Příběh ranní

Jé, zase si bere mě! Mě a žádný jiný! 

Určitě jsem její oblíbený. Heč, ty barevná nádhero vedle. Máš smůlu, ty s tím velkým uchem. Ani ty jsi dnes nevyhrál, ty prcku, co dostala k narozeninám. 

Opět jsem to já, jednoduchý, přesto výrazný, s krásnou červenou barvou a bílými puntíky.

Bude dnes má oblíbená káva? Miluji ten pocit, když ji do mě sype. Někdy přidá i cukr, ale poslední dobou je to sladidlo. 

Občas bývá taková ta světlá, co se ve mě rozpustí jen, co ji zalije horkou vodou. Ale dnes ne – dnes je to ta dobrá, co mám rád. Bývá teď častěji než dřív. Mám pocit, že než ji do mě naliije, musí s ní něco udělat. 

Čekám a mám dlouhou chvíli. Co když zapomněla?

Nezapomněla.

Už mě zalévá blažený pocit společně s krásně horkou tekutinou. Doplní mě až po okraj. To je zvláštní, dnes mléko nebude? Ani ta malá, dobrá smetánka? Mám je rád. Třeba už je ráda nemá.

Usrkává ze mě první doušky a já jsem na sebe pyšný.

Pak osiřím na kuchyňské lince. Tedy, nějaké nádobí tu je, ale stejně si připadám docela sám. A to jsem pořád z větší části plný.

Nechci do mikrovlnky. Je to má noční můra.

Snad mě vypije na krásu.

Tak přece jen zapomněla.