Žena, moře a Mary - Útěk XIV.

Útěk

 (srpen 2006)

XIV.

Čekala, jestli neschytá hned také trest, že skončila za mřížemi kvůli zakázané žvýkačce. Šéf však nic ani nenaznačil, což se naprosto vymykalo jeho zvykům. Dokonce přešel bez povšimnutí i Zrzounovu rýpavou poznámku, že na seznam přibyl další přístav, kterému se budou muset nějakou dobu vyhýbat.

Každou chvíli mrkla na hodinky. Útěk musel vyjít najevo minimálně před půl hodinou a stejnou dobu bude trvat, než budou v bezpečí malajských vod. Buďto policajti nad vším mávli rukou, pobřežní stráž měla na starosti důležitější záležitosti nebo má správa přístavu nepořádek v dokladech. Odplutí nenahlásili a malá loď mohla dispečerům proklouznout bez povšimnutí. Na firmu možná přijde pokuta za porušení pravidel pobytu v přístavu, ale pravděpodobné to není. Kapitán vše pochopitelně popře. Bude to tvrzení proti tvrzení a tahanice právníků vyplynou do ztracena.

S jídlem nespěchala. Celou dobu měla nastražené uši, zda neuslyší lodní sirénu přístavní stráže, dávající příkaz k zastavení. Nic se však nestalo a před odchodem do kabiny ještě zaskočila zjistit, jak daleko od Singapuru jsou. Pokoušela se dívce gesty naznačit, aby počkala v chodbě pod schody, ale marně. Lintang se jí držela jako klíště.

Museli proto na můstek obě: „Plešoune, jak jsme na tom?“

Kormidelník mrkl na džípíesku, radar a hodinky: „Vypadá to dobře. Policajti nikde a za necelejch deset minut budete obě v bezpečí.“

„Nevíš náhodou, co je se šéfem?“ pokusila se získat informaci o nezvyklém chování kapitána, které jí leželo v hlavě. „Neseřval mě, ani jsem neschytala žádnej trest.“

„Třeba máš kliku a považuje pobyt v cele za dostatečnou lekci, ale spíš je to kvůli ní,“ kývl hlavou k Lintang.

„Tomu nerozumím, co víš a já ne?“

„Já toho taky moc nevím, ale ve vodách kolem Bornea se šéf chová pokaždý divně. Připadá mi takovej nějakej na měkko. Zkoušel jsem se jednou zeptat Ichtyla, kterej ho zná nejdýl. Moc toho taky neví. Jen, že je to stará a hodně bolavá historie.“

Plavbu ze Singapuru k Rio Tube na Palawanu zvládli za padesát hodin. Přispěl k tomu silný jihozápadní vítr, který jim foukal do zad. Městečko leží na severní straně úzké zátoky. Kotvu vyhodili u protilehlého břehu, kde počkají do rána. Šéf předpokládal, že Lintang bude netrpělivá a nařídil, že ani jedna nesmí opustit do šesti kajutu.

Snídaně byla v sedm místo o hodinu později a hned po ní se všichni vyrojili na palubu. S napětím očekávali reakci dívky. Spoléhali, že pozná město, kde žila před únosem. Proud slz, který byl v kontrastu s rozzářeným obličejem mluvil za vše. Kapitán nařídil spustit člun, na němž překonají posledního půl kilometru k domovu Lintang.

„Prcku, chceš ji doprovodit sama nebo mám jet taky?“ obrátil se na ženu, která měla největší podíl na tomto okamžiku.

„Jsi jedinej, kdo se s ní domluví, když by vznik nějakej problém. Musíš s náma.“

Dívce bylo pravděpodobně úplně jedno, jestli pojede sama, s celou posádkou nebo bude muset záliv přeplavat. Zřejmě by zvolila i tuto variantu, aby byla již doma. Po přistání vyskočila na molo a rozběhla se ulicí vedoucí někam do centra. Asi po sto metrech jí došlo, že přece jen nepřiplula sama. Zastavila a počkala na doprovod. Podle netrpělivého přešlapování mohli soudit, jak je nedočkavá.

Asi po sto metrech zabočila na ulici, která vypadala jako hlavní třída. Po čtvrt hodině dorazili na předměstí, kde se mezi stromy krčily malé domky. Zástavba nevypadala na chudinskou čtvrť, ale bylo zřejmé, že si obyvatelé moc vyskakovat nemohou.

Tady již Lintang nikdo neudržel. Jako z praku vypálila k pestře pomalovanému domečku, kde na verandě kuchala ryby starší žena. Dívka celou dobu cosi vykřikovala. Žena nejprve ztuhla, potom upustila nůž a vyběhla dívce naproti.

Kapitán a Prcek zůstali stát v okamžiku, kdy se Lintang rozběhla k domovu. Tady již jejich přítomnost byla zbytečná a nehodilo se narušovat dojetí ze shledání. Nedošli však ani na hlavní ulici, když se za nimi ozval křik.

„Počkejte, počkejte přece,“ volala mladá žena slušnou angličtinou a sprintovala za nimi.

Šéf se rozhlédl, ale jelikož kolem nebylo živé duše, usoudil, že volání patří jim.

 „Jsem Sintang, sestra Lintang, a prosím, vraťte se do našeho domu. Nemůžete odejít jen tak.“

„Nehodí se to,“ oponoval kapitán, „jistě si máte s Lintang co říct, a my bysme jen překáželi.“

„Moc prosím, alespoň na chvíli. Matka se na mě bude zlobit, když vás nepřivedu.“

Ani jeden z námořníků netoužil po projevech díků rodiny, ale utéct jako malé děti se také neslušelo. Doprovodili Sintang zpět do domu, kde došlo na nejhorší. Matka, která kromě tagalog neovládala jinou řeč, je zahrnula dlouhým dialogem plným úklon po japonském způsobu, a kdyby se důrazně neohradili, došlo by i na líbání rukou.

„Sintang,“ obrátila se Prcek na dívčinu sestru, „vysvětli matce, že my jsme Lintang jen přivezli. Poděkování si zaslouží Krystyna, která se jí ujala a chránila. Jenomže kromě jména vím jen to, že působí na nějaký klinice jako psycholožka.“

Žádné vysvětlování nepomohlo, matka snesla na stůl zřejmě vše, co bylo v domě k jídlu. Ze slušnosti něco málo zobli, a potom se omluvili, že musí vyplout, aby dohnali čas ztracený zajížďkou na Palawan.

Oddechli si, když zabočili na hlavní ulici. Šéf nasadil tempo, že musela občas popoběhnout, aby mu stačila. Důvod nechápala, protože díky jejímu útěku opustili Singapur o dobrých osm hodin před původně plánovaným vyplutím. Trasa kolem Palawanu byla dokonce kratší než obvyklá cesta jižně od Bornea a Celebeským mořem.

Rázoval se skloněnou hlavou, a kdyby ho včas nezarazila, mohl poškodit i několik kandelábrů. Dvakrát se zeptala, jestli je v pořádku, ale podle všeho otázky nevnímal. Nakonec do něho pořádně šťouchla.   

„Zbláznila ses?“ vyjel na ni.

„Promiň, ale nenapad mě jinej způsob, jak tě vrátit do reality. Šéfe, od chvíle, co jsem se vrátila, jsi jinej. Neseřval jsi mě kvůli žvejkačce ani zaracha nemám. K Lintang ses choval taky podivně. Takovou míru něžnosti jsem u tebe ještě neviděla. Chodíš jak tělo bez duše a mozek se toulá bůhví kde. Co se děje?“

„Dáme kafe,“ rozhodl místo odpovědi, když míjeli pochybně vyhlížející knajpu.

Usrkávali nápoj a šéf se promlčel polovinou šálku. Několikrát otevřel ústa, ale nic z něho nevypadlo. Nenaléhala. Pokud má něco na srdci, musí sám dozrát k potřebě se svěřit.

„Slyšela jsi někdy o válce v Indočíně?“ zeptal se, když dopil.

„Nic moc,“ přiznala se.

„Byly dvě. První navázala na druhou světovou a trvala do poloviny padesátejch let. Vzápětí přišla další, známá jako vietnamská válka, která skončila v pětasedumdesátým. Francie do začátku světovýho konfliktu ovládala většinu východní Indie a po jeho skončení chtěla pokračovat v koloniální politice. Naše jednotky se účastnily do konce, než nás i s Amíkama vypakovali severovietnamský komunisti. Konec se snad už ani ústupem nedal nazvat, spíš bezhlavým úprkem.

Bylo mi devatenáct a naše jednotka našla azyl na Palawanu. Proto trochu umím tagalog. Ztvrdli jsem tam půl roku, většinou ještě kluci, co narukovali hned po osmnáctým roce života. Mladý tělo si žádá svý, o tom ti asi nemusím vyprávět, a kolem bylo dost mladejch dívek.

Po návratu do Francie mi nabídli práci v obchodním loďstvu. V druhý půlce osmdesátejch let jsme vezli náklad do Puerto Princesa. To nemohla bejt náhoda, ale osud, kterej mi zas přived Mersati do cesty. Měsíc před tím jí unesla mafie dceru, prej naši dceru. Místo, abych uvěřil, nejvíc mě zajímalo, jestli jde opravdu o moje dítě.“

Šéf se odmlčel. Využila přestávky, aby si srovnala v hlavě trochu kostrbatou zpověď. Pochopila, že setkání s Lintang asi probudilo kostlivce, který léta dřímal zamčený na deset západů.

„Byl to šok,“ pokračoval po chvíli, „v tý době jsem byl už ženatej a Nicol malá, jenomže manželství nefungovalo. Nic proto nebránilo dát výpověď, pátrat a požádat o pomoc policajty, i když k dispozici byla jediná fotka. Ozvali se po půl roce, že v singapurský márnici leží dívka, která je podobná tý z fotografie. Rozhodl pozitivní test otcovství. Prcku, převoz na Palawan a pohřeb bylo jediný, co jsem pro svoje dítě udělal.“

Asi by mu měla říct něco utěšujícího, ale nedokázala to. Podle Ichtyla nikdo z posádky o této kapitole kapitánova života nevěděl. Až Lintang, kterou mu osud přihrál do cesty otevřela dvířka v duši a potřeboval se svěřit. Život umí být pěkný hajzl, jsou rány, které čas nikdy nezhojí ani v srdci tvrdého chlapa.

- konec -