Haiku Richarda Wrighta 3

Um, Jiří Hájíček začal psát haiku jako všichni v ČR, tedy aniž by příliš věděl, jak má vypadat, a podle toho vypadaly jeho první knihy haiku. Postupem času se z něj ale začíná stávat seriózní haikuista, je lepší a lepší. Z té jeho poslední knihy už by se daly vybrat i (z hlediska haiku) bezvadné texty.

Snakeu,

Jiřího Hájíčka jsem znala jen z nabídky knih, ale když jsem si ho před chvilkou zadala do Googlu, vypadla mi jeho www stránka hajicek,info. Tam je ukázek haiku docela dost, zatím jsem si jich přečetla jen pár. Jsou to ale opravdu haiku? Nevyčítali byste tady na Písmáku panu Hájíčkovi, že žádná haiku nepíše, že si vymýšlí jen pouhé miniatury? A jsi rád, že zrovna pan Hájíček je tak populární, když žádna "skutečná" haiku vlastně ani nepíše? ...V jeho případě asi hraje roli, že jde o poměrně populárního prozaika. Už samotné jméno prodává. Prózy na prvním místě, na druhém i haiku.  Také sbírka haiku Radka Malého je vyprodaná a "mé" knihkupectví mi ji shání po antikvariátech. Zatím tedy sbírku "Haiku" od R.M. nemám a ani nevím, jestli ji vůbec mít budu.

Možná by stálo za to dát si tu práci a zjistit, zda kategorie haiku jako taková je tržně úspěšnější než jiné druhy současné poezie. Je to docela možné, protože česká haiku jsou srozumitelnější než pocitářská moderna a (jen můj předpoklad) jsou zábavná a odpovídají české mentalitě. V neposlední řadě hraje roli to, že haiku jsou miniatury a tudíž se skvěle hodí do naší "doby klipové".

S těmi odsudky prvních obrozenců bych byla opatrnější. Ludvík Kundera kdysi dávno vydal knihu o zapomenutých českých básnících z devatenáctého století a kvalitou mnohých básní jsem byla překvapená. Spíše jde o to, že Mácha vytýčil nakonec jiný směr vývoje a jinou poetiku.

Um, s tou nedostupností současné poezie máš určitě pravdu, najdou se samozřejmě i významné výjimky - např. Jiří Hájíček ap. Zároveň bych nepřeceňoval dobu Krameriovu, pokud byla poezie dostupnější (to už samo o sobě je hyperbola), rozhodně nebyla kvalitnější - kdejaký současný písmák by to svedl lépe.

Nevím, jaké tržby a jaký odbyt má např. p. Hájíček se svými haiku, ale můžu říct, že jak prvního, tak i druhého sborníku haiku se prodalo/rozdalo něco kolem 800 kusů, což sice není 25000 jako za bývalého režimu, ale s ohledem na žánr a na velikost českého trhu je to poměrně dost.

snakeu,

váš sborník si objednám. Už jsem na něj zvědavá a těším se.

Na druhé straně mě ale mrzí, že na internetu jsou současná česká haiku prakticky nedostupným zbožím. Sbírky haiku určitě nejdou moc na odbyt, ale že by někdo nabízel jako reklamu aspoň tak deset, dvacet svých haiku, tak to ani omylem. Je to podobné jako se současnou oficiální poezií. Když se s ní chce člověk seznámit, musí odebírat Tvar nebo jiný literární časopis, protože tyhle tiskoviny se v Tabáku opravdu ale opravdu neprodávají, nebo si musí přímo objednat sbírku autora, který ho zajímá. Městské knihovny současnou poezii nenakupují a jezdit do vědecké knihovny v krajském městě, to se zatraceně prodraží. Myslím, že současná poezie včetně haiku je asi nejnedostopnější v historii. I za Krameria bylo líp.

...

Vekeré tyto čtyři mne vtáhly do hlubší vrstvy vědomí...;  pro mne skvělé.

za mě modrásek :) skvěle zpracovaný téma (...jako bys tam byl:))

Jednou jsme měli jógový kurz a bydleli v chatkách vedle věznice. Nějaké lehčí ženské nápravné zařízení (ta věznice:), pamatuju si jen hodně vysoké ploty s kotouči ostnatého drátu. Divnej pocit - stejnej vzduch, stejná letní krajina ... a ti uvnitř nemůžou ven. A ti venku dovnitř (nechtěj:))

Um, v tom případě myslím, že by ti mohl udělat radost sborník, který vyjde letos, jednak tam budou haiku mnoha nových autorů (včetně docela mladých) a jednak například Jirka Hort se s haiku za poslední dobu nesmírně sžil a přiníší historicko literární syntézu, která, jak věřím, osloví mnoho čtenářů a přinese i palčivá emocionální těmata.

Katko,

ty víš, že si tvých i Darmošlapových haiku velmi vážím, na druhé straně mi ale připadají příliš osobní. Tvoje haiku jsou "maminkovská" a tím tvoje sbírka získává poetickou jednotu. Darmošlapova haiku/senrjú jsou zase záznamy z cest nábožensky založeného poutníka většinou po Šumavě. V obojím případě jde o dílka velmi subjektivní, které jsou ve svém celku jakýmsi autoportrétem autorky, resp. autora. To já beru jako klad, protože mnozí jiní dnešní haikaři píšou hlavně proto, aby ukázali, jak jsou vtipní a chytří.  Zároveň ale postrádám témata vhodná pro haiku, která by tak nějak hýbala společností. Píšu sice ráda senrjú o strašácích, babočkách, kočičích miskách a tak podobně, ale zároveň vím, že je to málo a nenalézám nějaké závažné téma pro haiku, pro české současné haiku.  ...Možná nemocnice, možná domov seniorů. Toho jsem se v minulosti jen tak dotkla. Ale založit na tom nějaký větší cyklus?  To nevím.

japonštiny :)

"škol k pravidlům" = škol v přístupu k pravidlům

Umbratica, v tomto případě znám anglický překlad: "All the paint / Is worn off the Hotei statue, / But he continues to smile", pokud srovnáme oba české překlady s ním, je v tomto případě přesnější překlad pana Buriana. Ale zkusím poprosit o přímý překlad z Japonštiny.

Jinak Tobě i všem ostatním děkuji za stálou podporu a citace můrovských textů, které by tu jinak byly dávno zašlé v čase. Vážím si důvěry.

Čím déle se haiku věnuji, tím s větším odstupem vnímám různé přístupy k formě. Pokud budeme mluvit o Chrámu i v poznámkách k jednotlivým autorům můžeme číst o různých preferencích dávných škol k pravidlům. Jsem přesvědčená, že haiku původně bylo únikem od tehdejší přezdobené poezie, některé školy se naopak například metaforám zjevně nevyhýbaly.

Osobně jako čtenář stále nejvíc oceňuji haiku texty, ve kterých je cit vyjádřen jen jako ozvěna mezi vepsanými slovy, jsou prosté metafory, mají obsažené kigo, dobře umístěné kireji, pokud nesou formu 5-7-5 (nebo 3-5-3...), a přitom si zachovají švih, štíhlost a uvěřitelnost, mám z textu opravdu radost. Pro mě osobně je při tvorbě důležitý i osobní prožitek. Máš ale pravdu, že když si dá autor záležet, ani zkušený čtenář nemá šanci rozpoznat, jestli je text žitý nebo ne a náhodnému čtenáři je to jedno.

Haiku je ale poetická forma vázaná řadou pravidel, pokud by všichni autoři na snahu o jejich dodržování rezignovali, haiku by se rozpustilo do běžné miniatury. Každá forma má svůj vývoj, pokud ale zmizí její podstata, stane se něčím jiným. Preference a přístup jsou volbou každého autora i čtenáře.  

snakeu,

moc děkuji hlavně za poznámku, že ve starém Japonsku bylo haiku často "jen" výsledkem literárního cvičení. Už v tom faktu asi pramení obecná představa, že haiku musí tak nějak oslnivě chytré a stylisticky "brilantní". Mnohý český haikař (včetně mne) píše hlavně proto, aby se blýskl jako bystrý a vtipný stylista a ne proto, aby se podělil s emocemi a prožitky. Naopak z japonských haiku mám spíš dojem, že jsou to daleko nejčastěji záznamy prožitků, pocitů a obrazů. Evropan, Čech možná především, si asi nad většinou japonských haiku řekne: a kde je nějaký vtip, kde je nějaké "poučení", kde je nějaká pointa? Obávám se, že třeba v Santókovi většinou nic z toho není.

Na překladech z japonštiny nesmírně záleží. Zběžně jsem četla jednu diplomku na tohle téma a vycházel z ní lépe prvorepublikový Breska než pan Líman.  Já mám možnost srovnávat překlady Santóky od Jana Buriana a od Antonína Límana. Pár takových srovnání jsem si vypsala. Zajímalo by tě to?  Pro příklad:

Plešatý jako koleno

bůžek Hótei se pořád

jen chechtá

(Líman)

barva

úplně oprýskaná

a stejně se Hótei směje

(Burian)

Mnohokrát Vám díky za plodnou diskuzi. Můj názor na haiku je obecně známý, ale jsem rád, když se tu objeví myšlenky a dotazy k tématu. Pokud jde o ta japonská haiku, nejsem japanista a nedovedu to správně zhodnotit, ale stále předpokládám, že mnoho metafor a projevů přímých emocí vzniklo až překladem, a to proto, že nebylo možné víceznačné znaky převést do češtiny tak, aby byla zachována jejich víceznačnost v plné sémantické šíři. Je to asi jako když Katka napíše, že "pěšina je o kapku tmavší" Takový text pracuje a zároveň nepracuje s metaforou a je tu minimálně dvojí možnost čtení. To je v podstatě nepřeložitelné a každý překladatel by si musel vybrat - v tomto případě by jistě zvolil reálný motiv a ochudil by tak překlad o potenciál metafory. Mám obavu, že přesně k tomu dochází i u japonštiny, akorát častěji, protože je to kulturně vzdálený jazyk s úplně jiným systémem uvažování. Proto se tak často odkazuju na angloamerické texty, tam je vzorec, který prosazuju, mnohem čitelnější. Je pravda, že i tam se, stejně jako u nás, haiku objeví v mnoha podobách (i takových, které bych za haiku nepovažoval), ale s většinou editorů tamních sborníků se shodnu na tom, jak by mělo dobré haiku vypadat. 

Otázka kulturních klišé je zase úplně jiná, konkrétně v Japonsku bylo zvykem v určitých obdobích tvořit haiku nebo rengu jako literární cvičení - například v čajovnách nebo při slavnostech - haiku se pak často skládalo tzv. od stolu a bylo vystavěné na základě tematického slova (kigo) nebo okolo něj. Podobně by se ale dalo mluvit i o evropské tradici - např. to, že vzniká nesčetné množství milostných básní, které jsou neoriginální, eklektické a plné klišé, neznamená, že bychom na tyto texty měli hledět při stanovování pravidel pro psaní, řekněme, milostného sonetu. 

a2a2a,

pokud si myslíš, že mám bytostnou potřebu v každé diskusi vyhrát, pak se mýlíš. Sama toho vím o haiku poměrně málo a proto mě zajímá názor každého člověka, který o haiku přemýšlí a to už proto, že české haiku pořád zatím jen vzniká a utváří se. Vázané verše tu jsou několik set let, ale haiku má v českém prostření velmi krátkou tradici a proto mě baví. Proto by mě taky zajímal tvůj názor na má vlastní haiku, i když nemáš načteného pana Límana, Alfonse Bresku ani nikoho dalšího.

Umbratica, tvou poznámku o tom, kdo může o haiku diskutovat bych označil jakou umbratickou. A protože se skláním nejen před tvým tvůrčím uměním ve volném i vázaném verši, ale i diskusní vytrvalostí, vyhlašuji se předem za poraženého a "zápas" za ukončený.

Umbratica, jednak nejsem pohým čtenářek haiku na Písmáku, občas něco přečtu i jinde, ale jsem i jejich autorem, a docela mi stačí "večerní univerzita s paní prof. Můrou a panem prof. Snakeym." 

a2a2a,

nemyslím, že by český čtenář haiku nutně musel znát haiku japonská. Sama jsem se vždy snažila oslovit i lidi, kteří o haiku, natožpak o tom japonském, nevědí vůbec nic. Pokud ale člověk sám haiku píše( a to je i můj případ ), měl by mít jakýs takýs přehled nejen o japonských vzorech včetně tvůrce tohoto žánru Bašóa, ale jakožto český "haikař" by měl navíc znát i jiné české autory haiku.

Pokud chceš zůstat pouze čtenářem písmáckých haiku, je to tvoje volba. Pokud ale chceš o haiku jakýmkoli způsobem diskutovat, měl bys mít daleko větší přehled od Japonska přes Ameriku až po Česko.  

Chrám plný květů jsem nečetl, nečetl jsem žádnou kultovní knihu, nepožívám žádné odborné termíny, vše, co jsem se naučil, naučil jsem se od Můry a Snakeho, kteří mne svou trpělivostí několik let provázeli labyrintem haiku, a nepopírám emoce při motivaci, zamýšlím se nad jejich subjektivitou a do jaké míry posouvají, pokud jsou více či méně napřímo vyjádřeny, haiku k prosté miniauře a haiku tak zbavují svébytnosti a že, pokud nejsou vyjádřeny tak, že si je čtenáš samovolně vybaví, mají tendeni vyjádřit jakési subjektivní hodnocení.

a2a2a,

pokud jsi četl například "Chrám plný květů", pak musíš vědět, že japonská haiku jsou často velmi emocionální. Například se týkají úmrtí milované osoby, ať už je to manžel, manželka nebo dítě a opakovaně bývá použita metafora o uhasínající světlušce. Například Santóka zase sám sebe lituje v každém druhém haiku i když je při tom jaksi "nad věcí". Vlastně devadesát procent Santókových haiku je velmi subjektivních a velmi emocionálních a píše o něčem jiném než o sobě jen v tom případě, když popisuje, jak se japonští vojáci vracejí z číny v bílých urnách. 

Jakými způsobem "objektivní" je třeba Kobajaši Issa, který psal rozverná haiku/senrjú o zvířátkách a hmyzu. Ale to je často takový haikový "bavič", který by u nás měl blízko k poezii pro děti.

Z četby jsem v žádném případě nikdy nenabyla dojmu, že by cílem japonského haiku měla být nějaká "objektivita". Právě naopak. Navíc - celá japonská kultura je formovaná estetikou. Jak by mohlo být haiku vyjímkou? Určitě záleží na tom, jak haiku zní a jak vypadá v kaligrafické podobě. Obsah při tom může být až druhořadý. 

snakeu,

z hlediska meditace a změny stavu vědomí máš samozřejmě pravdu, ale pokud "odetnu myšlení", nemohu napsat haiku. Haiku mohu napsat až myšlení zase "zprovozním", třeba haiku o tom, jak jsem odetla myšlení, k čemuž ale použiju osvědčené zenové symboly jako jsou rybník a žába, vrána na suché větvi a tak podobně. ...A Evropan čte a myslí si, že jde o přírodní lyriku.

Zen je pro našince tak vzdálený, jak jen může být. Myslím, že daleko spíše by se dal do českého prostředí přenést princip Wabi sabi. Zatím ale neumím napsat haiku založená na tomto principu. 

Pavle, jsem rád, že zde prezentuješ moderní, ale spíše věcný a haiku prospěšný přístup, pokud jde o kigo, a to velmi srozumitelně, až na maličkost. A zde tě překvapím. Bylo by dobře některé výrazy stále překládat do češtiny, neb i já jsem mu nerozuměl. Stále to zde čte řada méně obeznámených, a přesto vděčných příznivců haiku.

Pokud jde o otázku "odetnout myšlení", to je myslím, další podnětná připomínka, zde mne už vícekrát napadlo, do jaké míry právě prezentace vntřních emocí v haiku, byť se vyhne hodnocení či obraznosti, nevhání text do subjektivního vnímání a nepřímo vnímanou skutečnost hodnotí. Někdy mám pocit, že se tomuto pojetí nevyhnou i velmi respektovaní autoři. A protože ty spolu s Můrou platíte aktuálně za jedny z největších, ne-li největší z českých (nejen písmackých) autorit, uvítal bych váš přístup.

PS: Ale s tvými názory v mnoha ohledech souhlasím, například nezastávám názor, že kigo je pro haiku nezbytnou součástí, protože svádí k opakování klišé. Kigo v haiku má být, pokud je textově podstatné, ne jako přívěšek čistě pro splnění kritéria - to by ostatně bylo plýtvání slovy.

Um: "odetnout myšlení" je zenová metafora, ale je například vědecky prokázané, že v meditativním stavu dochází ke změněnému stavu vědomí. "Odetnout myšlení" tady (tedy pokud mluvíme o haiku) znamená nejspíš a především nezkreslovat pozorované subjektivním názorem na ně. 

snake,

"odetnout myšlení a jen tak zrcadlit" nelze. I japonský básník a mám dojem, že ten ještě víc než básník evropský, vidí skutečnost skrze tradice a obyčeje svého národa. Jak už jsem ti psala a jak víš bezpochyby z vlastní četby japonských haiku, originální japonské básně jsou s evropského hlediska plná klišé, která se znova a znova opakují. To chceš "bjektivně zrcadlit svět" přes sezónní slova nebo přes zenovou symboliku rybníka a žáby? Nic není objektivitě vzdálenější než japonská haiku. "Objektivita" striktní sedmnáctislabičné básně 5 - 7 - 5 ? Dovol abych se zasmála. To se tedy objektivnímu vnímání světa mohou víc blížit některé moderní básně ve volném verši.

Zenová haiku zobrazují to, jak pracuje mysl a mysl "pracuje" vždy subjektivně.

Um: S tím já souhlasím, problém u haiku je ale jinde. Haiku, pokud je bráno opravdu vážně, je zenová báseň. Cílem zenu je odetnout myšlení a pouze zrcadlit. Autor haiku tak text v ideálním případě nepíše pro čtenáře, a vlastně ani proto, aby ukázal, jak dovede být autentický, to by bylo od zenu rovněž hodně daleko. 

Tak to je přesně ono.

Snakeu,

pokud básník píše opravdu dobře, čtenář nikdy nemá sebemenší šanci rozpoznat, co je v jeho tvorbě autentické a co je pouze "hrané", tedy zcela vymyšlené. Tak jako herec na jevišti hraje radost, smutek nebo zoufalství, tak může básník "hrát" výše zmíněné emoce jen prostřednictvím slov. Pokud má literát opravdu talent, umí přesvědčit o tom, co právě "hraje" každého a je úplně jedno, jestli jde o haiku nebo o "autobiografický" román. 

Každá doba má potřebu žít v zajetí módních dobových iluzí, z nichž je v současnosti možná nejdůležitější ona víra v nutnost "atenticity". Myslící člověk by si ale měl uvědomovat, co je realita a co je jen literární ideologie.

Um: myslím, že autenticita je hodně důležitá, protože autenticita je mindfulness, ale tím nechci říct, že se ti nějaký obraz nemůže vynořit z paměti později. Například u mnoha tvých přírodních haiku jsem si jistý, že je za  nimi autentický prožitek. Není na místě chtít po každém autorovi haiku, aby byl zenovým mistrem, takže výjimky se připouští, jde spíš o stanovení odeálu, ne o absolutní pravidlo.

snake,

ty si opravdu myslíš, že v haiku je nejdůležitější autenticita? Celé tisíce japonských haiku jsou popuze variacemi nebo reakcemi na výtvory zakladatele haiku Bašóa, stovky haiku byla napsána nad dřevořezy nikoli někde v lůně přírody, další tisíce haiku jsou z evropského hlediska jen zcela nepůvodní klišé, která si pohrávají s předepsanými sezónními slovy. 

Já ale samozřejmě beru na vědomí, že s místními milovníky autenticity nikdy nenajdu společnou řeč. Hádat se nehodlám, to už není můj styl. Ať jen si každý vyznává víru, která mu nejvíc vyhovuje. 

Um: nápady jsou to dobré, problém je v makoto, tedy v tom, že abys mohla to krásné haiku o motýlovi s barvou nebe napsat, musela bys v té cele sedět... Takže nápad dobrý, ale provedení poměrně nesnadné :o)

Snakeu,

napadla mě variace k Wrightovu modráskovi:

Nad mřížemi cel

odlety a návraty -

Hnízdo jiřiček

A taky mě napadlo, proč jde zrovna o modráska a ne třeba o běláska nebo o žluťáska. Odpověděla jsem si takhle:

Do přítmí cely

vlétl drobný motýlek

Má barvu nebe

Myslím, že máchovské téma věznice by mohlo být pro haiku dost perspektivní.

U mě rybníček, ale celkem, krásná tvorba.

Souhlasím, modrásek je i pro mě nádherný... a obtížně nahraditelný, zatímco téma rybníčku je variabilnější.

Vracím se, abych vypíchl modráska. Podle mne Ční nad všemi ostatními, i rybníčkem. Zatímco v rybníčku je vše řečeno relativně přímočaře, ale současně má poetiku, nostalgii i mírnou emoci, na druhou stranu obsah přijde na mysl najednou celý.

Modrásek má zdánlivě dvě samostatné polohy, obrazy - věznice, motýl - a prostřednictvím jakoby naprosto nezávislého děje a navíc skvěle nenuceně vypsaného, ...let tam a zpět... symbolizuje minimálně svobodu, ale současně nabízí i další asociace. 

Rybníček a modrásek i v mém vnímání haiku nejlepší

hmmm ... všechna ... !    T

jasně rybníček :)

Všechny jsou zajímavé, ale "rybníček" je mi taky nejbližší. Ano, v dětství bylo všechno větší, i zahrada, i les, a dub, na který jsme lezli, se zdál mnohem vyšší....

- rybníček - pár krát som mal podobný pocit

- prekvapením je pre mňa dosť nečakaný súcit so strašiakom

Pavlíku, v tvém pojetí ...tak osamělý... mínil jsem právě peronifikací onen pramínek, nikoliv pozorovatele. A když to čtu opakovaně, tak mi ta emoce, zejména důrazem ve slůvku ...tak, přijde příliš. Ale protože už mám s tebou tu dobrou zkušenost, že stejně jako Můra dokážete číst "i za domem", budu rád, když mi svůj přístup víc ozřejmíš. 

Můj párek favoritů tvoří modře zbarvený výrazně okřídlený hmyz s polním ptačím odstrašovačem.

Jirko, pramínek jsem zařadil schválně, abych otestoval čtenáře. Protože je to haiku, je jasné, že i když to tak na první pohled vypadá, vyjádření "tak osamělý" se nemůže vztahovat k pramínku (byla by to personifikace), takže je třeba hledat jiný subjekt/objekt - a jediným možným je lyrický subjekt. A jinak ano, máš pravdu, že je tam navíc osobní hodnocení.

Nádherná haiku, zejména Rybníček a Modrásek, oplývající tím, co haiku musí mít, aby se mohlo řadit k poezii - poetiku. Snad mám pochybnost u Pramínek vody...tak osamělý, kde mi to zavání perzonifikovanou emocí i mírným hodnocením. 

Modrásek, nádherná metafora svobody, a v Rybníčku se snoubí vnímání versus věk,.

'zvolna' pekné***

Nej pro mě modrásek, touha po svobodě.

Každé z nich má silný náboj, jsou výborná.

Skvělý - pro mě hlavně rybníček a strašák.

Rybníček mi dal vzpomenout na sámošku, která mi připadala hodně veliká, když jsem byl jako chlapec ze socialistické vesnice zvyklý na pultový krámek. Pak byla revoluce,  já jsem dospěl (aspoň na první pohled), vyrostly super-hypermarkety. A já byl po dlouhé době v té dosud fungující sámošce. Pidisámošce... :)