotnic, humrů, krevet a jiné mořské drůbeže, také nepřeberné množství ryb různých druhů, tvarů, barev a velikostí, ale hlavně jsem zvědavý na dlouhou úhořovitou rybu jménem tkaničnice tmavá (Aphanopus carbo), portugalsky zvanou espada, která je předmětem rozsáhlého komerčního lovu a patří v mnoha úpravách k tradičním specialitám ostrovní kuchyně. Jelikož je tkaničnice tvorem hlubinným, žijícím až dva kilometry pod hladinou, po jejím vylovení dojde vlivem prudké změny tlaku k vypoulení očí, pročež tato chutná ryba mívá na prodejních pultech poněkud překvapený pohled.

Do tržnice i ven nepřetržitě proudí zástupy koupěchtivých turistů, které nezbrzdí ani pohled na vysoce umělecky vyvedené azulejos čili malované kachle, jimiž je budova zdobená kolem dokola, zvenku i zevnitř, a jsou na nich výjevy ze života madeirských zemědělců. Povyku a shonu nedokáže zabránit ani téměř prázdná venkovní restaurace vystavující na odiv sochu vinaře, tlačícího sáně s obřím sudem a dvěma voly do kopce. Ani samotné kopce nedokážou klokot velkoměsta zpomalit. A tady je snad jen s výjimkou fotbalových hřišť prakticky všechno do kopce. 

*

7. Monte

Naštěstí k luxusní příměstské čtvrti Monte, situované vysoko nad centrem, vede od roku 2000 moderní lanovka. Teleférico do Funchal impozantní délkou 3 173 metrů překonává převýšení 560 metrů. Jedna příjemně vzrušující jízda nízko nad střechami domů s nádhernými výhledy na město a jeho okolí uběhne za krátkých 15 minut. Čekání ve frontě před proskleným dvoupatrovým nástupním terminálem trvá nekonečně dlouhých, nudných a nervy drásajících 15 minut. 

Městskou část Monte tvoří honosné vily, luxusní hotely a několik botanických zahrad s asociálně vysokým vstupným. Madeira není zvána Zahradou Atlantiku jen tak pro nic za nic. Mnohá domovní předzahrádka se může směle rovnat kontinentálním arboretům a v každém příkopu u cesty rostou květiny, za něž by u nás doma zahradník obětoval pravou ruku i s motyčkou. Všechna náměstí i široké bulváry jsou osázené kvetoucími stromy a keři. Kromě modrofialových žakarand tu poskytují stín liliovníky tulipánokvěté, žlutokvěté akáty, voňavé plumérie, oleandry nebo kanárské palmy. Každé rumiště, každá skládka se přespolnímu návštěvníkovi bez nadsázky jeví jako jedna velká rozkvetlá botanická zahrada, proč tedy pošetile vyhazovat peníze za vstupné, že, když je můžeme daleko rozumněji utratit za destiláty v kavárničce pod kostelem. Ano, pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Monte (portugalsky Igreja de Nossa Senhora do Monte). Černobílá fasáda svatostánku na pozadí všudypřítomné zeleně působí velmi kontrastně a je dobře viditelná až od funchalského přístavu kdesi tam dole. Před vchodem nelze přehlédnout stopu naší české historie – sochu Karla I. Habsburského, posledního Habsburka, císaře rakouského a posledního krále českého a uherského. Ten zde na kopci trávil ve vyhnanství poslední měsíce svého života.

Karel sídlil se svou rodinou nejdříve v hotelu Victoria ve Funchalu. Záhy se však museli přestěhovat do vily Quinta do Prazer na Monte. Dům mocnáři bezplatně poskytl k dispozici obchodník Alfredo Guilherme Rodriguez poté, co mu byly odcizeny finance a všechny rodinné šperky. Jeho výsost neměla na zaplacení a ocitla se takříkajíc na ulici. A pak že je na Madeiře nulová kriminalita.

Ovšem ani v novém domě neměl císař na strelíciích ustláno. V zimních měsících bylo Monte imrvére zahalené v mlze a prolezlé chladným vlhkem. Jednou takhle z rána mu manželka Zita říká: „Karle, nechoď do té psoty, nachladíš se a umřeš.“ Karel ji neposlechl, nachladil se a umřel, mlád, třicet čtyři let. Prvního dubna roku 1922. V kapli Igreja de Nossa Senhora, nalevo od hlavní lodě, leží rakev s ostatky zvěčnělého mocnáře. Pod schody poutního kostela leží kavárnička Sweet Monte, ve které vaří skvělou kávu a míchají výtečnou ponchu. Také se zde nastupuje na tradiční zábavnou jízdu v proutěných saních. Přirovnání „nervózní jako sáňky v létě“ tady na Madeiře neplatí.

*

8. Carreiros

Nejúžasnější způsob, jak se po návštěvě Monte dostat zpět do centra Funchalu, se jmenuje Carreiros do Monte. Alespoň to tvrdí každý turistický průvodce. Jedná se o jízdu po asfaltové silnici v proutěném koši upevněném na dřevěných ližinách. Tato neobvyklá forma osobní dopravy na Madeiře funguje údajně od roku 1849. Dnes se samozřejmě jedná o čistě komerční a turistickou atrakci, která je díky své exkluzivitě v masovém měřítku využívána marketingově a jistě si její jedinečnosti brzy všimne organizace UNESCO, aby se cena jízdného mohla zvýšit na trojnásobek. 

Řidiče saní nemůže dělat kdekdo. Takový šťastlivec se musí už narodit do cechu sáňkařů a musí mít ve skříni tradiční oblek tvořený bílými kalhotami, košilí, modrým sakem a slamákem s nápisem Madeira. Také musí nosit speciální boty s neprošoupatelnými podrážkami, umět zakřičet „Pomoc!“ ve všech světových jazycích a být přiměřeně nesmrtelným. Jízdy se totiž konají za plného provozu. Na křižovatkách mají dle obyčeje přednost saně, bez ohledu na dopravní značení, ale pasažéři, obzvláště majitelé řidičského průkazu, na každé křižovatce vřeští stejně, jako děti na horské dráze a snaží se pravou nohou prošlápnout prkno mezi sanicemi. K úrazům dochází naštěstí jen vzácně. Většinou jde o zadřenou třísku ve svalu hýžďovém.

Obcházím kolem startu, fotím si ječící páry v rozjíždějících se košatinách a kroutím hlavou, jak někdo příčetný může vyhodit 25,- EUR za takovou bláznivinu. Po chvíli mě z chvíle upřímného opovržení vytrhuje manželka a se slovy: „Kde furt couráš? Jdeme sáňkovat!“ mě táhne k nástupišti. 

„Silniční sáně jsou asi jediným prostředkem osobní dopravy, ve kterém nelze zakoupit zpáteční jízdenku,“ sděluji svůj revoluční postřeh ženě a usedám se vším smířen po jejím boku do zpuchřelého proutí, dva krojovaní řidiči roztahují sáně na lanech aby nabraly ten správný švunk, najednou zpoza rohu přiskakuje fotografka, jen tak nazdařbůh střílí v rychlém sledu několik záběrů, ani jsme nestačili vycenit zuby, říkám si, že jí asi o pěknou kompozici nešlo, že je to nejspíš nějaká vnitropodniková direktiva stran bezpečnosti, kdyby cestou někdo vypadl, aby měli důkaz, že nahoře nastoupil, začínám si v těch saních připadat jako Santa Claus a pobízím zápřah k většímu chvatu výkřiky: „Makejte vy leniví sobi! Hop, hop, hop! Rudolfe hobluj!“ a tak podobně, borci naskakují dozadu, odráží se nohama, sáně už dosahují celkem pěkné rychlosti, dojíždíme jiný povoz, výprava před námi výská nadšením, nebo zděšením, to se nedá poznat, ale jejich Carreiro-boys ten ryk dělá zjevně dobře, vytáčejí proto sáně do smyku a jen taktak míjejí už dosti otlučený roh nějaké budovy, naši saňovodci zkoušejí stejnou fintu, točí nás také napříč a míří ližinami na poklop kanálu, aby to ještě navíc žuchlo, já předstírám, že jsem se zrovna probudil a fotím si znuděné selfie, chlapi za námi funí, potí se a portugalsky lamentují ve smyslu: „No, to je ale materiál, co jsou tohle za lidi, nemají strach nebo co? Nemůžou ječet aspoň ze slušnosti?“ já markýruju zívání, nakláním se k manželce a popichuju: „Vidíš? Vyhozené peníze jsou to. Když se ty snažíš zaparkovat auto před supermarketem, tak se rozhodně bojím víc.“ ještě míjíme několik křižovatek, zatáček a poklopů, ale řidiči už nemají snahu děsit, jen tak laxně udržují tempo a už jsme v cíli, povozníci smekají klobouky, ale ne před naší statečností, jenom si utírají zpocená čela, já mám sto chutí poplácat je po zádech a zvolat: „Tak hoši, a teď zase zpátky na start!“ ale jakýsi jiný, daleko méně zpocený zaměstnanec si diskrétně odvádí moji manželku kamsi do ústraní, já statečně předstírám, že mi to vůbec nevadí, žena po chvíli přináší rozměrnou obálku, z ní vytahuje naši laserovou fotografii v krásném barevném rámečku a nechce mi říct, kolik stála. 

*

9. Espada

Trasa sáňkařské dráhy končí zhruba v polovině kopce ve čtvrti Livramento. Zpět do centra se lze dopravit přistavenými taxíky, autobusem nebo procházkou po svých. Třetí varianta je zdarma, a jelikož je to z kopečka a s výhledy, nečekaně brzy kráčíme ulicí Rua da Conceição po náměstíčku, které krášlí Správní a daňový soud města Funchalu, a venkovní zahrádka restaurace Sabores. Unavení, žízniví a hladoví obsazujeme jeden z dlouhých stolů. Sommelier se chápe lahve, zahazuje špunt do kanálu a nalévá, vrchní číšník se ze slušnosti přichází zeptat, ale v kuchyni už samozřejmě vědí, že si všichni objednáme místní specialitu – Espada com banana. Tkaničnici s banánem. Ano, tu podivnou dlouhou černou rybu s vyvalenýma očima, vyceněnými zuby a znamenitým masem bez kostí. Připravují ji smažením, samozřejmě naporcovanou, obalenou v těstíčku a podávají se zkaramelizovaným grilovaným banánem, maracujou, bramborem a zeleninovou přílohou. Ryba s banánem zní jako šílená kombinace, ale ujišťuji vás, že ve tvaru, struktuře ani v chuti nepoznáte rozdíl mezi banánem a rybou. 

Než kuchaři jídlo připraví, přináší pikolík předkrm, kterým je další endemitní dobrota – Bolo do Caco. Jedná se o madeirský chléb ve tvaru vyšší placky, podélně rozříznutý, na grilu rozpečený, uvnitř potřený česnekovým máslem a rozkrájený na osminky. Nenašla by se madeirská restaurace, která by takto připravený bochníček neservírovala jako hors ďoeuvres. Skoro se zdá, že je to otázka národní hrdosti. Ovšem nejen bizarní ryby a kuriózní pečivo, ale ani již zmíněné madeirské banány nelze považovat za úplně normální. Alespoň Evropská unie je o tom přesvědčena. Plody se nesmějí z Madeiry vyvážet, jelikož nesplňují předepsané normy. Jsou kratší, tlustší, v konzumní zralosti mají neschválený odstín žluté a jsou zakřivené v nesprávném úhlu. Přes svůj hendikep jsou však chuťově výraznější a mnohem sladší než eurobanány, na které jsme zvyklí z domova. A v kombinaci s rybou a madeirským vínem jsou zcela nedostižné.

Hladíme si plná bříška, dopíjíme zbytky lahodného moku a mezi řečí o jiskrách a buketech přicházíme na myšlenku, že bychom se mohli o madeirském víně dozvědět víc přímo u pramene, totiž v jednom z nejstarších vinařských podniků, vinotéce a muzeu vína rodiny Blandyů, legendárním The Old Blandy Wine Shop. Dáváme si tedy rozchod s tím, že sraz bude za hodinu na Avenida Arriaga v čísle 28. Mezitím si cestou můžeme dát individuálně zmrzlinku, kávičku nebo Pastel de Nata.

Cože, pastel? Ach ano, další madeirská zvláštnost. V každé kavárně, cukrárně i jinde nabízejí jakési košíčky, takové vcelku nevzhledné tartaletky z listového těsta plněné žloutkovým krémem, který je na povrchu připečený do hněda. Chutnají jako měkoučké Créme Brulée a je to neuvěřitelná lahoda. Jestli jednou ochutnáte, jste v pasti a hned si dáte další. Dvakrát. A pak ještě zmrzlinu, bez ní by to nešlo, vrtí hlavou moje žena, sice nás to trošku zdrží, ale to nevadí, na smluvené místo přijdeme včas, protože mám přece tu mapu, kterou jsem vydyndal na slečně v turistickém centru, že. 

Jak se však ukazuje, tak propagační turistická mapa města byla sice zdarma, ale zrovna to místo, na které se nutně potřebujeme dostat, s velkým přesahem zakrývá reklama na pilulky proti bolení hlavy, což nás teď vůbec nezajímá, ale brzy bude, protože už jsme v časové tísni, z cesty se stává úniková hra, všichni už na nás určitě čekají, jenom my lížeme zmrzlinu, nadáváme na mapu a bloudíme. Spěcháme kolem barokních koloniálních paláců, míjíme výstavní hotely s cukrárnami obloženými výstavními azulejos, nevšímáme si obchodů s výrobky ze slavného portugalského korku, přebíháme hlavní třídu Avenida Arriaga, chvátáme středem širokého chodníku stíněného rozkvetlými stromy a ozdobeného květinovým kobercem, v letu míjíme slavnou katedrálu Sé, pelášíme kolem centrální banky, u níž stojí socha Joãa Gonçalvese Zarca a celí uřícení se konečně hrneme do vrat jedné z nejstarších společností vyrábějících madeirské víno, kde už dávno probíhá komentovaná prohlídka. 

*

10. Blandy's

Zaměstnankyně muzea s nevídanou vášní a zaujetím zasvěcuje návštěvníky do historie rodinné firmy a madeirského vinařství vůbec, bohužel portugalsky. Ale jako každý cizinec, dostal jsem v recepci přístroj se sluchátky, přehrávající stejnou přednášku ve třech světových jazycích, kterým také nerozumím. Naštěstí je před každým exponátem vše podstatné ještě graficky vyvedeno na velikých informačních panelech formou komiksu. A tady už se musí chytit i naprostý pablb, tedy i já, proto se dozvídám, že zakladatelem podniku byl v roce 1811 John Blandy, který už po dvaceti letech zakoupil budovu kláštera svatého Františka (São Francisco) ve které se právě nacházíme, a kde vinařství, vedené už sedmou generací dědiců, působí dodnes. Ačkoli má společnost moderní výrobnu ve vzdálené oblasti Caniçal, v Blandyho vinařském domě uchovává zásoby starých vín. Mnoho z nich zraje v dřevěných sudech a kádích. V demižonech a lahvích zase leží ta vína, která již dosáhla vrcholu svého vývoje a nyní jen čekají na svého kupce. Madeirárna je to sice hezká, ale nic tak úplně omračujícího. Jak vypadá sud, jsem si dokázal představit i předtím. Také o výrobním procesu samotném jsem už lecco četl. Snad se jen poněkud vyjasnilo, jak je to s tím zahříváním. Víte, co myslím, že. Nevíte? Aha, tak to musím začít od Adama. Vlastně od Karla.

Díky anglickému králi Karlu II. získal ostrov v 17. století monopol na vývoz vína do Ameriky. Před dlouhou cestou vinaři dolévali sudy pálenkou z hroznů, která měla stabilizovat kvalitu a vylepšit říz poněkud fádního vína. S úspěchem pravda nevalným, neboť se často nepodařilo celý náklad ani ve slevových akcích, ani za výprodejové ceny rozprodat. Obchodníci se mnohdy vraceli s ostudou a značnou částí zboží zase zpět. A protože nákladové prostory lodí na zpáteční cestě zaplnily cenné komodity z Nového světa, sudy s neprodaným vínem byly přemístěny na palubu, přímo pod neúprosně sálající slunce. Během dlouhé plavby se víno natolik ohřálo, až vzniklo důvodné podezření, že je zkažené a nezbývá než všechno naházet ho do moře. Když ale jeden mimořádně obětavý a statečný námořník víno pro jistotu ochutnal, zjistil, že je o mnoho tříd lepší, než bylo cestou tam.

Tato zpráva se mezi madeirskými vinaři pochopitelně rozšířila rychlostí lesního požáru a koncem století už zaoceánské lodě poněkud podivínsky vozily sudy se zrajícím vínem jako zátěž, pluly s ním do portugalských kolonií s vlhkým a horkým klimatem jaké má Brazílie, Angola, Macao či Mosambik, vždy tam i zpět aby se víno cestou v tropickém vedru uvařilo co nejvíce. Takto vyráběnému vínu se trefně říkalo Vinho da Roda neboli okružní víno. Brzy se však ukázalo, že tato výrobní metoda je poněkud náročná jak časově tak finančně, nehledě k tomu, že pendlující lodě plné vína považovali za vítané občerstvovací stanice piráti. 

Aby vinaři zabránili ztrátám při námořních cestách, začali sudy ukládat na půdách svých domů těsně pod střechou, tam kde je nejvyšší teplota a vcelku zanedbatelný počet pirátů. Díky tomuto způsobu výroby se víno stalo neuvěřitelně stabilním až téměř nesmrtelným. Však se také na druhý pokus ujalo i ve Spojených státech, kde patřil k jeho příznivcům například Thomas Jefferson, George Washington či Benjamin Franklin. A jak už se Američané umějí odvděčit, byl v polovině devatenáctého století z Ameriky na Madeiru zavlečen jeden z vůbec nejnebezpečnějších škůdců vinné révy, mšička révokaz (lat. Viteus vitifoliae), který veškeré vinohrady na ostrově zničil.

Po většinu dvacátého století pak platila Madeira za levné víno na vaření. Nová snaha o vysokou kvalitu přišla až začátkem století jednadvacátého. S modernizací vinařství začaly metodu Canteiro, jak se nazývá zahřívání vína pod střechami, při němž víno stárne přirozenou oxidací až 90 let, nahrazovat systémy Estufas, kdy se víno ve velkých nerezových nádobách tři měsíce ohřívá na 45 až 55 °C, čímž dochází ke karamelizaci zbylého cukru. Dalším krokem je devadesátidenní fáze odpočinku a chladnutí, tzv. Estágio, po které je víno plněno do lahví, kde další tři roky dozrává. 

Ovšem na výsledky si budeme muset počkat, to už víme. Zatím si prohlížíme staré technologie lisování, přípravy, lahvování a nahlížíme do skladů, kde víno zraje. Zaprášené sudy s četnými náznaky prasklin a skvrnami zkaramelizovaného vína na povrchu, spolu s mohutnými trámovými stropy a dřevěnou podlahou, vysokou teplotou, paprsky slunečního světla a koncentrovanou ovocně oříškovou vůní odpařujícího se truňku působí opravdu magickým dojmem.

V ceně vstupného je i ochutnávka základních vín (tříletá Tinta Negra, pětiletá Alvada – cuvée Bual a Malmsey) a poukaz na 10% slevu při nákupu, která se dá realizovat i v letištním duty free obchůdku těsně před odletem, aby člověk takovou drahocennost během pobytu nerozflákal.

V Blady`s mají na prodej pár láhví z roku 1920, prý za velmi příjemnou cenu kolem 600 EUR, ovšem jste-li investičně ostýchaví, můžete si nechat nalít jen sklenku, což vás vyjde asi na padesát. Za archivní Madeiru dáte od 35–450 EUR. Běžně se však prodávají vína tři, pět a deset let stará, za cenu 15–20 EUR. Ano, tohle víno má spíše potenciál stát se poměrně bezpečnou dlouhodobou investicí, než nápojem k nedělnímu obědu.

A jak vlastně Madeira chutná? Je velmi komplexní v chuti i vůni. Tmavě jantarová barva s aroma pomerančové kůry, cukrové třtiny, muškátového oříšku, vanilky a starých sudů. Chuť je velice koncentrovaná a hladká. Světlé broskve, dýmkový tabák, cukrová třtina, vanilka a mletá káva, v pozadí prašná cesta. Dlouhá, přetrvávající dochuť. Taková je stará Madeira. Největším dovozcem starých drahých madeirských vín je dnes Japonsko. Zbývá jen doufat, že z Japonska se sem nechystá na výlet nějaký zákeřný škůdce vinné révy.

*

11. Poncha 

Městem Funchal protékají tři říčky, pramenící v horách. Jejich toky však byly důvtipně svedeny do krytých regulačních kanálů, aby nehyzdily novou betonovou výstavbu. Beton najdete všude. Snad jen s výjimkou několika historických budov a uličky Rua de Santa Maria. Řadu nízkých, původně rybářských domků od místních obyvatel vykoupilo město a jejich dveře, zdi, chodníky a další prostory poskytlo umělcům. Dveřní galerie pod otevřeným nebem je skutečně unikátní sbírkou obrazů všech žánrů. Je zábavné procházet ulicemi a objevovat výjevy postav reálných i fantastických, obrazy realistické i zcela imaginární, malby vtipné i takové, které vás přinutí k zamyšlení. Dnes k velké radosti návštěvníků místo opět ožívá galeriemi, krámky, restauracemi a kavárnami. Mezi mnoha druhy kumštů zde ovšem výrazně vyniká umění přípravy nápoje zvaného poncha.

„Tož kde seš tato, pohni! Podívé se, co to ten chlápek kvedlá tym srandovním šprudlákem.“

„No ja. Co to klohnite, pantáto, v té konývce?“

„Quê? É poncha, amigo, poncha.“

„Mamo, povidá že Tonča. Néspiš nejaká jejich sóduvka.“ 

„Tož mně ze dvě objedné, já mám žížeň jak vemblód.“

Barman drtí v pevné skleněné nádobě nastrouhanou citrónovou kůru s cukrem pomocí dřevěného nástroje zvaného Pau de Poncha. S drcením si dává na čas, dokud nevznikne kašička, pak nádobu do poloviny naplní směsí čerstvě vymačkané citronové a limetkové šťávy, zbytek doleje Aguardente da Cana, což je šedesátiprocentní pálenka z cukrové třtiny, a vzniklou směs míchá skoro do pěny roztočením koncové profilované části kvedlačky mezi protichůdně se pohybujícími dlaněmi. Při míchání přidává med, potom led a snad by došlo i na jed, ale dav čumilů před barovým pultem už slintá jako psi soudruha Pavlova a žádá si ochutnávky. A tak popíjíme ponchu, přikusujeme k ní nakládané boby, a jen kousek od klidné oázy uličky Rua de Santa Maria pulsuje život stotisícového města na plné obrátky. Z ještě vzdálenější dálky se ozývá táhlé zabučení. Tam někde je moře, přístav, pracovní ruch všedního dne a obří parník odvážející armádu turistů zase na jiný ostrov.

*

12. La Santa María de la Inmaculada Concepción

Odpoledne už se nachyluje k večeru a v přístavu rybářská i obchodní plavidla vystřídaly turistické jachty, trajekty a katamarány. U mola se dokonce pohupuje i zavalité břicho malebné a velice fotogenické repliky Kolumbovy lodi Santa Maria, jednoho z plavidel, s nímž objevil Ameriku.

Karavela vypadá přesně tak, jak jsem si ji představoval. A jak si ji představovali její stavitelé, protože žádné plány ani nákresy se nedochovaly. Navzdory nejasné podobě a neznámým rozměrům lodi bylo už ve světě postaveno nejméně pět jejích věrných replik. Tu zatím poslední dokončil v nedalekém přístavním městečku Camara de Lobos Holanďan Robert Wijntje za pomoci sedmi místních řemeslníků v roce 1998. Oproti původní Kolumbově lodi má ovšem naftový motor s lodním šroubem a lavice s polstrovanými sedadly, aby si turisté nezadřeli do zadku věrnou repliku historické třísky. Stejně nechápu, že něco tak malého mohlo doplout až do Ameriky. Úzká paluba, kde pomalu není k hnutí, nízká kapitánova kajuta a podpalubí, rozdělené na sklad potravin, rumu a jednu kajutu pro celou posádku. Ponorková nemoc snad musela začít už druhý den plavby. A to šlo o největší z flotily tří lodí při Kolumbově první cestě přes Atlantský oceán v roce 1492. 

Kocábka se původně nazývala La Nau a výpravě ji nabídl Juan de la Cosa ve chvíli, kdy se budoucí objevitel potýkal s nedostatkem plavidel a nemohl si vybírat. Těžko říct, jestli byl mořeplavec prvním dojmem zaskočen stejně, jako já, jisté však je, že se okamžitě rozhodl malému vratkému plavidlu dodat důstojnost alespoň novým košatějším jménem – Santa Maria de la Inmaculada Concepción.

*

13. Večeře

Když na Madeiru padne šero, prudké svahy hlavního města ostrova se rozzáří tisíci světly a Funchal připomíná rozevřený vějíř posetý drahokamy. Je čas povečeřet. Bez zájmu míjíme luxusní obytné čtvrti, honosné usedlosti se zahradami, nákupní centra, parky, katedrály, dokonce i dvě fotbalová hřiště, když tu nám v ústrety zablyští křišťálový zámek – skleněné průčelí úplně prázdné restaurace. 

Z kazetových stropů visí křišťálové lustry, na stolech se bělají hedvábné ubrusy, na čalouněných židlích ze vzácných dřev sedí pouze dva lidé, konkrétně číšník s uklízečkou, a hrají domino. Zvědavě obklopujeme venkovní pultík s jídelním lístkem, ceny nám nepřijdou větší než hlad, kterým jsme souženi a hotovíme se vstoupit. V tu chvíli vrchní vychází za námi na terasu, prosklené dveře za sebou rychle zavírá, pro jistotu je ještě přimačkává zády, dlaň pravé ruky vsunuje mezi třetí a čtvrtý knoflík pruhované vesty a s pozdviženým obočím se táže, čeho si žádáme. Žádáme si večeře.

V hostinském hrkne. Představa, že by všichni snobi ze sousedství průhlednou stěnou jeho mondénního podniku viděli uvnitř sedět hordu špinavých batůžkářů, jej k smrti děsí. Prohlašuje tedy, že mají zcela obsazeno, rezervace přijímají až na červen příštího roku a doporučuje nám dle jeho názoru skvělý podnik s nízkými cenami a vzornou obsluhou na opačné straně města. 

A protože na opačné straně města jsme už byli, odtud zrovna přicházíme, tam nás nikdo posílat nebude, zvlášť ne takový pruhovaný jeliman jakýsi, volíme alternativní postup. Plán bééé. Všichni, a je nás počtem dvanáct, se hrneme do malého obchůdku s potravinami, téměř všechno zboží cpeme do malých nákupních košíčků, pan prodavač je očividně rád že nás vidí, neposílá nikoho nikam, naopak povzbuzuje kolektiv i jednotlivce k větší rozhazovačnosti slovy: „Máte výborný vkus, slečno, skvělá volba, mladý muži, milostivá, sám bych to nevybral lépe,“ a kasa cinká, až se před krámem kolemjdoucí zastavují. Když krám vypadá jako z románu Ignáta Herrmanna, s plnými batůžky míříme rovnou domů, do Vily Lusitanie, ale jen tak nejdeme, utíkáme kopec nekopec anžto se těšíme na sprchu a opulentní home-made večeři.

Po návratu s úlevou konstatujeme, že ručníky jsou vyměněné, postele ustlané, notebooky zůstaly na nočním stolku a rezervní peníze pod hromádkou spodního prádla. Na terase před zavřenou hotelovou restaurací srážíme stoly, jako aperitiv si naléváme sklenku madeirského a chystáme pozdní společnou večeři z nakoupených lahůdek. Při lukulské hostině starořímských rozměrů se kocháme pohledem na noční Funchal ozdobený jen mihotavými pablesky neonů, oken domů a světel lodí, přičemž si vyprávíme hrůzostrašné historky z práce, z rodinného života a tak. Když jsme v nejlepším, z pokoje sousedícího s terasou vychází jakýsi nerudný pán v kožených šortkách s bičíkem v ruce a slovy: „Halt die Klappe vy smějící se bestie, sic vám ukážu konečné řešení!“ nás prosí, abychom už šli spát, a my jdeme, protože v nejlepším se má přestat.

*

14. Bolo de Mel

Santa Cruz je důležitým městem na jihovýchodním břehu ostrova. Pyšní se historicky významným kostelem z 16. století, krásnou radnicí, interesantní budovou městského soudu, ale to zdaleka není všechno. Druhou nejdůležitější pozoruhodností v této lokalitě je mezinárodní letiště Cristiano Ronaldo International Airport. 

Dnes ráno si to hasíme do Santa Cruz po rychlostní silnici z Funchalu. Projíždíme přímo pod přistávací dráhou nesenou sto osmdesáti betonovými sloupy o průměru tři metry, sahajícími až do padesátimetrové výšky. Z oken minibusu runway působí dojmem dlouhého mostu končícího daleko v oceánu. Řidič kličkuje mezi domy a parkuje až dole na ulici Praia, před číslem popisným 1, malý kousek od vkusně vybetonované promenády vedoucí podél kamenitého pobřeží a spiklenecky na nás mrká. Stojíme přímo před tou první, zdaleka nejdůležitější atrakcí městečka Santa Cruz. Před cukrárnou Doce Satisfação, ve které pečou naprosto jedinečný, famózní a dokonalý Bolo de Mel, v překladu medový koláček. Moučník chutí připomíná vláčný perník s mandlemi, vlašskými ořechy a kandovaným ovocem, voní po exotickém koření jako je hřebíček, skořice, zázvor, muškátový oříšek a oslazený je medem nebo melasou, možná že i obojím, protože je hodně, hodně sladký. Avšak nadpozemsky dobrý. Místní si jej dopřávají na Vánoce. Turisté celoročně. Koláček se podle tradice nekrájí, ale láme na kousky, vkládá pomalu do úst, s rozkošnicky přivřenýma očima se nechává rozplynout na jazyku a zapíjí se madeirským vínem. Vlastně jde o jakousi formu eucharistie. 

Po této turistické liturgii se vydáváme k přístavu Canical, proslavenému dlouholetou velrybářskou tradicí, která by nepochybně trvala až dodnes, kdyby neočekávaně nedošly velryby, pokračujeme kolem pláže Prainha, na jejíž podkovu, vsazenou mezi skály, černající se lávovým pískem, svým patriotickým prstem hrdě ukazuje pan řidič. Je totiž jedinou písčitou pláží s vlastním pískem na ostrově, protože zbývající dvě, v Machicu a Calhetě, se chlubí pískem nevlastním, importovaným z Afriky. Přijíždíme na úplně nejvýchodnější výběžek ostrova, který vítá přilétající návštěvníky hledící z oken těsně před přistáním; pokud nepřilétají v noci, jako my. Pustý skalnatý dráp poloostrova Ponta de São Lourenço, zaťatý do širého oceánu, jakoby k Madeiře ani nepatřil. Zastavujeme na velkém parkovišti, které je zdarma, přesto téměř prázdné. Vítá nás pouze veliká cedule s informací, že za peníze EU zde byly zbudovány chodníky, aby ochránily přírodu. Dřevěná stezka se schody a zábradlím vede asi sto metrů dolů z kopce a náhle končí. Asi v tom bodě došly EU peníze, ale ten kus holé skály, který je vidět škvírami mezi prkny chodníku, není opravdu ani trochu ochozený. Nazouváme pohorky, oblékáme větrovky a vydáváme se na svůj první madeirský trek. 

*

15. Ponta de São Lourenço

Ponta de São Lourenço tvoří úplně nejvíc nejvýchodnější část Madeiry. Takový asi sedm kilometrů dlouhý a v nejužším místě pouhých deset metrů široký protáhlý a zahnutý ocásek, o který se dramaticky tříští mořské vlny. Na kamenná plátna jeho útesů promítá hravá příroda padesát odstínů hnědi. 

„Trasu, označenou jako PR 8, ujdete asi za dvě a půl hodiny vycházkovým tempem a není na ní nic záludného. Běžně ji zvládají starci o holích a maminky s kočárky,“ motivuje nás průvodkyně Irena, „a také se zde neztratíte, ani kdybyste o to usilovali. Prakticky jedna cesta vede tam a stejná zase zpátky.“ 

Úzká pěšina na skalnatém hřebeni opravdu není lokalitou, kde se lze nazdařbůh pustit náhodně zvoleným směrem. Začátek vypadá optimisticky, protože skoro běžíme ze svahu. Po již zmíněných dřevěných euroschodech. Jakmile došlápneme na holou zem, čeká nás první pahorek, který sice není nikterak strmý, ale nekonečně táhlý. Cestou si všímáme jediného místa, na kterém by bylo možné přecejen odbočit a sejít prudce se svažujícím chodníkem k moři, ale odoláváme a necháváme si osvěžení až na zpáteční cestu. Rudá a pustá krajina, vyprahlá a nepozemsky krásná, ostře kontrastuje s temně modrou mořskou hladinou. Téměř se vznáší v tmavomodrém vesmíru. Jako bychom postupně procházeli Saudskou Arábií, Marsem a Mordorem k Hoře osudu. Postupujeme po skalní šíji, z velké části nebezpečně úzké. Z hlubin moře trčí rozervané útesy, ve kterých se žíly lávových proudů střídají s usazeninami sopečného popela. V místech oblíbených výhledů na osamocená skaliska jsou nataženy lanové zábrany. Pocit jistoty to příliš nezvyšuje. Atlantik zde mocnou silou naráží do barevně pruhovaných klifů, kolorit místa doplňují solitérní zuby skalních ostrůvků. Především ostrá věž, připomínající gotickou katedrálu, je útvarem, jehož obrázek ve vašem rodinném albu prostě nesmí chybět. Po nějakých dvou a půl kilometrech přichází možnost vybrat si jednu ze dvou cest, kterou se vydáme dále. Není zde žádný rozcestník. Obě trasy vedou po protilehlých stranách údolí k chatě Casa do Sardinha. Masivní dřevěné stoly na štěrkem vysypané terase, připomínající letní zahrádky našich hospod, jsou kýženou oázou pro žíznivého poutníka. Jako správná oáza je stavení obklopeno datlovými palmami a kvetoucími keři. A pochopitelně též hordou žíznivých poutníků prahnoucích po osvěžení. Nad tím vším hrdě ční 146 m vysoký hřbet hory Pico do Furado. 

Drápu se vyprahlou kamennou sutí na poslední vrchol po žalostných ostatcích kdysi dřevěného schodiště. Škoda, že až sem pomoc z EU nedorazila. Cesta je úzká, prašná a plná osvěžených turistů. Někteří mají trekkingové hole, někteří francouzské. Já nemám žádné, tak lezu po čtyřech, funím a potím se. Kolem mě tryskem probíhá místní sportovec v závodnickém dresu. Podle šedin a vrásčité tváře mu může být něco mezi šedesáti a sto šedesáti roky. Vím, že domorodci milují běhání po hřišti a po horách, taky po čem jiném tady, že, ale tohle je silně demotivující. Skoro vybízející k rezignaci. Naštěstí mi horce dýchá na paty zájezd z německého domova důchodců, tak rezignuji na rezignaci a plazím se dál. Slunce praží jako zběsilé. Běžec mě míjí za poslední čtvrthodinu už potřetí. Pokaždé ve stejném směru. Kudy se sakra vrací, aby všechny znovu doběhl? Vrtá mi to hlavou. Buďto si dali z jednoho místa závod tři jednovaječní bratři, nebo je atlet rovněž odvážným skokanem do vody a mimořádně rychlým plavcem. Až poběží příští kolo, tak mu nastavím nohu, Zátopkovi jednomu fretkovitýmu. Schválně se někdy opájím těmito agresivními představami, protože se mi pak lépe horoleze. A skutečně, po krátké frekvenci jadrných výrazů dosahuji cíle. Impozantní výhled z vrcholu mi doslova bere dech. Není divu. Ono už ani dohromady není co. Panoráma vypadá úplně přesně, jako ty známé fotografie z katalogů, jenom je zde o mnoho více lidí. Úzká šíje běžící do oceánu se na konci drobí ve dva ostrůvky. Ilhéu do Farol s majákem a Ilhéu da Cevada bez majáku. Za krátkou chvíli horu zdolává i moje žena, vzájemně si pořizujeme vrcholové fotografie, na požádání fotím vrcholovku také zájezdu německých penzistů, nejdřív celému dohromady, pak i každému zvlášť, a je nejvyšší čas na návrat. 

Už nás neuchvacují výhledy na zatuhlou lávu, nedojímáme se nad usychající endemickou květenou, ani nezvedáme hlavy, když se další železný pták snáší na zdánlivě chatrnou sloupovou konstrukci přistávací plochy blízkého letiště. Čas neúprosně běží a my se snažíme běžet taky, ale nejde nám to. Belháme se známou stezkou, míjíme bez zájmu místo, na kterém jsme původně plánovali sejít k malé zátoce a osvěžit se koupelí, protože by to znamenalo vyšplhat navíc ještě jeden příšerně strmý kopec. A takoví magoři zase nejsme, to ani omylem.

Lehkou procházku na dvě a půl hodiny ukončujeme po čtyřech hodinách nelidské dřiny. Dorážíme zpět na parkoviště a zde nás čeká milé překvapení – pojízdný stánek s občerstvením, kterého každý příchozí s povděkem využívá. Každý kromě mě, protože já se namísto občerstvování kompletně celý převlékám z durch mokrého šatstva za chatrně olistěným pěnišníkem.

*

16. Porto da Cruz

Porto da Cruz je městečko klidné a jako stvořené pro lenošení. Musí být ohromně chlácholivé probouzet se tu každé ráno, vůkol spatřit onu nádheru, posnídat a jít do práce pást krávy. Kromě několika hospůdek a kaváren kolem nábřeží tu mají jenom kostel, krámek se suvenýry a továrnu na zpracování cukrové třtiny, což je vlastně jen eufemistické označení pro palírnu rumu, v níž se pracuje stejnými metodami a na stejných strojích jako při jejím založení v roce 1927. 

Celí hladoví se hrneme na oběd do Restaurante Praca do Engenho přímo na pláži, jen pár metrů od moře. Recenze podnik chválí, že jídlo mívají vždy čerstvě připravené a jídelní lístek je plný ryb, korýšů, mlžů, plžů i hlavonožců. Restaurace je bohužel plná hostů. Všichni se nahrnuli dovnitř, protože drobně avšak vytrvale prší. Na venkovní zahrádce zůstal pouze jeden velmi otužilý host a už tři čtvrtě hodiny jí polévku aniž by jí v talíři ubývalo.  

Podél moře a kamenité přírodní pláže se vine hezká pobřežní promenáda, která končí u koupaliště Piscina do Porto da Cruz, tak si jdeme zatím prohlédnout údajně zajímavý, šedesát metrů dlouhý bazén. Od oceánu jej dělí pouze nebezpečně kluzká bezpečnostní zídka. Na Madeiře je trošku problém s koupáním. Ona to vlastně vůbec není typická destinace pro plážovo-válečné typy. Moře je ledově studené, příboj neurvale burácí a proudy zrádně unášejí. Kromě tří výjimek jsou pláže i přírodní vstupy do moře kamenité, spíš valounovité, ale převážně hrubě balvanité. Dostat se do vody je značně dobrodružné, vylézt z vody je téměř nemožné. Ještě rádi nakonec vezmete zavděk koupalištěm, byť by šlo o natolik ohyzdný, pardon, chci říct zajímavý bazén, jakým je Piscina. Plavci zde mají k dispozici plné zázemí v podobě sprch, převlékáren i toalet. A také úžasný pohled na dominantu tohoto kraje, kterou je Penha de Águia (Orlí skála), která trčí nad Porto da Cruz jako zkamenělý pařez. Orlí skála je fotogenická ze všech směrů a za dobrého světla pořídíte přímo výstavní fotografie. Za deště ne. 

Za deště se proběhnete do lokálu, jehož interiér tvoří staré tovární zdi, podlaha z tradiční Calçada-Portuguesa a zajásáte, pokud objevíte volný stůl u okna. Pohled na vlny v Atlantickém oceánu vás sice nezahřeje, co ale zahřeje spolehlivě, tak poncha. Pak můžete listovat jídelním lístkem, ale raději se rovnou zeptejte, co je v nabídce dne (Peixe do Dia), tedy jakou mají čerstvě ulovenou rybu. V mém případě to je doráda nebo, chcete-li, pražma královská, vynikající bílá ryba, kterou grilují v celku, až má křupavou kůži ale stále šťavnaté maso, obloží ji brambůrky, vařenou zeleninou, zahradním salátkem a dochutí solí, citronem a kapkou oleje.

Po jídle se vydáváme na krátkou procházku po betonové promenádě lemující pobřeží. Ostrov je sopečného původu, pročež skály a kamení hrají barvami, od šedé přes žlutou, oranžovou až ke karmínové a tmavě hnědé, to vše je naskládáno do pravidelných vrstev, jako bychom procházeli po ztvrdlém kusu obřího dortu. Na druhé straně výběžku se nám otevírá pohled na zavřenou palírnu rumu Engenhos do Norte. Kotle jsou vyhaslé, komín prasklý, na dvorku prázdné sudy. Žeň cukrové třtiny asi ještě nevypukla. Stále prší, prší, jen se leje. Pan řidič chce ale za každou cenu rozjasnit naše zachmuřené obličeje, proto nás bere na výlet s překvapením. Tunel střídá tunel, krátké útržky krajiny mezi štolami se rychle střídají, cesta dlouho připomíná jízdu metrem, najednou odbočujeme z dálnice na okresku, ta se nevídaně klikatí, stoupá a klesá, nevěříme vlastním očím, jak rychle dokáže mikrobus měnit směr, brzdit, akcelerovat a kam všude se vejde, najednou se ocitáme na kraji útesu u vesnice Garajau a z parkoviště nevěřícně hledíme na záda dvacetimetrové sochy Krista s otevřenou náručí, jakou mají v brazilském Riu de Janeiru, v portugalském Lisabonu, v obci Klin nedaleko Oravské přehrady nebo na vietnamské tržnici v Mikulově. Cristo rei stojí 180 m nad hladinou Atlantiku už od roku 1927 s doširoka rozpaženýma rukama, jako by chtěl obejmout všechny rybáře, kteří přijíždějí z moře, nebo jako by tímto bezradným gestem chtěl říci: „Sorry, chlapi, ale s tím příšerným počasím fakt nic neudělám.“

*

17. O levadách a tak

Kdesi daleko ve vodách Atlantiku působí Madeira trochu jako zjevení. Sopečný ostrov má jen něco okolo padesáti kilometrů na délku a dvaceti na šířku. Co nezískal na rozloze, vynahrazuje si hornatostí. Vrcholky ve středu ostrova stoupají osmnáct set metrů nad hladinu a rozdělují ostrov na dva světy – deštivý sever, tonoucí většinu času pod mrakem či v mlžném oparu, a sluncem milovaný jih, vyhřívající se každou chvíli pod nebem bez mráčku. Při severním proudění se totiž mraky zarazí o hory a vyprší dřív, než doputují na jih. V jednom okamžiku lze na malém kousku země zažít extrémně odlišné meteorologické jevy. Proto jsou na Madeiře televizní předpovědi počasí řazeny do kategorie zábavných pořadů. 

Divoký svět bujných pralesů, vodopádů a horských bystřin propojuje se zemědělskou oblastí plnou banánových plantáží, vinohradů a polí s cukrovou třtinou síť levad, což jsou uměle vytvořené kanály, které po staletí zásobují suchý jih vodou ze severu. Jak, čím, kdy a kdo vlastně tyto důmyslné stavby vybudoval, je buďto tajná, společensky citlivá nebo politicky nekorektní informace. Ví se jenom to, že hlavní manuální práce na levadách vykonali otroci, zřejmě přivezení z Afriky, kteří po splnění úkolu někam záhadně zmizeli.

Koryta těchto struh, dříve ručně tesána do skal a dozdívána kamennou zídkou, jsou nyní převážně z betonu. Levady vedou tunely i akvadukty tak, aby nepatrným sklonem poskytovaly ideální spád vodě, která se pak distribuuje uživatelům sofistikovanou sítí hrází, stavidel a výpustí. Zahrádkáři si proto libují, že mají ředkvičky veliké jako fotbalové míče. Obslužné komunikace, kterými se zajišťovala a stále zajišťuje údržba velké většiny levad na ostrově, vedou prakticky po vrstevnicích a jsou tedy velmi dobře schůdné. Cesta je pak srovnatelná s procházkou podél rozvláčně meandrující řeky – nachodíte spoustu kilometrů, ale nikam se nedostanete. A to je v kostce podstata turismu. Dříve domorodci nechápavě vrtěli hlavou, proč jim ti podivínští cizinci courají podél závlahových kanálů. Pak si řekli, že na tom cestovním ruchu asi něco bude, a začali o pěšiny podél levad víc pečovat. Ovšem nečekejte turistické značení, jakým nás doma rozmazluje Klub českých turistů. Náš systém je metodikou a kvalitou nejlepší na světě, to se nedá srovnat. Tady na Madeiře je značení cest spíše jakousi formou testu turistické způsobilosti. Trasy, které vybral stát jako hlavní a oficiální, jsou opatřeny vkusnými dřevěnými směrovkami s názvem cíle a vzdáleností v kilometrech. Najdete je ale pouze na začátku trasy a na některých rozcestích. Pokud jste zabloudili a brečíte na mýtině, neprošli jste testem a nic jiného si nezasloužíte. 

*

18. Caldeirão Verde

Levada Caldeirão Verde, ke které míříme, vede z vesničky Queimadas nedaleko Santany do srdce madeirských hor skrz jeden ze zbytků původních porostů vavřínových lesů. Laurisilva neboli vavřínový prales byl v dávné minulosti rozšířený po celém ostrově. Kolonizátoři však potřebovali stále více a více lodí, více a více polí, více a více dřevěného uhlí a proto hvozdy bez skrupulí káceli, mýtili a pálili. Až za dalších pět set osmdesát let se probudilo UNESCO a žalostné zbytky laurisilvy konečně přivinulo pod svou mateřskou ochranu. Od té doby bloudí smutní turisté mezi řídkými solitéry vavřínových velikánů a marně pátrají po bájných pralesech, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené vavříny nevypálili.“

Vstali jsme dnes nelidsky brzo. V malém autokaru, vlastně spíš dodávce, nás sedí dvanáct, takže atmosféra je skoro rodinná. Řidič cestou podává velmi užitečné informace o historii Madeiry a jejích obyvatelích. Portugalsky. Nikdo mu sice nerozumíme, ale zvuk jeho hlasu všechny uspává. Je to lepší než Kinedril, protože se nedělá špatně ani mojí ženě. A té je zle pokaždé, pokud sama neřídí. Když řídí, tak bývá špatně zase všem ostatním. Probouzíme se na parkovišti u Casa das Queimadas, což je výchozí bod pro trek do Caldeirão Verde a Caldeirão Inferno. Pomalu se soukáme z auta a neochotně navlékáme pláštěnky. Mrholí. 

„Tato levada má nulovou obtížnost. Běžně ji zvládají starci o holích a maminky s kočárky,“ snaží se nás, ospalce, motivovat natěšená průvodkyně Irena, „trasa tam i zpět vede slabých dvanáct kilometrů po pohodlných a upravených chodnících. Levada ústí v monumentální skalní úžlabinu s pohádkovým jezírkem, do něhož padá úžasná stuha vodopádu. Túru je možné prodloužit ještě o 2,5 km, které nás zavedou do Pekelného kotle neboli Caldeirão do Inferno, další hrůzostrašné, vlastně chci říct okouzlující, rokle plné vodopádů.“

Hned za parkovištěm míjíme rustikálně oplocené dřevěné stavení s doškovou střechou, sociálním zařízením a bufetem. Také jezírko a domeček pro kachny, neurvale parodující historické venkovské domky, které máme v plánu po túře navštívit ve vesnici Santana. První dva kilometry je to jako procházka parkem po široké, tak trochu blátivé cestě. Jak postupujeme dál, příroda divočí, cesta se zužuje, musíme čvachtat kalužemi jeden za druhým. Doslova husím pochodem. Naše Vibramové® podrážky otiskují do měkkého bahna hluboké stopy. Pokud chci fotografovat, musí se zastavit i ti, co jdou za mnou. Naštěstí takových příležitostí není mnoho. Slibované výhledy na prosluněné pobřeží a na vesničku Ilha halí těžký mrak. 

Ale jinak je trasa moc pěkná. Všechno, kromě teploty, připomíná tropický mlžný prales. Po levé straně můžu nahmatat skalní stěnu porostlou mechy a kořeny rostlin, ze kterých vytrvale crčí pramínky vody. Moje levá noha při chůzi naráží na přetékající koryto betonového kanálku, který mě bezpečně vede vpřed. Zpevněný pás země, který levadu lemuje, je široký asi padesát centimetrů. Někdy třicet. Pravou rukou občas zachytím zábradlíčko ze dvou ocelových lanek, které dává tušit, že se za krajnicí skrývá cosi znepokojivého. Proklínám mlhu. Když však na jednom z těchto míst clona na okamžik prořídne a vidím, že mě pouze dva tenké drátky oddělují od smrtícího pádu do bezedné rokle, jsem rád, že mlha opět milosrdně houstne. 

Prší. Proti vodě jsem poměrně odolný, nyní však opravdu prší. Prší tak, že se cesta proměnila v řeku a já při brodění kličkuji mezi rybami. Promočené kachny na mě vrhají zoufalé pohledy a chtějí vysadit na strom. Z větve mě závistivě pozoruje úplně rezavá veverka a snaží se mi vlézt do batohu. Pod jeskynním převisem se krčí hastrman a škemrá o pršiplášť. Ovšem není to hastrman, je to alter Mann, a není to jeskyně, nýbrž první z čtveřice tunelů, kterými musíme projít. Cesta tunely není žádná úžasná zábava, ale spíše mučivá otrava, protože baterkou musíme ustavičně kontrolovat jak rozbahněnou půdu pod nohama, tak zákeřně kolísající výšku stropu chodby. Posíláme si vzkazy, „Pozor na hlavu, tady taky opatrně, krucinálfagot ze zdi čouhá balvan, bacha hluboká kaluž, jauvajs, vlevo nahoře ostrá hrana, sakra, vpravo taky, pozor, au, dopr…, himbajs šůviks, tady by sakroval i Mirek Dušín!“ strop se zvyšuje, zhasínáme čelovky, rovnáme záda, za krk dostáváme sprchu od vodopádu a máme za sebou první tunel. Po chvíli přichází další. Je kratší, zato však nižší. Tímto už se musí postupovat v hlubokém předklonu, což odhaduji podle toho, že dvě starší turistky, které jdou proti nám, mají prsa od bláta. 

Za posledním z tunelů by se nám teoreticky měly otevřít nádherné pohledy do hlubokého údolí s říčkou Ribeira Grande, ale mlha tomu z posledních sil brání. Naštěstí se už zvolna rozptyluje, tak vidíme alespoň kolmé stěny soutěsky hustě porostlé kapradinami. Cesta je tak úzká, že když natrefíme na protijdoucí turisty, musíme se zády nalepit na skálu a pustit je. Často se třeme doslova prsa na prsa, Softshell na Gore-Tex. Tohle je snad jediné místo, kde bych se s Dolly Buster potkat nechtěl. Po chvíli jsme na místě, kde Levada do Caldeirão Verde končí. Vlastně začíná. Je tu posezení vytesané do kamene. Nikdo si nesedá. K vodopádu se sápeme po mokrých balvanech do kopce podél potoka, směr je naznačen šipkou. Deštěm vydatně napojená řeka padá do rozvodněného jezírka. Krásné. Skalní kotel s vodopádem je tak vysoký, že jej musíte vyfotit natřikrát a doma pak snímky slepit. Zeleň všude vůkol, vlhko jako v prádelně. Voda se vylévá z břehů a zurčí po vysokých zelených stěnách. S úlevou pohlížíme na ceduli, hlásající, že cesta pokračující odtud do Caldeirão do Inferno je uzavřena. Hrstka dobrodruhů se odvažuje ještě kousek dál na vlastní nebezpečí. Zakrátko se všichni vracejí. Pobledlí a nemluvní. A to se k peklu ani nepřiblížili. 

Konec konců i toho očistce už máme dost. Rychle zpět. Slézáme pomalu a opatrně po kluzkých kamenech. Nesmím moc myslet na to, co by se stalo, kdyby mi uklouzla noha. Nebo ruka. Pláštěnka je k ničemu. Už neprší. Chčije. Z nebe padají provazy vody. Buší nám do hlav. Hlava nehlava. Tempo se zvyšuje. Nikdo se neohlíží. Chůze se mění v rychlý strojový pochod. Cítím praménky na zádech. Doufám, že potu. Rozepínám se u krku a pouštím k tělu trochu mlhy. Paráda. Jdeme už hodinu a půl bez zastávky. Tunel netunel. Cesta se konečně rozšiřuje. Už vidíme konec trasy. Kachní domek. Parkoviště! Casa das Queimadas! Kafe!

*

19. Casa de Chá do Faial

Kafe sice zahřeje, ale nenasytí, a tak se spouštíme dolů do údolí, kde je dle úsudku pana šoféra úžasná restaurace v ještě úžasnějším rustikálním prostředí a s naprosto nejúžasnější nabídkou jídel a vín v celém širém okolí. Logicky vzato musí mít pravdu, protože v celém širém okolí jsou jenom hluboké lesy, příkré skály a nebezpečné cesty.

Řidič se jmenuje Decio a bez přestání něco mele. Vypráví vtipy, učí nás základní portugalské fráze jako: „Dobrý den, prosím, děkuji,“ nebo užitečnou větu: „Promiňte, mám děsnou kocovinu,“ průvodkyně Irena se na sedadle spolujezdce křečovitě drží madla, s hrůzou pohlíží na srázy pod silnicí a mimoděk učí řidiče sprosté české fráze jako… No však víte, že. Decio je veselá kopa a vypadá to, že si s ním ještě užijeme. V kopci, kde už auto lapá po dechu a jede pomaleji než krokem, propadá v záchvat smíchu, obrací se dozadu na nás a křičí „Go out! Push, push!“ zase se směje a my nevíme, jestli je to ještě legrace, nebo už máme fakt tlačit. Cesta je místy úzká, že se tak-tak vejdeme, dodávka úpí a celá se třese, zatím ale funguje. Sjíždění do údolí po strmých serpentinách dává vozidlu také pořádně zabrat. Ojetinu z Madeiry bych opravdu kupovat nechtěl.

Kýženou úlevu přináší až osada Faial a parkoviště před hostincem. Restaurace Casa de Chá nabízí překvapivě prostornou vnitřní jídelnu a rozlehlé terasy, umožňující nádherný výhled na mokré louky a zamlžené hory. Krčma se pravděpodobně vyskytuje na seznamu převahy cestovních kanceláří a turistických průvodců, protože v ní můžou (a často i musí) najednou poobědvat čtyři stovky hladových turistů. Celkově je Casa De Chá velmi tradiční staroanglicky vyhlížející podnik s předimenzovaným krbem, poddimenzovanými toaletami a nevídaně žoviálním personálem. Pokud číšník zrovna nenalévá z mísy fenyklovou krémovou polévku, neroznáší jehněčí kýtu s mátovou omáčkou, nebo neotvírá láhev Vinhos Barbeito, tak ve funkci samozvaného animátora prochází mezi stoly, pronáší přípitky, haleká popěvky a co je nejhorší, tančí. Také vybízí strávníky, aby hlasitými citoslovci projevovali spokojenost, kývali se kolektivně ze strany na stranu jako na Oktoberfestu a objednávali si další a další dezerty plněné žloutkovým krémem.

Držet na Madeiře dietu není snadné. Vepřo knedlo zelo vám tu sice nenaservírují, ale na jídelním lístku najdete třeba rajčatovou a cibulovou polévku, espadu s banánem, steak z tuňáka, hovězí espetadu, jehněčí kýtu, brambory, batáty, kukuřičnou polentu, tvarohový pudink či koláč z mučenky. Naše menu zahrnuje pouze tradiční předkrm – chléb s máslem, pak zeleninovou polévku, vepřový steak à milanês s brambory, smaženou polentou a salátem, teatrálně servírovaný jídlonošem přímo z tácu, sladký dezert, kávu a k tomu bílé nebo červené víno Lezíria.

*

20. Santana

Sytým a napojeným vstává se nám od stolu nedobře. Připadáme si jaksi apatičtí, zavalití a ovlhlí. Máme však ještě v plánu navštívit městečko Santana, proslulé díky jakémusi miniskanzenu s malými kouzelnými chaloupkami, zvanými Casas de Colmos. Jejich obrázky naleznete na každém letáku turistických kanceláří a bez selfíčka před tímto rustikálním přístřeškem trojúhelníkového tvaru s červenými dveřmi, okenicemi a podezdívkou, modře orámovanými okny, bílou zdí a střechou z mořské trávy, by vás domů z Madeiry ani nepustili. 

Domky sloužily zejména pastevcům a zemědělcům ve venkovských oblastech. První zmínky o nich pocházejí už ze šestnáctého století. Interiér je poněkud stísněný, ale vzhledem k tehdy běžné pracovní době od nevidím do nevidím boudy stejně sloužily jen k přespání a úkrytu před deštěm. Nyní slouží turistům jako stylové butiky s upomínkovými předměty. V nejrušnější sezóně to v Santaně musí vypadat jako v Českém Krumlově. Dnes je zde mrtvo. Tak rychle koupit pohlednice, nějaké krajky, vyfotit ze všech stran celý ten Hobitín, pak taky kočku na náměstí, záhon strelícií, ještě tři znuděné zelináře na vylidněné tržnici, a to je asi tak všechno, můžeme jet na večerní ponchu a pak hned do nového ubytování, než bude tma. Jo, to jsem vám neříkal, že se stěhujeme na nejzápadnější cíp ostrova? Tak uvidíte zítra.

*

21. Vilas Felicidade Rocha 

V oblasti Ponta do Pargo jsou hluboké lesy, široké pastviny a zemědělská půda. Protéká tudy několik potoků a levad. Po většinu roku je zde božský, mnohdy až otravně jednotvárný klid. Nemnoho zdejších obyvatel ožívá jen při náboženských slavnostech, během populárního festivalu hrušek, a když do těchto končin nedopatřením zabloudí turista. 

O pěkný rozruch, srovnatelný s vinobraním nebo s dožínkami, se postaral náš příjezd. Osamocený dvojdomek patrových vilek, ve kterém máme bydlet, sice už z dálky vidíme, protože stojí na kopci za osadou, ale jak se k němu dostat, neví ani šofér Decio, a to nás zneklidňuje. Naštěstí ze všech okolních usedlostí, přesněji z obou, vybíhají obyvatelé ozbrojení vidlemi a loučemi, protože už se šeří, náruživě brebentí překotnou portugalštinou o něčem, co zní jako dramatická událost s tragickým koncem, jež se přihodí někomu, koho všichni známe, Decio se snaží hovor částečně tlumočit do angličtiny, abychom se přestali klepat strachy, ale z tónu hlasu vesničanů a z divého máchání vidlemi tím či oním směrem i tak tušíme, že jestli se vydáme támhletou polní pěšinou, můžeme se i zabít, ale když pojedeme támhletím lesním průsekem, tak se zabijeme docela určitě, kdybychom se však rozhodli pro střední cestu, že je sice nejkratší, ale příkře strmá, zákeřně úzká, nevídaně klikatá a bez manuální asistence pasažérů nesjízdná, proto nám ji rozhodně nedoporučují. Decio se chvíli škrábe ve strništi vousů a s povzneseným úsměvem vyjíždí směrem, který sousedé rozhodně nedoporučovali.

Když v potu tváře dotláčíme dodávku k zahradní bráně, pro tmu už skoro není vidět. Nezbývá než zapřít zadní kola velkými kameny, protože spojka a ruční brzda už v půli srázu přestaly fungovat, pobrat kufry a seznámit se s novým domovem na další čtyři dny. V každé ze dvou sousedících vil nacházíme společenskou místnost s Wi-Fi routerem, plně vybavenou kuchyní, krbem, grilem, pračkou a žehlicím prknem. Dále jsou zde dvě koupelny s ručníky a tři dvoulůžkové ložnice s postelemi. Pokoje jsou zařízeny spartánsky zdrženlivě a nájemníky nepodněcují k lenošení. V každém je skříň, do které můžeme uložit šaty, velkou plochu stěny zabírá velkoplošná televize, na níž je možno báječně sušit ponožky, a funkci okna supluje prosklená stěna s výhledem na zahrádku s osvětleným bazénem. 

Ráno bazén ještě svítí. Na stéblech trávy čerstvě rozmrzlá jinovatka tvoří zářivé krůpěje, v trávníku se bosýma nohama brouzdá Maruška a tvrdí, že se nezbláznila, naopak že ji to nabíjí novou energií, pak se svléká do plavek a vstupuje do bazénu. První plavecká tempa doprovází jemný chrastivý zvuk, jak se na hladině prolamuje tenká ledová krusta. Já pochybuji, že by mě zápal plic dokázal nabít nějakou energií, proto se raději vracím do kuchyně, popíjím kávičku, cpu se medovým dortíkem a tlachám s děvčaty o dnešním programu. Shodujeme se na tom, že dnešek bude především oddechový. Nanejvýš se pokocháme přírodou v sousedství, zajdeme si na oběd do nejbližší restaurace, navštívíme nějakou tu lokální pamětihodnost, odpoledne posedíme u krbu, popijeme něco vína a večer si ugrilujeme všechny ty mořské potvory, které jsme včera nakoupili v Santaně. Prostě skvělý odpočinkový den.

*

22. Levada Nova da Calheta

Zamykáme branku a plni elánu sestupujeme dolů mezi zahrady. Cesta je tak prudká, že se musíme přidržovat plotu. Nechápu, jak jsme to večer mohli vyjet autem. Věnujeme tichou vzpomínku Deciovi, který dnešní volno nejspíš stráví obíháním autoservisů, necháváme za zády řídké domky s políčky a odbočujeme na pohodlnou pěšinu podél zurčící levady. Dorážíme k vodnímu domu s velkým kamenným stolem, který stojí vysoko nad údolím na mýtině a přímo zve k odpočinku, ale kdo by odpočíval, když cestu lemují ibišky, strelície, hortenzie, bouganvilie, orchideje, kalokvěty, hromady všeho co známe jenom z botanické zahrady, ještě větší hromady něčeho, o čem jsme ani nevěděli, že to existuje, a pokud věděli, netušili jsme, že to může vyrůst do tak obludných rozměrů. Průvodkyně Irena všechny zasvěceně informuje, jak rostliny, které návštěvníci ostrova tolik obdivují v parcích, zahradách a na rumištích, sem byly v minulosti dovezeny z jiných částí světa, především z Jižní Afriky, Japonska, Jižní Ameriky, a do té míry se jim podnebí ostrova zamlouvá, že se zběsile šíří a vytlačují původní flóru. Mně se podnebí taky zamlouvá, protože peče slunce, obloha je bez mráčku a dokonce lze mluvit o náznacích tepla, což je v téhle oblasti zcela nevídané, tak si sundávám tričko a přemýšlím, čím to asi je, že na jižní straně ostrova prší pouze tehdy, když výjimečně nastane jihozápadní proudění, nebo když jsem tam já, stejně tak na severním pobřeží, jež proslulo prakticky trvalým nečasem, se po mém příjezdu jako z udělání udělá hezky, jestli moje cestovatelská vášeň nějak nesouvisí s jevem El Niño, jestli bych kvůli tomu neměl více navštěvovat pouštní oblasti, kde by mi za to byli vděční a jestli mi někdo ze spolucestovatelů půjčí opalovací krém. 

Ale krému nakonec netřeba, protože levada nečekaně zatáčí do vysokého lesa. Hvozd je tvořen téměř výhradně eukalyptovými velikány, z nichž nejztepilejší dorůstají až stometrových výšek. Dlouhé cáry oloupané kůry a tvrdé plody s typickým křížkem, obsahující drobná semena, se povalují všude kolem. Jakmile zafoukne větřík a pohne listovím, vzduch je okamžitě prosycen mocným odérem kafru. Když člověk zavře oči, tak má pocit, že není v lese, ale v domově důchodců. Možná proto je ostrov tolik oblíbený u německých penzistů. Irena opět vysvětluje, že porosty nepůvodních, z Austrálie dovezených blahovičníků, původně měly zabránit erozi a zpevnit svahy po vykácených vavřínech a cedrech. Ovšem ukázalo se, že to nebyla správná volba, jelikož v takovém lese nic jiného neroste. Teď se zde s eukalypty bojuje jako u nás s borovicí vejmutovkou. Jenom čas ukáže, jestli po letech nebudou astmatičtí výletníci na Madeiře marně a bezútěšně hledat léčivé eukalyptové háje, zatímco mrzutí Madeiřané se budou tlouct do hlav a nešťastně hořekovat: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené blahovičníky nevykáceli.“

Pak se levada rozbíhá směrem k údolí, které elegantně po vrstevnici obkrouží, aby se v ohbí potkala s malým vodopádem, nežádoucímu mísení vod však stavitelé vtipně zabránili mimoúrovňovou vodní křižovatkou, tok klokotá osluněnou strání a bublá mezi žlutými keři janovců, aby na chvíli zmizel v krátkém tunelu, uhýbaje štěrkové cestě. Tady dáváme levadě sbohem a sbíháme prudce z kopce, míjíme opuštěné domy a staré kravíny, pěšinky se klikatí, rozbíhají a sbíhají, ale vždy se najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením, zavrtět hlavou v obdivu či uklonit se s úctou, protože tento kraj uvízl v čase, na zdejších cestách to nevypadá jako na lázeňských promenádách, krávy se pasou bez dozoru, úroda roste bez plotů, kamenné podezdívky stodol obrůstají robustními filodendrony plnými šiškovitých plodů, které, jak už víme, chutnají jako kombinace banánu, ananasu a skelné vaty, skládky a rumiště milosrdně maskují zářivě žlutooranžové koberce jihoamerické lichořeřišnice větší, která chutná jako ředkvička s křenem, ploty zdobí křoviny vavřínu vznešeného čili bobkového listu, který chutná jako bobkový list, daleko od zahrad se šplhají mohutné keře japonské hortenzie velkolisté, která je z kulinářského hlediska zcela bezvýznamná, míjíme i několik typických madeirských domků, poněkud jinak typických než jsou k vidění v Santaně, vlastně jen sedlová střecha sedící na zemi, štíty vyskládané z kamenů, namísto došků vlnitý plech, žádné barvičky, žádná sláva, prostě přístřešky k uskladnění motyčky a rýče, na konci ulice Caminho do Pedregal štěrk střídá udusaná hlína vylepšená kravinci, pak už mezi fotogenicky pózujícím skotem kličkujeme rozkvetlou lučinou z kopce k okraji útesu a fascinujícímu vodopádu Garganta Funda (hluboké hrdlo) který si jistě zaslouží chvilku rozjímání, stejně jako Atlantický oceán běsnící pod hranou vysokého převisu, který celou tu úchvatnou scenérii dotváří. Vlevo už je vidět členité pobřeží a maják Ponta do Pargo – nejzápadnější výspa Madeiry. Než se tam však dostaneme, čekají nás ještě dva kilometry chůze. Prostě skvělý odpočinkový den.

*

33. Fanal podruhé

Rabaçal je hluboké a zalesněné údolí, jakoby propadlé do ploché náhorní plošiny Paul da Serra. Tady začíná hranice chráněného území s původními porosty, táhnoucí se dál severním směrem až k malé náhorní plošině, kterou charakterizují vlhké podmáčené svěže zelné louky plné vesele skotačícího skotu, a prastaré solitéry vavřínových stromů. Kořeny těchto velikánů sahají nejen do mělké prsti na skalnatém podloží, ale též do hluboké až 40 miliónů let staré historie. Tyto bizarní zvětšeniny bonsají ověšené lišejníkem – provazovkou obecnou, nabízejí skutečně úchvatnou podívanou. Díky severským větrům mají větve zohýbané do fantastických tvarů. Skoro jako by oděny lehkým mlžným závojem ožívaly a tančily v bujných porostech kapradin, mezi nimiž prosvítají květy hyacintů, strelícií, rododendronů a azalek. Slunečnímu svitu se vystavují orchideje, magnolie, hortenzie, lilie, kalokvěty, kamélie, aloe a mnoho další buřiny, včetně hadince a řimbaby. Ustavičně zde cosi pučí, kvete nebo odkvétá a tak není divu, že místo na návštěvníky působí jako magnet – některé přitahuje, jiné odpuzuje. Ráj pro botaniky, peklo pro alergiky. Florestal Fanal.

Ano, tohle místo jsme už jednou navštívili, ale nevycházíme z úžasu, jak se v záři slunečních paprsků neuvěřitelně proměnilo. Pod jasnou oblohou a za bezvětří je to skvělé místo na lenošení, piknik a válení se v trávě. U parkoviště se nachází veřejné místo na grilování, protože do hor si přece každý nosí naložené steaky, zeleninu a buřty, že. Vy to snad neděláte? No dobře, ale nějakou tu svačinu a pití si na túru vždycky raději přibalte. Rozhodně se nespoléhejte, že cestou narazíte na restauraci. A pokud jste vegetariáni, raději si noste jídlo i do restaurace. Ve Fanalu si můžete odpočinout a posvačit u několika betonových stolů a laviček, navíc lze využít i přístřešky na táboření. Také procházet se můžete dle libosti a beze strachu sem a tam, doleva a doprava, do kopce i z kopce. Značení sice chybí a každá mobilní aplikace navrhuje zcela jinou trasu, dokonce si odporují i v doporučovaných směrech, ale viditelnost je skvělá a není kam zabloudit. Pokud se ovšem nezvedne vichr a nepadne mlha. Ale i to, jak už víme, má své kouzlo.

Ať jste botanik, fotograf nebo obyčejný turista, Fanalský les prostě musíte zažít alespoň dvakrát. Jinak to neplatí.

*

34. Curral das Freiras

Krásných míst je na Madeiře nespočet. Nejproslulejším z nich je bezesporu Údolí jeptišek v samém srdci ostrova. Návštěva této pamětihodnosti vám umožní obdivovat krásu zdejší drsné přírody z terasy restaurace a ochutnávat při tom vyhlášené kulinářské speciality z jedlých kaštanů, ovšem je zde jeden problém. Vesnička Curral das Freiras leží v hluboké rokli obklopené věncem strmých horských štítů. Jsou odborníci zastávající názor, že se jedná o propadlý jícen vyhaslé sopky, jiní odborníci zase tvrdí, že kráter je dílem eroze způsobené řekou, po miliony let hlodající lávovou vyvřelinu. Tak či onak, pro turistu je těžké se tam dostat. 

Kdysi dávno vedla do údolí pouze Oslí stezka, nejdříve strmě šplhající na vrchol Eira do Serrado a pak v serpentinách klesající do Curral das Freiras. Dnes už obtížně schůdným oslím stezkám odzvonilo, jak napovídá permanentní úsměv na Deciově tváři a humorné poznámky, kterými komentuje náš jekot při projíždění každou zatáčkou nad hlubokou strží. Na vrchol Eira do Serrado míříme sice po úzké, avšak relativně solidní a bezpečné silnici. Netušíte, jak rád bych řekl, že si to užíváme.

Ony silnice vlastně také patří k madeirským pozoruhodnostem. Prašné chodníky traverzující strmá úbočí jsou sice dávno nahrazeny novými komunikacemi s bezpečnými svodidly a moderním dopravním značením, ovšem málokde na světě se potkáte s tak klikatě zatáčkovitými a strmě horydolózními silnicemi, jako na divokém severu Madeiry. Stejně jako u nás je maximální povolená rychlost v obci 50 km/h a mimo obec 90 km/h, ovšem ve skutečnosti se řidičům nepodaří přesáhnout šedesátku. Nahoru to rychleji nepojede a dolů se rychleji nikdo neodváží. Všechny hlavní tahy jsou však vzorně vyasfaltované, i když vzhledem ke sklonu by jejich povrchu slušely spíš tašky nebo eternit. 

Jiná situace se v posledních letech rýsuje na slunném a hustě zabydleném jihu. Skoro celou jižní půlku ostrova dnes protíná dálnice a zdolat vzdálenost, jež by před několika lety zabrala půl dne, je otázkou půlhodinky. Divoce členité pobřeží je totiž pečlivě podtunelováno. Řidič tak sice většinu času tráví pod zemí, ale tunely jsou vysoké, široké, osvětlené, přehledné, upravené, suché a bez poplatků. Také jsou jedněmi z mála míst, kde je možno bez obav předjíždět. Na ostrov, který je zhruba o třetinu větší než Praha, přičemž má o třetinu méně obyvatel než Brno, je to neskutečný přepych. Kdypak se u nás naučíme používat formuli „Evropská Unie“ jako kouzelné slůvko, a ne jako nadávku?

Doby, kdy se za řevu turistů po stráních kutálely zájezdové autobusy, se odebraly do říše legend, stejně jako divoký jekot útočících pirátů či vřískot prchajících jeptišek. A tak během půlhodiny nabíráme jedenáct set výškových metrů, po vystoupení na parkovišti zkušeně odoláváme vábení restaurace, kavárny i stánků se suvenýry, protože dobře víme, že k ceně je zde přičtena nejen horská, ale i odlehlostní přirážka, a dychtivě stoupáme na vyhlídkovou plošinu Miradouro da Eira do Serrado, nabízející úchvatný, téměř letecký pohled dolů do údolí. Bílé chaloupky s miniaturními zahrádkami, klikatící se kamenné cestičky, terasovitá políčka jako rýhy dětským prstem vyrytá ve skalách a kolem dokola štíty hor přesahující půldruhého kilometru tu a tam mizející a opět vykukující z mlžného oparu. 

„Z parkoviště pod vyhlídkou vede úzká kamenitá cesta, klesající serpentinami ve stínu hory. Kdo chce, může touto starou Oslí stezkou seběhnout do vsi. Sestoupáme pět set výškových metrů a za hodinu a čtvrt jsme dole u kostela. Nebo za čtyřicet minut, pokud udržíme tempo s Michalem s Gábinou,“ motivuje skupinu hyperaktivní průvodkyně Irena. 

Všichni samozřejmě chtějí, protože padání ze skal a lámání nohou považují za nevšední zábavu, jenom mě zajímá spíš to, jak se do kotliny dostane řidič s mikrobusem, tak nastupuji zpět do vozu a dělám dobře, protože se vracíme zase dolů a do vesnice míříme tím nádherným, novým, téměř dva a půl kilometrovým tunelem postaveným v roce 2004, díky kterému je údolí přístupné i stoupencům zahálky a povalečství. 

Romanticky znějící Údolí jeptišek není úplně přesným překladem názvu Curral das Freiras. Curral v portugalštině značí salaš nebo ohradu, kde se pase dobytek, a tak se také odnepaměti místo jmenovalo. V roce 1462 připadlo údolí jeptiškám z kláštera Santa Clara ve Funchalu, místu se tedy začalo říkat Pastvina jeptišek. Jelikož ale pojmenování u návštěvníků vzbuzovalo nežádoucí asociace, spojované s chudobou a zvláštními stravovacími návyky řádových sester, přistoupilo se časem k eufemistickému názvu Údolí jeptišek. 

Samotné centrum obce není nikterak zajímavé. Několik krámků se suvenýry, zavřené informační středisko, veřejná telefonní budka, skromný kostelík Igreja de Nossa Senhora do Livramento, vyzdobený nezbytnými azulejos. Pod svatostánkem se krčí neobvykle maličký hřbitov, svědčící o tom, že místní obyvatelé mají tuhý kořínek, žijí mnoho desítek ba i stovek roků, a část jich dokonce žije dodnes. Naproti kostelu, jen pár kroků přes silnici, se bělá kamenné muzeum, připomínající život jeptišek a jejich umění přetvářet fádní plody kaštanů v přemnohé kulinářské skvosty. Tuto dovednost v současnosti adoptovali kuchaři místních restaurací, přesněji obou místních restaurací, pročež z plodů kaštanovníku jedlého vznikají lahodné likéry, pečivo, předkrmy, polévky, hlavní chody, omáčky, přílohy i dezerty.

A tak, vysílení absolventi túry Oslí stezkou, i já odpočatý, který jsem přijel vozem a zkratkou, sedíme na restaurační terase s pitoreskním výhledem do údolí i na skalní hřbety, přičemž se svorně oddáváme obžerství, bakchanáliím a lukulským hodům. Při pojídání všech těch Espetadas, Picadinhos, Cozidos Madeirense, Bifes de Cogumelos, Costeletas de Cordeiro či Lombinhos de Porco com molho picante, se mastnými ústy konverzuje o vlákninách, luštěninových klíčcích a bambusových výhoncích, o sójovém tofu, mořských řasách a o zásluhách biopotravin na poli zdravé výživy vůbec.

Jenom mně stále vrtá v hlavě, proč jediný bicykl, který jsem za celou dobu na ostrově viděl, je přivázán jako exponát k zábradlí u jeptiščího muzea. Pokud na něm až sem přijela některá z řeholnic, jednalo se o čin, zasluhující když ne přímo svatořečení, tak alespoň sochu v nadživotní velikosti.

*

35. Cabo Girão 

„So what haven't you seen yet? Co jste ještě neviděli,“ dumá nahlas šofér Decio, přičemž zběsile kroutí volantem zdolávaje stoupavé serpentiny. Za chvilku šibalsky pozdvihuje obočí a ptá se: „Netrpíte někdo závratěmi? To by byla škoda, protože za chvíli nás čeká opravdový unikát. Cabo Girão, druhý nejvyšší útes v Evropě!“

„Jú, na to se těšte, tam to znám,“ přikládá pod kotel naší zvědavosti Irena, „půlkruhová vyhlídka vyčnívá do prostoru, trošku připomíná kazatelnu a má průhlednou skleněnou podlahu. Když se odvážíte na ni vstoupit, budete se cítit jako ptáci v letu. Kdo má pro strach uděláno a lehce se nakloní přes zábradlí, pořídí úžasné fotografie. Před sebou uvidíte zdánlivě nekonečný Atlantský oceán a přímo pod sebou pláž a malinkatá políčka. Z levého okraje dohlédnete na sousední vyhlídku Rancho, na malebnou vesnici Câmara de Lobos a město Funchal. Z pravého okraje se budete kochat pohledem na příkré útesy nad oceánem a v dáli můžete zahlédnout Ilhas Desertas, neobydlené ostrovy, které jsou domovem vzácných a přísně chráněných tuleňů středomořských.“

Na poněkud předimenzovaném parkovišti nás vítá kolosální billboard s informací, že Cabo Girão Skywalk je se svými 589 metry nad mořem nejvyšší vyhlídkou na Madeiře a podle mnohých tabulek, knižních průvodců či reklamních materiálů druhým nejvyšším útesem v Evropě. Nu, připustíme-li alespoň teoreticky, že se Madeira nachází v Evropě, je to přinejmenším čtvrtý druhý nejvyšší evropský útes, o kterém jsem slyšel. Pravda, žádný z nich jsem na vlastní oči neviděl. Co je však nejhorší, schyluje se k tomu, že ani Cabo Girão na vlastní oči nespatřím. Rychlostí lesního požáru se od oceánu žene mlha. Výhodou je, že se tím pádem neplatí vstupné, nevýhodou je, že není vůbec, ale vůbec nic vidět. Když předpažím, vidím si ruku jen po zápěstí. Skleněná podlaha terasy je zcela neprůhledná a kde se nalézá zábradlí, musím zjistit hmatem. Akrofobie rozhodně nehrozí, naopak, problémy mají klaustrofobici. Mraky nad námi, mraky pod námi, mraky kolem nás. Nějak podobně se musí cítit bigotní křesťan v nebi. I tak jde o děsivý zážitek. Kdybych dostal facku, ani nevím od koho.

Ovšem i na tento problém má Decio v záloze řešení. Jen kousek od Cabo Girão směrem k hlavnímu městu nás vysazuje na další vyhlídce zvané Rancho. Místo je pozoruhodné tím, že zde není po mlze ani památky, ale co je hlavní, vyhlídkovou plošinu korunuje horní stanice lanovky, jejíž primární úlohou není zpřístupňovat kopce a vozit lidi nahoru, ale právě naopak. Dopravuje místní zemědělce dolů na políčka, ke kterým měli ještě před deseti lety přístup pouze po moři. V roce 2003 však za štědrého přispění EU k polím z útesu zbudovali lanovou dráhu, pročež rolníci mohli veslice prodat židovi a pořídit si značkové rycí vidle.

Musí to být radost, vozit se na záhumenek lanovkou. I naše skupina má pro lanovky slabost, i když v mém případě to není ani tak slabost, jako spíš obyčejná lenost, proto přemlouváme paní v kukani u strojovny, aby nás v kabince na lanech spustila z dvou set metrového prakticky kolmého srázu. Lanovkářka se nechává přemluvit celkem snadno, pětieurová bankovka od každého je pro ni zřejmě dostatečně motivující, pouze nás upozorňuje, že až budeme chtít zase nahoru, musíme před nastoupením zamávat do kamery na sloupu, ona si všimne a vyveze nás. Pokud to bude ještě v pracovní době. 

A tak se v pozdním odpoledni procházíme po opuštěné oblázkové pláži, necháváme si omývat nohy chladivými vlnami Atlantiku, pozorujeme mořské ptactvo a chválíme zahrádkáře, jak pěkně okopané mají řádky brambor na takhle blbě dostupném místě. Pod těmito strmými útesy se díky klimatu velmi daří ovoci i zelenině. Zjišťuji například, že rajčata pěstovaná zde na pobřeží není třeba před snědením solit. Také si při pohledu vzhůru můžu konečně prohlédnout i prosklenou vyhlídku Cabo Girão Skywalk ozářenou zapadajícím sluncem a plnou kochajících se turistů. Ano, tak vrtošivé počasí je na Madeiře.

*

36. Câmara de Lobos

Co dělá roduvěrný Madeiřan, když se zešeří a ochladí? Jde na ponchu. A kde dělají široko daleko nejlepší ponchu? No přece tam, kde ji vynalezli, v rybářské vesnici Câmara de Lobos! Původ tohoto zdravého energetického nápoje sahá až do 16. století. Před vyplutím na moře jej pili rybáři, aby zabránili kurdějím, prochladnutí a trudnomyslnosti. Dnes jej hojně konzumují turisté, aby zabránili témuž, snad s výjimkou těch kurdějí. V Câmara de Lobos se totiž nedá dělat nic jiného, než chlastat.

Malou osadu zde založili už první kolonizátoři pod vedením kapitána Zarca. Od nich patrně dostala jméno Câmara de Lobos (tulení doupě) podle bezpočtu tuleňů středomořských, obývajících celou zátoku kam až oko dohlédlo. Brzy se však osadníkům podařilo tyto ploutvonožce úspěšně vybít. Posledního tuleně, který žil na pobřeží Madeiry, nyní vystavují vycpaného v muzeu. Nepočetné zbytky těchto unikátních tvorů se už vyskytují pouze na pustých ostrovech Ilhas Desertas, na které je naštěstí vstup zakázán. Smutní turisté dnes na plážích Câmara de Lobos marně hledají stáda vzácných tuleňů středomořských, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené tuleně nevybíjeli.“

Zátoka, ve které před šesti sty lety kotvily karavely, je v současné době obsazena spíše skromnými rybářskými loďkami, z nichž mnohé jsou již léta vytaženy na břeh za účelem běžné údržby. Kolem nich se procházejí muži v umouněných montérkách, prohlížejí si ze všech stran trouchnivá prkna, krčí čela, kroutí hlavami, škrábou se ve strništi vousů a pak se posadí na zídku, hrají karty a pozorují, jak rozvinutý turismus podporuje a zároveň ničí místní ekonomiku. Ceny jsou díky rozhazovačnosti západních cestovatelů vyhnány tak vysoko, že se místní obyvatelé musí velmi snažit, nebo velmi uskrovnit.

Patrně nejslavnějším turistou, který kdy navštívil Câmara de Lobos, byl Winston Churchill. Osmého ledna 1950 ráno zastavil v přístavu velký černý Rolls Royce, z něj vystoupil tlustý pán s buřinkou, doutníkem a malířským plátnem, nechal si namíchat ponchu, protože poncha není čaj, na ponchu je vhodná doba kdykoli, a namaloval zátoku s vesnicí v celé její starosvětské roztomilosti. Dodnes z toho všichni obyvatelé žijí, a nepochybně budou žít ještě dlouho a spokojeně. 

My se také tváříme spokojeně, protože popíjíme ponchu před restaurací na Churchill ‘s Place a s každým douškem se nám do duší vsakuje jakási nostalgie či co, možná stesk po domově je to, a jak tak kolem projíždí policejní hlídka v mladoboleslavské Octavii, vyrobené zlatýma českýma rukama, to už vidíme, že je to stesk po domově, a tak si dáváme namíchat ještě jednu ponchu, no co, stejně toho už moc nenaspíme, protože zítra časně ráno, vlastně ještě dnes pozdě v noci, odlétáme domů.

 

---