Zuzana Říhová - Cestou špendlíků a jehel

Mám takový zvyk, pravidlo. Každou neděli * opustím město, abych si pročistil hlavu. Chodníky, beton a auta vyměním za krajinu polí, lesů, prašných cest a polozapomenutých vesnic. Přehlíživý přístup mobilních operátorů k čemukoliv mimo trojkou velkých měst mě odpojí od světa internetové těkavosti. Říká se, že změna prostředí člověku prospěje. A toto je můj způsob, jak se vyrovnat s tím, že zbylých šest dní je ulitých z homogenního betonu.

Pro podobné řešení se rozhodnou i hlavní hrdinové románu Cestou špendlíků a jehel české autorky Zuzany Říhové. Bohumil, Bohumila a jejich mentálně postižený syn přesídlí na venkov. Avšak na rozdíl od mých jednodenních útěků hrozím že z jejich volby nepovede cesta zpět. Zuzana Říhová se totiž rozhodla koncipovat svou manželskou etudu jako rurální horor. Brzy se v okolí usedlosti, kam Bohumila s Bohumilem přesídlí, začínají objevovat neznámé zvířecí stopy, podivné vzkazy a na klidu nepřidá ani čím dál tím podezřelejší chování vesničanů. Když si jejich mentálně postižený syn přinese domů podezřele proměněnou říkánku o červené Karkulce, není pochyb, že tahle manželská krize bude mít opravdu nečekané a hrozivé rozuzlení.

Postupné houstnutí atmosféry je největší předností Cesty špendlíků a jehel. Popisy postav a jejich psychologizace se zanořuje přesně o ten kousek hlouběji, než by bylo pro čtenáře pohodlné. Malá nedorozumění a rodinná traumata přerůstají svou banalitu a stávají se znameními blížící se katastrofy. Bolest je hlubší, než se zdá, a jizvy, které si hlavní postavy s sebou přinášejí z minulého městského života se odmítají zacelit. Změna prostředí nefunguje. Povaha lidí se nemění. Nakonec se vesnice od města liší jen tím, že vesnická surovost nepotřebuje přetvářku. 

Hlavním literárním motivem, který svědčí o nevykořenitelné lidské zvířeckosti je opakovaně se vracející říkanka o Karkulce a vlkovi. Ta s plynutím příběhu pozbývá šťastného konce a mění se do návodného textu, v němž vlk musí pokaždé zvítězit. Zde však poprvé zapochybujeme: kdo se má stát vlkem? Bude vítězné zavytí patřit kolektivnímu tělu vesničanů, kteří si ve sváteční noci dojdou pro oba protagonisty? Nebo je vlkem Bohumila, když se nakrátce vysmekne svým pronásledovatelům a získá nad nimi převahu?

Vinou konečné nejasnosti se v Cestě špendlíků a jehel převrací funkční hororové paradigma, kdy bývá zlo sice neuchopitelné ve své materializaci (duch, přízrak, proměňující se síla), ale jasně definované svou příčinou (vyjádření strachu z nekonečnosti moře, kosmu, smrti a podobně). Na konci Cesty špendlíků a jehel ale nestojí prvotní strach, pouze vrčí vyhladovělá psovitá šelma. A to doslova. Scelující motiv Karkulky a vlka pozbývá účinnosti a zavání literární hrou, jejíž hlavní účel je sevřít těkající psychologizující motivy.

Ke konci Cesta špendlíků a jehel funguje hlavně na formální bázi: přestože psaní Zuzany Říhové nepostrádá detail a nebojí se psychologizace postav, nikdy neztratí tempo. Vše je úhledně zarovnáno a formální pravidla hororového žánru tlačí očekávaní čtenáře kupředu. Ostatně žánr hororu je jako žralok: aby se nezadusil, nesmí se zastavit. Zuzana Říhová si je toho vědoma a dobře ví, kdy jaký literární trik využít. Ve správnou chvíli zkrácená věta nebo odseknutí přímé řeči zrychlí dynamiku scény a posune čtenáře kupředu, často s větší účinnosti, než je strach samotný. Text se tím ale proměňuje na formální hru s literárně autistickými rysy.

Cesta Špendlíků a jehel bohužel zůstává někde napůl...ehm...cesty mezi uměleckou a žánrovou literaturou. Nicméně lhal bych, kdybych prohlásil, že jsem si čtení neužil. A to napřesto, že nejsem zrovna obvyklý čtenář hororových příběhů. Ostatně: změna prostředí prospívá. Říká se to.

autor: Zuzana Říhová / vydáno: 2021 / nakladatelství: Argo

* vyjma dnů, kdy mi nepřeje počasí, lenost nebo kocovina.