Žena, moře a Mary - Útěk II.

Útěk

 (srpen 2006)

II.

První, co ji zaujalo po opuštění uzavřené části přístavu, byla malá zastřešená plocha na okraji chodníku. Na tom by nebylo nic divného, až na velký nápis SMRT.

Šťouchla do Ichtyla: „Nevíš, co to může bejt? Smrt je u nás mort, tak nevím, mám se tomu místu vyhejbat nebo není nebezpečný?“

Doktor se rozesmál: „Prcku, tady je to zkratka pro Singapore Mass Rapid Transit čili městskou autobusovou dopravu. Už jsem s ní párkrát jel, a pořád žiju.“

„Nevím, jak to maj tady,“ vypadlo z ní po chvilce přemýšlení, „ale při vzpomínce na kvalitu autobusový dopravy v našem hlavním městě si myslím, že to může bejt výstižná zkratka. Tam občas šlo o život. Ve špičce uvnitř vozu nebo při čekání na zastávce, když člověk spěchal a spoj nejel. Jsem ochotná se smířit s koncem pod vodou, ale do takhle označených autobusů radši nevlezu. Maj tu taky jinou dopravu?“

„Dokonce i metro, ale žádný SUBWAY, což by člověk předpokládal při poměrně dlouhém britském působení, ale Mass Rapid Transit…“

„Doufám,“ skočila mu do řeči, „že maj aspoň tolik rozumu, aby používali celej nápis, protože zkratka MRT mi, až na jedno písmeno, taky něco připomíná. Výslovnost je jednoznačná a překlad po mě radši nechtěj. Tím taky nepojedu. Bojím se zeptat, jak se tu říká taxíkům, jestli tu teda nějaký maj.“  

„Maj, a dokonce pod názvem taxi, jako všude na světě, doufám, že takovej název ti bude vyhovovat. Jen ho nechytíš na ulici, jak bejvá zvykem. Maj zastávky podobný autobusovým. Tam nasedneš a doveze tě na další, nejbližší k cíli. Zbytek musíš dojít pěšky.“

„Ty Singapurci jsou divný, když je ani taxík nedoveze před dům, kde bydlej. Bydlet tady, udělám si snad řidičák a koupím auto.“

„To bys sáhla hodně hluboko do kapsy, tady je auto luxus. Ke kupní ceně musíš připočíst dalších tři sta procent, o který tě obere stát, a to pořád není vše. Aby nedošlo k zahlcení města, jsou draženy takzvaný certifikáty, kterejch je omezený množství a bez nich nesmíš jezdit.“

„Takže stát je tady stejnej vydřiduch, jako všude jinde,“ shrnula Ichtylův výklad do jediné věty.

„Ano i ne,“ ozval se Pumpička, který před nástupem na Mary strávil v oblasti Malajsie několik let. „Singapur lze považovat za daňovej ráj. Daně zaměstnanců i zaměstnavatelů jsou minimální stejně jako dépéháčko, pohybující se kolem pěti procent, a dost zboží je úplně osvobozený. O to víc derou obyvatele na nuceným spoření. Třetinu mzdy musej posílat na důchod, vzdělání a další oblasti. Ještě horší situace je u celní politiky. Tabákový výrobky, pohonný hmoty, vybraný potraviny nebo alkohol jsou zatížený astronomickým clem.“

„Zvlášť vysoký je u žvejkaček,“ přisadil si Čočka při pohledu na přítelkyni, která vydolovala balíček zpod lemu šortek.

„Co všichni pořád s těma žvejkačkama máte?“ vyjela na kolegy. „To mě postavěj na hranici, protože žvejkám?“

„Prcku, teď vážně,“ promluvil opět Ichtyl, „ač se to zdá nemožný, Singapurci jsou větší maniaci na čistotu než ty. Kvůli papírku nebo vajglu z cigarety odhozenýmu na ulici udaj souseda. Na žvejkačky jsou zvlášť alergický. Člověk, co kroutí pusou je podezřelej a dávaj si na něj pozor. Zažil jsem případ, kdy párek Amíků nepustili do restaurace, dokud žvejkačky nevyhodili. Na hranici neskončíš, ale když něco odhodíš jinam než do koše na odpadky, čeká tě pokuta.“

Singapur ji zklamal. Vzhledem k jeho bohaté a bouřlivé historii očekávala množství památek. Našla pár buddhistických chrámů, ale dominovaly především čínské, zasvěcené všem možným božstvům. Krčily se mezi obrovskými mrakodrapy dávajícími najevo, jak drahé jsou pozemky. To jsou modlitebny nového věku, uctívající mamon. Musela však uznat, že architekti se na některých pořádně vyřádili.

Krátce po čtvrté měli všichni courání po městě dost. Pánové se rozhodli pro návrat k přístavu, kde zakotví v hospůdce, odkud by to neměli daleko k lodi. Kolegyni se příliš do restauračního zařízení nechtělo a rozhodla se prolézt ještě několik obchodních domů.

O hodinu později zakotvila v předzahrádce malé kavárny na West Coast Road, odkud to měla kousek do přístavu. Sousedství velkého hotelu skýtalo naději, že ceny nebudou přemrštěné a obsluha snaživá. Také přítomnost livrejovaného vrátného stojícího opodál byla zárukou absence pouličních otrapů, nabízejících všechno možné.

Vysrkala horké espresso a objednala si dvojitou porci zmrzliny, což znamenalo zbavit se žvýkačky. Popelník zde zřejmě neznali, ale na chodníku stál jeden z odpadkových košů. Během courání ulicemi si všimla, že počet bude pravděpodobně odpovídat množství obyvatel.

Našpulila ústa přesvědčená, že minout nelze. Tentokrát však zasáhl osud ve své nejhorší podobě. Přehnala náměr, kulička se odrazila od horní plochy koše a jako žabka na vodě odskočila přímo do otevřeného okénka pomalu projíždějícího auta, kde zasáhla tvář řidiče. Mohlo to být i komické, kdyby…

I když auto jelo téměř krokem, řidiči se povedlo vyloudit z brzd zaskřípění. Přestože by právě strážci zákona měli jít příkladem a věnovat pozornost především řízení, tento si všímal hlavně okolí. Původce identifikoval okamžitě, což mu výrazně usnadnil fakt, že na předzahrádce kavárny seděla sama a ani žádný chodec se v okolí nepoflakoval. Budou problémy, došlo jí, když se žvýkačkovým projektilem mezi ukazovákem a palcem zamířil k původci útoku.

„To je vaše?“ zeptal se celkem zbytečně.

„Asi jo, pokud to není tam toho,“ pohodila hlavou k vrátnému.

Zřejmě nezvolila vhodnou odpověď, neboť již tak zchmuřená tvář policisty dostala výhružný výraz.

„Máte nějaký průkaz?“

Vydolovala z kapsy námořnickou knížku a podala ji strážci zákona, k němuž se připojil i kolega. Možná proto, aby v sobě posílili pocit bezpečí před nebezpečným žvýkačkovým útočníkem.

„Námořník, ty tu nevidíme rádi,“ oznámil fakt, který pro mladou ženu nebyl žádnou novinkou.

Ve většině přístavů, které za čtyři roky působení na Mary navštívili, se vztah k mořskému národu nelišil. Působili problémy a respektem k zákonům neoplývali. Potřeba upustit páru, po mnohdy dlouhém působení v omezených podmínkách, nekončívala vždy dobře.

„Na stole popelník není a chtěla jsem odhodit žvejkačku do koše, ale nějak to nevyšlo. Určitě bych ji hned sebrala, kdybyste tu zrovna tak blbě neprojížděli,“ snažila se o omluvu, „vzadu v knížce je zastrčená kreditka, tak si můžete strhnout pokutu podle libosti.“

Jako často při kontaktu s lidmi, byl i tentokrát slon v porcelánu proti ní šampionem společenské etikety. Nemyslela to zle, nechtěla je urazit, jen opět vyplula na povrch neschopnost komunikovat s tvory vlastního druhu. Než se nadála, seděla za drátěnou přepážkou na zadním sedadle policejního auta bez klik na dveřích.

- pokračování -