Phantasia XXXVI.

Sedím v první řadě v nějakém sále a trochu jakoby z boku se dívám na parket. Není tam moc světla a tak nevidím tančícím postavám do tváří. Najednou někdo za mnou řekne: Ta Martina je fakt ale dobrá! Jak jí to tancování jde! Uvědomím si že má pravdu. Že se celou dobu vlastně dívám na ni. A není mi to příjemné! Nechci se na ni dívat! Chci odejít ale než se stačím zvednout za mým levým ramenem se ozve: Miri! Musíme si promluvit. Martina. Už netančí a najednou sedí vedle mne jen o malinko víc vzadu. Musím ti něco říct! Potkala jsem se na silnici s tvojí bývalou ženou a_ Hned mi v hlavě naskočil ten obrázek! Mám půjčené auto od své ex a někam jedu. Najednou vidím v protisměru Martinino autíčko. Otočím volantem a řítím se přímo na ni! Když spolu nebudeme žít tak aspoň spolu můžeme zemřít! Potom to ale na poslední chvíli strhnu a míjíme se. Ulomím jí jenom levé zrcátko... To nebyla má žena. To jsem byl já - měl jsem od ní to auto půjčené. Ulomil jsem ti zrcátko že? Kývne hlavou a povídá: Ale už jsem si vybrala na Áčkách nové. Ne odpovídám. To nové zrcátko ti koupím já a na tom trvám!

Střih. Nevím jak k tomu došlo ale najednou mi Martina nevadí. A dokonce s ní jdu k ní domů na návštěvu. Otevírá vchodové dveře bytu a tam nás vítá její syn. Je mu asi pět a říká: Mami strejda u nás bude bydlet? Ale ne zlatíčko. Přišel jenom na návštěvu a na večeři. Když mi ji tedy pomůže udělat? Kývnu jako že jo a hned u linky začnu něco krájet. Poté nůž odkládám na desku a Martina mě napomíná: Vždycky nůž odkládej na prkýnko! Víš jak jsem ti minule říkala co mi to dalo práce najít si to pravé! Pamatuji si to. Pozorně prkénko prohlížím a vidím že je to skutečně ono. Je mahagonové zvláštně tvarované a zdobené vlnkami. Pojednou se z pokoje ozvou zvláštní zvuky. Jdeme tam a vidíme jak se na sedačce pere černá kočka s Martininým pejskem. On ji vždycky stiskne zuby kolem krku a ona po něm sekne tlapkou do čumáku. Takhle si tu pořád hrají říká Martina. A ta kočka je paní učitelky. Chodí sem na návštěvu. Já vím odpovídám - znám tu kočku.

Střih. Teď jdeme s Martinou ke mně. Nacházíme se ve velkém proskleném prostoru - jakémsi nádvoří kolem dokola uzavřeném bytovými domy. Napadne mě že ji zkusím vzít za ruku. Napřed ji jenom tak zlehka pohladím po hřbetu. Neucukne a tak ji dám dlaň do dlaně. Kupodivu se nebrání a právě naopak ten stisk ještě zesílí! Je to pro mě naprosto neuvěřitelný pocit a já si jej užívám jak jen můžu! Nakonec přicházíme ke mně a já cítím že mě někdo drží i za druhou ruku. Myslím si že je to můj syn ale když se podívám tak je to jeho terapeut. Máte spoždění říká mi - už jsem měl dávno pracovat! Jdeme dovnitř a Adam si lehá na lůžko a psycholog začíná terapii. Cítím jak mi vibruje telefon -mám vypnutý zvuk- a zvedám hovor. Je to Adamův spoluhráč z florbalového týmu. Zítra hrajeme a potřebujeme aby Adam šel mimořádně do brány! Naše brankářka onemocněla a nemáme koho jiného tam dát! Říkám že mu tu vyřídím. Martina mi bere mobil z ruky a prohlíží si obrázky. To je Pražský hrad informuji ji. Víš jak jsi ke mně nechtěla přijít na návštěvu? Tak jsem pak byl moc smutný a jeden den mezi svátky jel na otočku na výlet do Prahy. Na displeji právě běží scéna z videa: Lidé -někteří v kostýmech a někteří nazí- do sebe cpou velké množství jídla a jiní zase souloží. To je rekonstrukce toho jak to kdysi na hradě probíhalo. Zajímavé že? A je tam všecko co máš tak ráda! Viď?