O náhodě, voňavce a andělu

Naučil jsem se čekat na okamžik. Na vhodný okamžik. Snažím se netlačit na pilu. Občas, když jdu po ulici, zčista jasna se ohlédnu. Heuréka! Tento malý okamžik; nápad, věta, zaslechnuté slovo - někdy i srozumitelné. Uložím si je na potom a čekám. I když to jde někdy ztuha! V přemíře tetelení se nad sebou samým, v gejzíru nápadů, které se derou na světlo Boží a nechtějí posečkat, v nedočkavosti očekávaného, plný vzrušení ze začátku cesty, mohu a měl bych být zdrženlivý. Čekám až znova přijdou ve své celosti a já budu k nim moci v tichosti přijít a vypsat je tak jak skutečně jsou. 

Vždycky jsem neměl rád anděly. Přišli mi děsně kýčovití. Ale neříkal jsem to moc nahlas, abych se snad nerouhal. A ani Dovolená s andělem to příliš nezměnila, budovatelské nadšení sice nahradilo duchovno, ale kýč zůstal, byť kolorovaný. Ještě, že nám tu zbyla Novosvětská v podání páně Josefa! 

Potom jsem si přečetl A uzřela oslice anděla a indentifikoval se spíše s věčně uhýbajícím oslem. Pachuť andělů zůstala. 

Naposledy jsem četl K domovu pohleď, anděle; jednu z nejkrásnějších knih co byla, kdy napsána. Těch čtyřicet stran Benovi kruté smrti je prostě přenádherných. Ovšem, jak jen smrt přenádherná může být.  Nicméně, ale ani toto mě nepřimělo změnit na anděly názor.

Zato moje máma je měla hrozně ráda! Až tak moc, že je všude vystavovala, věšela a všeobecně s nimi zahlcovala prostor. Máma měla slavit pětašedesátiny a já ji chtěl nechat vyřezat sochu anděla na chalupu v horách nekonečnou, aby jí tam hlídal. Na podstavci mělo být napsáno: K domovu pohleď, anděle. Nevím jestli to bylo rouhání! Řezbář Dan, ten nespolehlivý bohém nadaný výpitek, který měl sochu vyřezat se u její tvorby zle pořezal a už se neozval. Bůh ví jestli žije. Socha nebyla a nebude a vypadá to, že ten mámin anděl se již unavil, protože měsíc po pětašedesátých narozeninách máma umřela. Rouhali jsme se snad?

Chalupu jsem po máme zdědil. A z anděla se stal František, který pouze pohlíží k domovu. 

Z chalupy jsme odstranili skoro všechny anděly. Nevyhodili jsme je, na to jsem příliš pověrčivý, prostě jsme je jenom dali pryč ze světnice a rozvěsili je po stromech do široka do daleka; často si je představuji, andílci z páleného kamene na dešti, kapky pomalu stékají po jejich ulámaných nosech a přeražených křídlech. Chalupa se nadechla (o tom se mi zdálo, jak se všechny stěny otevřely a větralo se a větralo) a my vlastně také. Co zbylo?

Jeden anděl zavěšený v autě a mámina voňavka Lux aeterna. Těžká a intenzivní. Dlouho ulpívala na místech, kudy jen máma prošla. A dlouho jsme ji cítili v chalupě, dlouho byla cítit z peřin, ve kterých máma naposledy spala; dlouho jsme je nechali tak, jak byly. Jsou tohle pravidla správné piety? Nebo strach, abychom se nerouhali? 

Voňavku jsem si vzal na tajnačku domů, snad abych nebyl obviněn ze sentimentality svým na rozum vždy přísahajícím bratrem a někdy, když si chci přivolat sladkobol světa, tak přivoním. A je tu! na počkání, melankchólie k mání! jako, když okolo projde posel Boží. Ne že by moje máma byla anděl! To doopravdy ne. Inu už bylo toho kýče dost.

Rouhám se?

Dva příběhy a jedno malé ponaučení. Je to snad Hegelova syntéza?

Šli jsme s bráchou vyřizovat nějaké záležitosti po mámě do banky. Vstoupili jsme do dveří kanceláře číslo 111 což bylo číslo dveří pro Winstona Smitha a usedli jsme ke stolu obtěžkaného kameninovými andílky. Prišla paní, spíše slečna a mne omráčila těžká vůně parfému Lux aeterna. Jak symbolické! Jak symbolické? Radši jsem zaplašil tuto myšlenku. Seděje u stolu se svým vždy na rozum přísahajícím bratrem, neodvážil jsem se cokoli poznamenat. Podíval jsem se na něho a uviděl jak má vytřeštěné oči. 

"Co je?" Zeptal jsem se ho. 

"Ty vole to je mámina voňavka! a ty andělové! To je jak naschvál!" Usmíval jsem se pro sebe. Bylo vidět, že tomu bratr, ale ani za mák nerozumí.

A druhý příběh? Měl jsem narozeniny. První po mámině smrti. Bylo mi smutno, bylo mi ouzko. Vojta přišel ze školy. Celý radostný volal již ode dveří, že má pro mě dárek. 

"Ale zavři oči a nastav dlaně! Našel jsem ho ve škole!" Usmíval se potutelně. Cosi studeného mi vložil do ruky. 

"Už!" Otevřel jsem oči a v dlani mi ležel maličký anděl ze skleněných jizerskohorských perlí. Jakoby vzdáleně s ozvěnou ke mně dozníval žár sklářských pecí Kristiánova, nahoře v kopcích, u lesního hřbitova, tam kde jsme v roce šestadevadesát stáli s dědou a prohlíželi si jednotlivé náhrobky, na kterých bylo lze vidět ty krátké osobní výseky dějin, osudů, provždy už jen představovaných, navždycky vymýšlených. Zapomenutých. 

Takových skleněných andělů měla máma opravdu hodně. Hodně moc! A všude. Do očí mi stouply slzy. Zajíkavě jsem špitl: 

"Děkuji."

"Ty nemáš radost tati?" Vylekal se Vojta. 

"Právěže mám!" A objal jsem ho. A někde za ním i mámu? Poslala mi toho anděla? Moc dobře věděla, že je nemám rád a taky moc dobře věděla, že si ho nechám. Abych se nerouhal a aby mě chránil. Je v peněžence a bdí a bdí! Žádný odpočinek. Musí to být příšerná práce!

A ta syntéza? Asi Vás zklamu. Je to banální, je to předvídatelné. Asi i kýč. Sem tam se mi stane, že jdu ulicí a náhle se ohlednu. Nikdy nezjistím vlastně po kom, ale vždy je to za vůní. Za máminou těžkou a intenzivní vůní, Lux aeterna, kterou náhle ucítím, a která na onom místě ještě dlouho zůstává. Snad jako něčí duše. Pár dní zpět se mi to stalo! v davu lidí, v obchoďáku jsem se musel otočit! Těžká vůně mámina parfému mi opět zamotala hlavu. To pak stojím uprostřed davu a na chvíli se koukám a vyhlížím, jestli snad někde okolo mě neprošla, jestli se jen někde neztratila. Vím, že ne, na rakev jsme ji přeci položili květiny a u víka rakve bylo lze zahlédnout přivřený malý kousek jejich modrých šatů. Těch oblíbených. Tak snad jen duch? A pak mi to na zlomek vteřiny došlo! Heuréka! Musel jsem se zasmát jak se stávám víc a víc sentimentální. Vždyť to se okolo mě mihl můj anděl. Je to máma? Nebo je to ten její anděl, který se službou u ní už unavil? Těžko říct. Musí to být příšerná práce! Možná by šlo jej zahlédnout, být jenom o trochu rychlejší. A dozvím se to? Dozvím? Za kým se to vlastně stále otáčím.