Strýček

Strýček

Krásný, klidný, slunný den, na modré obloze ani mráček. Teplo, chvílemi slabý vánek. Polední sváteční klid nerušil ani provoz kolem černošického nádraží. Chvíle odpočinku si lidé spokojeně užívali. Jen na chvíli bylo hlučněji, když tudy projel rychlík na Beroun. Do nastalého ticha se však ozvala dutá rána, bylo slyšet řinkot skla. Od nádraží vzlétlo hejno holubů a zmateně odlétlo k Berounce. Netrvalo dlouho a ozval se signální zvuk hasičského auta. Několik lidí vyběhlo z domů a nejistě se rozhlíželi, protože žádný kouř vidět nebylo. Bylo slyšet houkat i sanitku.

V jedné vilce vybuchl plyn. Hasiči začínající oheň uhasili okamžitě. Následky byly tragické. Ve zdemolované prádelně byla nalezena žena v bezvědomí ve značném stadiu těhotenství s rozsáhlými popáleninami. Byla rychle převezena do Vinohradské nemocnice na popáleninové centrum.

Šlo o čas a možnost zachránit nenarozený plod. Zdařil se malý zázrak. Děvčátko bylo zachráněno živé, porodem císařským řezem. Bohužel rodičku, maminku, se zachránit nepodařilo a druhý den zemřela. K dovršení neštěstí došlo po zprávě podané otci o úmrtí manželky, která ho zasáhla velmi silně. Zhroutil se a zkolaboval. Tragická traumatická událost měla za následek těžký psychický kolaps. Karel Navrátil byl odvezen v bezvědomí přímo z práce do psychiatrické nemocnice.

Veškeré starosti o jeho stav a péči o poškozený dům se ujal řešit jeho bratr Pavel Navrátil, protože Karel nebyl schopen zvládat ani základní životní potřeby. Prožíval silný stres, úzkost, zmatenost, pocity bezmoci. Nejhorší byly u něho stavy sebeobviňování, obavy o život a myšlenky na sebevraždu. Přes poskytnutí odborné péče a léků, které měly zmírnit příznaky psychického kolapsu, se jeho stav dlouho nelepšil.

Alena Navrátilová, manželka Pavla, se ujala veškeré nutné péče a pomoci při ošetřování narozené holčičky, přežívající v inkubátoru, a zůstávala nepřetržitě v nemocnici u ní. Její pomoc při následných lékařských postupech a asistence sestrám k jejímu uzdravení byla velmi užitečná a potřebná. Byly to dlouhé hodiny bdění a nocí bez spánku. Alena natolik k malé přilnula, že bojovala o její život, jako by byla její vlastní. Věděla, že musí vše obětovat pro její záchranu.

Alena s Pavlem byli již dlouho bezdětní a děvčátka, vlastně neteře se ujali s velkým odhodláním. Trápila je také starost o stav mladšího bratra Karla, který stále zůstával ve stavu apatie a nevnímal ani jejich pozdější návštěvy v psychiatrické léčebně. Byl netečný i k vyprávění, jak se daří jeho dceři. Někdy ani nepromluvil. Přes veškerou péči lékařů se jeho stav nelepšil. Nebyl přítomen ani na pohřbu manželky, který zajišťoval jeho bratr.

Vyvstaly však problémy jiného druhu. Bylo nutno daný stav uvést do souladu s právními předpisy. Vzhledem ke zdravotnímu stavu otce, Karla, u kterého přetrvávaly psychické potíže ztrátou zájmu o obvyklé aktivity, náladové výkyvy s podrážděností, nebylo možné s jeho péčí o malou Marušku počítat.

Mnoho probděných nocí a nekonečných hodin čekání strávili Pavel s Alenou u inkubátoru opatrované holčičky, která dostala jméno Maruška po mamince. Neměla ještě úplně vyhráno a prodělala několik operací. Jako by se síla a vůle jejích ochránců vlévala do jejího tělíčka, zotavovala se sice pomalu, ale dobře a všechny problémy se dařilo postupně s lékaři vyřešit.

Pokud si někdo myslí, že cizí bolest bolí méně než vlastní, je na omylu. Prožívání přebalů jizev a defektů, vpichů kůže s tlumeným pláčem Marušky bodalo a píchalo oba pěstouny stejně, jako by se dotýkaly jich samotných. Alena musela změnit zaměstnání, aby se mohla plně Marušce věnovat. Prožívali skutečně těžké období.

Podali návrh na svěření Marušky do pěstounské péče. Starostí bylo stále dost. Bylo řešeno také dědictví a určení správce. Šlo hlavně o vilu v Černošicích, kde se stala nezletilá Maruška spoluvlastnicí.

Částečně poškozený dům výbuchem v přízemní prádelně nechali opravit a se souhlasem opatrovníka byl později pronajat Diplomatickému servisu MZV ČR. Tato skutečnost se stala jednou z nepříjemných překážek a následným sporem mezi bratry.

Psychický stav bratra Karla se sice mírně lepšil, ale stále nebyl plně schopen se o Marušku starat. Po několika letech a dlouhém uvažování dal souhlas, aby si bratr s manželkou Marušku osvojili. Sociální kontakt se vyvíjel zcela přirozeně. Alena si vlastně Marušku vypiplala od narození, a stala se tak její náhradní matkou se všemi citovými i fyzickými vazbami.

Malá Maruška si Alenu vtiskla do paměti jako maminku. Zrovna tak Pavla, ke kterému měla vztah, jako k tátovi. Byli to její rodiče, které pro ni znamenali ochranu, bezpečí a rodinu. Bylo jistě náročné překonat první návštěvy Karla, který svoji dceru vlastně viděl až ve třech letech. Tehdy se také dohodli, že bude Karlovi říkat strýčku. Bylo to pro něho těžké, ale sám cítil, že by jen těžko byl schopen Marušce poskytnout takové zázemí, jaké měla u jeho bratra a Aleny.

Přijal svoji roli strýčka jako náhradu a možnost se s Maruškou stýkat, vidět, jak roste, jak dospívá. Možnost návštěv u bratra pomáhala i jemu nabývat lepší kondice psychické i fyzické.

Přes veškerou péči a další léčení jeho stavu nesl tragický případ svoje následky i v dalším období, kdy byl Karel již schopen normálního života a jeho invalidita skončila. Jeho role strýčka mu přinášela tísnivé, neblahé pocity. Stal se zádumčivý a začal se poněkud vyhýbat návštěvám u Pavla. Úsměvy Marušky a její mazlení a hravé skotačení s ním pociťoval až bolestně. Věděl, že mu vlastně patří, a někdy úplně ztrácel pocit hrané role strýčka a hřál se vědomím táty. Vždy jen do chvíle, než ho oslovila. Jeho návštěvy časem skutečně řídly. Zůstával v nepřirozené lži. Musel si sám nalhávat, a přesvědčovat se, že je strýčkem.

Pociťoval tento nenormální vztah jako újmu. Věděl sice, že jeho hospitalizace po závažném psychickém kolapsu byla nutná. Bylo potřeba zajistit jeho bezpečí, ochranu, léčbu, kdy byl v akutním duševním stavu a mohl ohrožovat sebe nebo okolí. Dostávalo se mu podpory a porozumění od personálu a ostatních pacientů, kteří procházejí podobnými problémy. Věděl, že na tom tehdy byl opravdu zle.

Vždy, když odcházel z návštěvy, byl skleslý, připadal si zbytečný, odsunutý mimo normální život. Nepřidávalo to k jeho labilnímu psychickému stavu nic dobrého, byl stále na různých podpůrných lécích, bez kterých by se asi jen těžko vracel do normálního života.

Vracel se v duchu často k jejich společnému šťastnému rodinnému životu, který byl tak tragicky, násilně přerušen. Hledal důvody, chyby, vracel se k sebeobviňování a hrozilo, že upadne opět do stresového stavu. Zhoršoval se jeho pracovní výkon, býval podrážděný až plačtivý. Hledal zpětně cestu, co měl udělat, aby k té události nedošlo. Jeho stav narušoval i spánek a odmítání jídla. Nebylo noci, aby ho nepronásledovaly noční můry a halucinace připomínající traumatickou situaci.

Jediné, co ho ještě drželo, byla síla nepodlehnout užívání alkoholu, drog nebo jiných návykových látek jako způsobu úniku z toho všeho.

Přišlo příznivé období, kdy se seznámil s milou ženou, ke které pocítil zprvu jakýsi vzájemný ochranitelský vztah. Byla vdovou se dvěma dětmi. Nejmladší chlapec byl stejně starý jako Maruška. Brzy našli k sobě blízký a důvěrný vztah, hlavně děti si ho velmi oblíbily. Malý Petřík ho dokonce několikrát při hrách oslovil tatínku.

Pavel s Alenou byli velmi rádi, že se Karel natolik vzchopil, aby si mohl založit novou rodinu. Zejména byli rádi, že jeho nový vztah převážil a posílil tak jeho roli strýčka. Rozptylovaly je jen jejich obavy, aby se jeho pokrevní vztah otce neprojevoval ve větší míře.

Karel se po nějaké době oženil a přistěhoval se k jeho ženě Marii Polákové a jejím dětem, dvěma chlapcům. Ukázalo se, že jejich byt je pro čtyři lidi nedostatečný. Přinášelo to určité problémy nejen z hlediska spaní a hygieny, ale i pro běžné činnosti a hry dětí. Karel cítil určité omezení, které bylo nutné řešit. Marie ho začala přesvědčovat o využití vily v Černošicích a možnosti zrušení osvojení Marušky, o kterou se chtěla starat spolu se svými dětmi.

Poukazovala na výhody ve výši přídavků na děti, většího pohodlí v bydlení a sloučení spoluvlastnictví dosud pronajímané vily. Příležitostí k argumentům pro realizaci této možnosti bylo denně v jejich omezeném prostoru bytu dostatek. Vyřešení jejich pohodlí a majetku začaly naleptávat jejich vztah. Delší působení jejího vlivu Karla postupně zlomilo. Rozhodl se proto jednat.

Při jedné ze svých návštěv své návrhy Pavlovi a Aleně přednesl. Opakovaně uváděl své důvody:

„Přece oba moc dobře víte, že Maruška je moje dcera, moje krev, jen to neštěstí mi zabránilo, abych se o ni mohl starat. Mám na ni právo, to mi nemůžete upřít. Chci se o ni starat jako táta, a ne jako nějaký strejda na návštěvě. Má mě ráda, myslím, že i ona to cítí, že patříme k sobě, že jsem její táta. Proboha pochopte to. Jak by bylo vám, kdyby vám vlastní dítě říkalo teto, strejdo. Je pravda, že jsem vám dal souhlas s osvojením, ale víte, v jakém jsem tehdy byl stavu. Sám jsem myslel, že tu ztrátu Marie nepřežiju. S ní mi odešlo všechno, s ní mi odešel život.“

Jen nesnadno hledala Alena slova, která by její vztah mámy odůvodnila, a aby to Karel pochopil:

„Karle, já to chápu a cítím s tebou,“ snažila se zastavit tu lavinu psychického tlaku a odvolání na pokrevní nárok, „nemůžeš ale pominout, že Maruška poznala mámu ve mně, se vším všudy. Se mnou, od začátku prožívala všechny bolesti, mateřskou péči a ochranu, krmení, první krůčky, první slova máma, první zoubky.

……Já ji držela v rukou při lékařských zákrocích, já tišila její pláč, mírnila její bolest. Jak myslíš, že to Maruška prožívala, co při tom cítila.“

„Aleno, samozřejmě jsem ti velmi zavázán. Asi to bylo štěstí, že jste se mohli o Marušku postarat právě vy. Byli jste pro ni ti nejbližší a ujali jste se jí, ale pochopte, že roste. Já se uzdravil, ona se bude třeba ptát, kdo jsem, co ji řekneme, že jsem strejda? Co když se potom dozví, že to není pravda, že táta jsem já, a ne Pavel.“

„Podívej Karle,“ přidal se do hovoru Pavel, „ber to tak, aby to především bylo v zájmu Marušky. Zatím o tom neví a tátu s mámou vidí a cítí v nás a žije s námi, spokojená. Má rodiče. Ne žádné pěstouny, nebo náhradní péči. Má rodinu a také jako v rodině žije. Má strejdu, který ji hýčká, má tě ráda, ale táta jsem pro ni já. Smiř se s tím. Třeba se to jednou všechno dozví, jak o maminku přišla, že si se o ni nemohl starat a vychovali jsme ji my. Jako dospělá to určitě pochopí. Dost dětí se doživotně smíří s tím, že maminko a tatínku říká těm, co je vychovali, a ne těm pokrevním.“

„Chtěl bych, abyste mně správně rozuměli. Nemohu se vám nijak za tu záchranu a péči o Marušku odvděčit nebo odměnit. To se snad ani nedá. Zůstává jen to, co nás spojuje, co jeden pro druhého můžeme udělat. Zachovali jste se statečně a obětavě, čas nám pomohl vrátit do života jak Marušku, tak i mě. Teď je možnost žít opět normálně, jako dvě rodiny. S Maruškou se přece budete určitě stýkat i nadále. Jen jí vysvětlíme, jak k tomu došlo, a že se nemusí ničeho obávat. Prosím vás. Zvažte to.“

V podobném duchu se při návštěvách promítaly opakovaně vzájemné návrhy a řešení skoro celý rok. Neotřesitelný zůstával stav získaný osvojením a zejména Alena si nedokázala představit, že by o Marušku přišla a situace se obrátila tím, že by jí Maruška říkala teto.

Karel zůstával ve svých návrzích rovněž neústupný. Ani nemohl jinak. Za ním stál bez ustání velký stín v podobě požadavků jeho manželky, která své návrhy již převedla do požadavků, jejichž splněním podmiňovala i jejich soužití. To bylo pro Karla, který se ze svých psychických problémů postupně dostal, velmi závažné. Rád by se rozhodl, ale musel na druhé straně vzít v úvahu Marušku s jejím vztahem k rodičům, který by zrušením osvojení a přestěhováním do jiného prostředí se dvěma nevlastními sourozenci, byl velmi problematický. Nechtěl by jí ublížit, ale nebyl si jistý, jak by takovou změnu přijala. Byl ve dvou kleštích.

Nechtěl přijít o novou rodinu, ve které se již sžil i s nevlastními dětmi a manželku měl rád. Její nátlak podporovaný i argumenty, aby nebyl hloupý a nenechal se zneužívat postavením strýčka. Poukazováním na jejich svízelnou bytovou situaci a výhody spojení finančních prostředků, přídavků a daně. Sliby, že se o Marušku bude starat jako svoje dítě a dá ji vše, co ji máma může dát. Vše na Karla padalo a strhávalo ho až k jediné možnosti. Podat návrh soudu na zrušení osvojení a dosáhnout vrácení Marušky do jeho péče, jako vlastního otce.

Maruška měla nastoupit do první třídy základní školy. Alena s ní byla dokonce již u zápisu. Proto se Karel snažil urychleně dosáhnout zrušení osvojení a převzít péči o Marušku do své péče. Zajistil si právníka v poradně a domníval se, že musí vše proběhnout bez problémů. Maruška je přece jeho dcera, kterou přenechal v době svých problémů se zdravotním stavem do péče svému bratrovi a jeho ženě. Jeho souhlas s osvojením byl podmíněn právě jeho nezpůsobilostí se o dcerku starat. To však pominulo. Jeho zdravotní stav a možnosti o svoji dcerku pečovat se svou nynější manželkou jsou zcela normální a způsobilé.

Tímto rozhodnutím se zbavil neústupného tlaku manželky na změnu péče o Marušku a dosažení změny jejího opatrovníka majetkových práv včetně zrušení pronájmu vily a možnosti lepšího bydlení. Tento první krok do jeho vztahu s manželkou přinesl slibné zlepšení. Jeho určité obavy rozptylovala i ujištěním, že se nestane nic problematického, vždyť i příjmení nebude muset měnit. Bude se jmenovat stejně, Navrátilová.

Krátkou dobu, co se jejich vztah zlepšil, se Karel cítil spokojen. Učinil rozhodnutí a jeho manželka mu to dávala znát. Dosáhla svého a její plány dostávaly reálný obraz. Živila tak své naděje na paní domu, s dětmi si starost nepřipouštěla.

Podáním návrhu soudu se situace velmi zkomplikovala. Šlo o důkazy, třeba jen prokázání otcovství a majetková práva a stupeň osvojení, různá svědectví stále jednání odsouvala.

Nejzávažnější záležitostí bylo narušení vztahu mezi bratry. Návštěvy Karla u Pavla a Aleny k Marušce ustaly. Nepřispívalo to ani životu v rodině. Pavel často viděl Alenu, že pláče. Snažil se ji utěšit, ale nedařilo se. Alena prožívala chvíle nejistoty a strach, že přijde o své dítě, o milovanou Marušku, jí svazovaly. Prožívala opravdová muka. Konečně bylo nařízeno jednání a došlo na den, kdy mělo být rozhodnuto o dalším osudu Marušky a situaci v obou rodinách. Soudní řízení probíhalo sice rutinně, ale ve vzrušeném ovzduší. Po delším průběhu čtení zpráv a výpovědí účastníků obou stran, názoru opatrovnice, bylo po přestávce vyneseno rozhodnutí. Návrh Karla Navrátila byl zamítnut. To byl pro něho šok a jeho manželka si neodpustila hlasité poznámky. Po poučení podal Karel ihned odvolání a o dalším osudu měl rozhodnout městský soud. Tak jako při setkání před soudem, ani při odchodu si bratři ruce nepodali.