Střet světa aneb důležitý okamžik v mém životě

Zážitek, který mi nadobro změnil život.  

Občas si v životě neuvědomujeme, co máme, dokud to opravdu neztratíme. Nevážíme si věcí dokud, už je nemáme. Neříkáme našim blízkým, že je milujeme do té doby, dokud je nevidíme umírat. A proto bych se s vámi chtěla podělit o zážitek, který mě hodně naučil, změnil můj život a díky němuž jsem si začala více vážit věcí. 

Začala bych hezky popořadě. Víte, jak vám lidé říkají, jak by měl probíhat váš život. Jak byste se měli vyučit, najít si práci, oženit se, mít děti a zemřít. Rodiče se vás snaží bránit před vším, co by vás mohlo z téhle dokonalé cesty svést, jenom protože vás milují a chtějí pro vás to nejlepší, ale z vlastní zkušenosti je to to nejlepší, co vás může potkat. Nechat se tím vším zmást a neutíkat před tím. To je to, co nás dělá námi samými. Zlé zkušenosti s lidmi, s věcmi, s drogami a nevím čím vším nás dělají námi, protože to je to, co v nás zůstane navždy. Zlé vzpomínky nás mění. Přetvářejí nás k obrazu svému. V sedmé třídě jsem neměla moc kamarádů, a to ani v osmé. Nějak mi to nevadilo. do té doby, než jsem poznala, jaké je to mít kamarády. Nevěděla jsem, jestli to byli praví kamarádi, ale byli jediní a já si nechtěla a ani nemohla vybírat. Chtěla jsem být stejně populární jako oni. Chtěla jsem sexuálně žít, pít a kouřit. Začala jsem. Většinu času jsem si neuvědomovala následky, které by se mohly během pár let projevit. Ale v tu chvíli jsem to byla já, ale vlastně nebyla. Měnila jsem se jenom kvůli ostatním lidem, Jenom kvůli tomu, že jsem chtěla zapadat. Chtěla jsem být někdo s velkým N. Nenáviděla jsem se za to, co jsem dělala. Přišla jsem si zbytečně, trapně, nahraditelně jako by moje představa být Někdo se najednou přeměnila na být jako ostatní. Neuvědomovala jsem si, že když se budu měnit podle lidí okolo sebe budu stejná jako oni. Že budu stejně nahraditelná. Neustále jsem v tom pokračovala, i když jsem věděla, že to nejsem já a že tohle není správná cesta. 

 Jednou jsme seděli u kamarádky a ona začala něco vytahovat že šuplíku. Ukázala mi takový papírový balíček ve tvaru obdélníku. Chvíli jsem na to koukala a ona ho začala rozbalovat. Něco v balíčku odráželo okolní světlo. Už jsem to někdy předtím viděla. „Na vezmi si jednu.“ Podala mi to. Malý ostrý kus kovu, který se většinou všem vybaví, když se řekne sebepoškozování. Žiletka. Chvíli jsem tam s ní seděla a protáčela jí mezi prsty. Napadlo mě tolik věci, které bych s ní mohla udělat, ale jedinou z nich jsem skutečně zrealizovala. Řízla jsem se. Jednou, dvakrát až jsem měla na ruce přes dvacet řezných čar, ze kterých tekla krev. Cítila jsem se.....volně. Jako bych zase na chvíli mohla dýchat. Kamarádka byla ve vedlejší místnosti, když jsem za ní přišla a ukázala jí ruku celou od krve. Koukala na ní a nic neříkala jenom mě objala. Vím, že vám to nejspíš přijde divné to, co jsem cítila, ale ráda bych vám do detailu popsala ten pocit euforie, který jsem přitom měla.  

Když se poprvé řežete a zrovna v tu dobu prožíváte něco zlého myslíte si, že se budete cítit ještě hůř. Pomalu zajíždíte pod kůži a připadá vám jako byste otevírali vaše tělo a nechali z něj vylézt všechny vaše problémy ven. Jako kdyby ta rána byla cestou. Cestou pro vše, čeho litujete, bojíte se nebo chcete změnit. Potom když vám stéká krev po zápěstí, stehnech a ramenech myslíte si, že jste udělali správně, že jste sebe ubránili před vnějším světem. Nedochází vám, že ty jizvy s vámi budou navždy a že se jich už nikdy nezbavíte. V tu chvíli chcete jenom nechat problémy odejít. Přestat se snažit být někým jiným, kým skutečně nejste. Pomáhá to. Je to jako droga. Útěk od reality, který potřebujete, čím dál tím víc. Cítíte se zároveň hrozní a úžasní, volní a uvěznění, prázdní a plní života. 

Po třech měsících nepřetržitého řezání jsem se začala cítit hůř. Už to nefungovalo tak jako předtím. Nepomáhalo mi to. Každou chvíli jsem chtěla začít řvát nebo brečet. Stačilo jenom aby mi někdo něco řekl, s čím jsem nesouhlasila a byla jsem naštvaná, smutná nebo rozhozená. Pokaždé jsem odešla na záchod a udělala jsem to. Vytvořila jsem další průchod pro své problémy. Celý den jsem potom pociťovala tu bolest, která mi přišla uvolňující. Milovala jsem to, i když mě to zabíjelo. 

 Následně všichni začali zaznamenávat, že se mnou není něco v pořádku. Všimli si i jizev a čerstvých ran, které jsem měla hlavně na levé ruce. Ze začátku jsem jim tvrdila, že mi to udělala kočka nebo, že jsem se jenom někde o něco řízla, ale postupně všichni moji lez prokoukli. Vnímali mě jako srabocha, který se nedokáže postavit vlastním problémům. Chápala jsem je. Brala jsem to. Do té doby, než na to přišla moje mamka. Chtěla si se mnou promluvit. Vzala jsem to jenom jako další obviňování, ale nic neříkala. Vlastně jenom seděla a koukala na moji ruku beze slova. Potom mi položila otázku. „Proč?“  Nevěděla jsem, jak na ní mám reagovat. Jak jsem jí měla vysvětlit, že mi pomáhá to, že si ubližuju. Nemohla jsem jí to říct. Nemohla jsem dovolit, aby tohle slyšela od vlastní dcery. Dlouho jsme spolu mluvily, až nakonec ke mně přistoupila a pevně mě objala. Stály jsme tam jen tak mlčky. Poté když mě uvolnila z pevného sevření a šla ke skřínce. Viděla jsem, že má v očích slzy. Nemohla jsem z ní spustit pohled. Nikdy jsem jí neviděla plakat. Poté vytáhla hojivou mast a začala mi s ní mazat ruku. Cítila jsem, jak jí to bolí a jak se snaží zadržet další nával slz. Byla v tu chvíli tak slabá. Přišla jsem si jako bych z ní vysávala veškerou energii. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ať už jakkoliv ubližujeme sami sobě ubližujeme především i naším blízkým, kterým na nás záleží a řekla jsem si stop. Nemohla jsem takhle pokračovat, když jsem viděla, co to dělá s člověkem, který mě naučil mluvit, jíst příborem a chodit na záchod. 

 Trvalo to skoro celého půl roku, než jsem konečně mohla říct, že jsem v pořádku a zdravá. Byla to těžká cesta, ale kdybych jí neabsolvovala nikdy bych si neuvědomila tolik věcí, které jsem dřív brala jako samozřejmost. Ted už můžu říct, že si užívám každého nadechnuti, které mi dopřávají mé plíce, každého jednoho slova, které můžu říct a také každého zvuku, který slyším. Začala jsem si vážit maličkostí, které dělají můj život zase o něco hezčí. 

Chtěla bych vám poděkovat, že jste to dočetli až sem. Chci abyste si z této mé krátké práce odnesli nějaké ponaučení, ať už jakékoli.