Žena, moře a Mary - Útěk V.

Útěk

 (srpen 2006)

V.

Posádka seděla v jídelně nad plánem města a plánovala pátrání po zmizelé kolegyni. Oproti zvyklostem bylo brzo. Snídali pravidelně v osm lodního času, ale dnes se začali trousit do jídelny již kolem sedmé, nikdo nemohl dospat.

„Díky, že jste si přivstali,“ zahájil poradu šéf, „moc jsem toho nenaspal a mám připravenej plán dalšího postupu. Ichtyle, znovu obvoláš špitály, potom zůstaneš na palubě, kdyby se Prcek objevila. Na jedenáctou je objednaná firma s dodávkou zásob, postaráš se o převzetí. Já obvolám z vrátnice policejní stanice v okolí přístavu a místa, kde jste ji viděli naposled. Když nic nezjistím, vyrazím na nejbližší požádat o vyhlášení pátrání. Čočko, vytáhni z archívu nějakou fotku Prcka a vytiskni je…“

„Počítal jsem s tím, jsou připravený,“ přerušil kapitána kameraman.

„Výborně, rozdej je a pro mě počítej se dvěma, kdybych jednu musel nechat policajtům. Teď k ostatním. Podle toho, co jste mi o včerejšku řekli, rozešli jste se s Prckem tady,“ zapíchl šéf prst do plánu města, „to je asi čtvrt hodiny chůze od brány přístavu. Jsou tam dva obchoďáky. S nima začnete, oběhnete všechny prodavače a nevynecháte ani ochranku. Potom budete pokračovat přilehlejma ulicema směrem k přístavu. Pochybuju, že by se vydala dál do města. Jak Prcka znám, spíš si někde dala něco k jídlu nebo kafe. Jakmile zjistíte jakoukoliv informaci, nahlásíte to vysílačkou. Pokud bude pátrání bezvýsledný, sejdeme se ve tři na vrátnici přístavu. Dotazy?“

Nikomu nic nejasného nebylo a za pár minut mířili do města.

Odhadnout čas v místě, které neustále zaplavuje světlo zářivek z centrální části mezi celami, je nemožné. Vstávala pravidelně v pět hodin a usoudila, že důvod pro dřívější probuzení není. Ani tma panující nad stropní mříží na tom nemusela nic změnit. Singapur leží jen něco málo přes jeden stupínek nad rovníkem. Pokud je odhad správný, bude trvat ještě hodinu, než slunko odstartuje nový den.

Nazvedla se na posteli a zjistila, že má spolubydlící. Na protější pryčně seděla běloška zhruba jejího věku, jejíž zaměstnání odhadla na první pohled. K ní se tiskla drobná dívka. Nemohla mít víc než patnáct roků a vzhledem odpovídala obyvatelům východní části Indonésie.

 „Ahoj, párkrát jsem tady byla, ale spát někoho jako Šípkovou Růženku za mřížema, to jsem ještě neviděla,“ usmála se běloška a hned přidala otázku, „prostituce nebo drogy?“

Chvíli rozvažovala, zda má reagovat. Náladu na konverzaci s cizím člověkem neměla, ale ze slov prostitutky odvodila, že už pohostinnosti místního zařízení užívala. Může mít zkušenost, jak to tady chodí, a poskytnout užitečné informace.

Rozhodla se opatrně odpovědět: „Žvejkačka.“

„Co???“ vyhrkla udiveně nová spolubydlící. „Nedělej ze mě blbce, za žvýkačky dávají policisté pořádné pokuty, ale strkat někoho hned za mříže? Tak to nechodí. Co jsi provedla?“

Zpozorněla. Na ženě bylo něco divného, co neodpovídalo vzhledu. Byla hezká, vkusně nalíčená a způsob vyjadřování také neodpovídal provozování nejstaršího řemesla. Na prostitutky občas narazila v hospodách, kam s kolegy zašla, ale žádná nemluvila tak spisovně.

Ve zkratce vypověděla, jakou shodou nešťastných náhod skončila v policejní cele, a přidala také otázku: „Co jsi zač, nějak mi do toho oblečení nepasuješ?“

Žena se opět rozesmála: „Díky za kompliment, ale jsem přesně to, co si o mě myslíš.“

„Fakt šlapeš ulici?“

„Tak to zas ne, patřím o level výš. Říká se tomu placená společnice, i když v místních podmínkách je stejný výsledek, jen jiný průběh.“

„Tomu nerozumím.“

„Zkusím to vysvětlit. Nemám pasáka, nepostávám na chodníku, ne každý si mne může dovolit a jdu jen s jedním za noc. Klienty si vybírám. Nabízím překladatelské služby do šesti jazyků, doprovod na společenské akce, večeře nebo obchodní jednání. Jen výsledek je ve většině případů stejný. Končím na hotelovém pokoji v posteli zákazníka. Nemusela bych, ale několikanásobně tím stoupne cena.“

Znovu přejela prostitutku pohledem a zavrtěla nedůvěřivě hlavou: „Nekecáš? V takovejch hadrech tě do lepšího podniku nepustěj.“

„Mám klienta, co pravidelně přilétá za obchodem. Absolvuji s ním jednání v roli sekretářky, večer strávíme ve slušném podniku zakončeném na jeho pokoji. Není nejmladší, proto hlavně povídáme, sex je okrajová záležitost. Má úchylku, aby byl něčeho schopen, musím vypadat jako štětka, tak se na pokoji převlékám. Tentokrát se hodně snažil, ale zkolaboval a návštěva sanitky není pro hotel dobrá reklama. Ředitel si potřeboval na někom zchladit žáhu, tak jsem tady,“ k vysvětlení oblečení přidala i důvod zatčení.

„Co s tebou udělaj?“

„Po výslechu a sepsání protokolu mě pustí stejně jako tebe. Jen to budeš mít o dost dražší.“

„Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Kravaťáci chodí do práce v osm, je dost času na povídání.“

„Jak jsi se k tomuhle řemeslu dostala?“

„Vystudovala jsem ve Varšavě psychologii, to je hlavní město jedné Evropské země…“ dál se nedostala.

„Ty si Polka?“ vyhrkla Prcek ve své mateřštině a vyskočila z postele jak pérový panáček z krabičky. Hrozilo přitom nebezpečí, že oči opustí přidělené místo v obličeji. Překvapení bylo nakažlivé. Polka odstrčila dívenku, kterou do té doby držela kolem ramen a vystartovala přes celu, kde popadla spolubydlící do náruče.

„Moj Bože,“ následoval verbální výkřik v rodné řeči, ale pokračovala anglicky, „netušila bych, že potkám v base na opačném konci světa sousedku. Jmenuji se Krystyna, ale říkají mi Krys. Jsi Češka nebo Slovenka?“

Vymanila se z obětí, upřesnila původ, přidala jméno a k tomu i přezdívku se zdůvodněním: „…, ale kolegové mi říkaj Prcek, kvůli postavě. Na svý jméno kolikrát už nereaguju ani při návštěvě doma. Teď vyklop, jak se z promovaný psycholožky stane štětka.“

- pokračování -