Království slunce a stínu

Šeredná je samota,

co dal mi osud do věna,

jak moréna si odsává

poslední krůpěje,

jak pavouk mě zamotá.

Jak samet hladí mě sen,

tiše jen korzuji nocí,

bych procit do její moci,

vtulím v ní svá bedra,

když vědra jsem vyronil.

Temné stíny jak kovadliny

buší do očí a uší zběsile,

když vůči přesile osudu

zmítá mnou den či sen…

pevně držím dlaň s praporem.

V království slunce a dechu,

z mechu zrozen povstanu,

k tobě se dostanu, bych

hladil tvé skráně a kříž,

jak vráně sýr snad nezmizíš.