Je tohle fér?

Narodila se holčička a svým příchodem přinesla svým rodičům mnoho radosti. Každý jí říkal, jak hezoučké jsou její naducané tvářičky, roztomile buclaté ručičky a vůbec jak je celá překrásná. A holčička rostla jako z vody, stala se z ní malá slečna, pak větší slečna, až byla úplně veliká. Ale jak vyrůstala, přestali jí lidé říkat, že je hezoučká, a přestala i být pro ně roztomiloučká a už vůbec ne překrásná. A proč to všechno, ptala se sama sebe i jiných.

Je mnoho důvodů, většinou individuální, ale nad nimi je jeden společný všem… Holčička měla tu smůlu, že se narodila do doby, která tleská anorexii, razí tvrdou propagandu vychrtlosti, bombarduje své oběti reklamou na hlad a připouští jen jeden jediný typ krásy. Žádný výběr, ber nebo nech být.

Holčička nedokázala přinutit své tělo, aby nerostlo podle naprogramovaných genetických informací. Nemohla poručit bokům, aby zůstaly chlapecky útlé, nedokázala svázat svůj hrudník, aby se nezaoblil, nesvedla přimět stehna, aby zůstala útlá jako lýtka a lýtka útlá jako kotníky…

A přitom by stačilo tak málo, narodit se o pár let dříve – anebo možná později, jen ne teď. Jen ne teď, kdy je dívka ze všech stran obklopena usmívajícími se kostrami, pochopitelně ještě patřičně upraveny počítačem, které jsou jí předkládány coby vrchol dokonalosti, kdy oblečení pro mladé dívky a ženy končí ve velikosti 38, dále máme už jen pytle, račte prosím do oddělení pro slonice, kdy žena má vypadat jako cokoli jiného hlavně proboha ne jako žena…

A tak jí nezbude než koupit si pytlovité oblečení, kde skryje „nepovedenou“ bytost - sebe, útěchu hledat v jídle, které však musí pod tlakem reklamy prokládat pilulkami tukožrouty, a hlavně vystrojit tichý pohřeb svému sebevědomí, snům a nadějím.