S kočárkem o nervy - TD

Stalo se v roce 1987.

V jisté době, za určitých okolností, snad vlivem nepříznivého postavení hvězd, se mohlo cestování změnit ve zlý sen. Měli jsme se tehdy obrnit trpělivostí...

Problémy s kočárky byly na dráze vždycky. Někdy i velmi nepříjemné. Jezdily motoráky, pantografy, obyčejné osobáky a rychlíky; ty pro vysokou přirážku nepřicházely v úvahu. V každém druhu vlaku to fungovalo jinak. Sesynchronizovat je nějakým způsobem v jednu jízdní linii bylo takřka nemožné. V tu dobu jsme bydleli ještě v Kolíně a do Žďáru nad Orlicí jsme jezdili k rodičům manželky. A každá jízda byla vlastně originál. Pokaždé to bylo jiné. Záleželo, jaké jezdily soupravy i na obsluze a směru trasy. Z Kolína se totiž dalo jet mnoha směry. Přes Velký Osek; přes Pardubice a Hradec králové; přes Pardubice, Moravany a Borohrádek; a přes Pardubice a Choceň.

V ten den se proti nám spikli všichni modří čertíci.

-

Cestování vlakem jsme měli rádi. Bylo ekonomické a mnohdy zábavné. Cestující mohli spát, číst, jen se rozhlížet po krajině a psát. To jsem měl obzvlášť rád.

K tomu, aby byla cesta opravdu příjemná, musí být příjemní nejen ostatní cestující, ale i zaměstnanci ČSD. U těch by to mělo být samozřejmé v první řadě.

Při téhle jízdě se o ohleduplnosti nedalo mluvit. Občas se sice vyskytla, avšak převládala neochota a hrubost.

Byli jsme čtyři. Já s manželkou, dvou a půlletým Lukášem a osmiměsíční Maruškou v kočárku.

Kočárek býval kapitolou sám o sobě. Bylo s ním kolikrát víc práce než s malým děckem.

V Kolíně jsme požádali o jízdenky do Žďáru s přestupy v Pardubicích a Chocni.

U příjmu zavazadel jsme chtěli poslat kočár jako spoluzavazadlo, abychom se s ním nemuseli tahat. Ale jelikož byla souprava do Pardubic typ pantograf, doporučila nám paní u okénka zakoupit si k němu paušál – jízdenku přímo ve vlaku. S tím, že nám po přestoupení do normální soupravy v Pardubicích; po předložení této jízdenky; vydají další doklad a vezmou ho dál coby spoluzavazadlo.

Z Kolína do Pardubic jsme tedy jeli v klidu i s kočárkem a Maruškou v nástupní plošině pantografu.

Avšak již průvodčí v něm nás varoval a doporučil nám, abychom si kočárek v Pardubicích pro jistotu podali znovu. Tak jsme hned po příjezdu do Pardubic spěchali z nástupiště k příjmu zavazadel, abychom ho opět nahlásili. Dvě ženy u příjmu nám ale potvrdily slova ženy z Kolína, totiž že nám jízdenku ochotně a bez přirážky vydají přímo u zavazadlového prostoru. Přesunuli jsme se proto z nádražní haly na určené nástupiště, kde byl spoj do Chocně již přistavený.

Dvěma zaměstnancům u vagonu pro přepravu zavazadel jsem tlumočil doporučení, ovšem dostal jsme jízlivou odpověď: „Milý pane, to přece není naše povinnost. To je povinností obsluhy zavazadel v nádražní hale.“ A odmítli nám doklad vydat.

Nepomohlo nám prokázání listinou z minulého vlaku, ani dovolávání slov pracovnic u zavazadel v Kolíně i v Pardubicích. Zkrátka nám odmítli kočár vzít a basta.

Zbývalo nám pět minut.

Na obou stranách vzrostla podrážděnost.

Doběhl jsem tedy ke strojvůdci, aby případně pozdržel soupravu, a potom jsem běžel zpět k příjmu do nádražní haly a oznámil co se děje. Obě ženy nevěřícně kroutily hlavami a po mém vyzvání mě jedna z nich ochotně doprovodila zpět k vlaku. Nastala přímá konfrontace, avšak každá strana hájila své tvrzení, a my jsme se stali oběťmi výměny ostrých, protichůdných názorů. Nakonec oba muži po delší tvrdé hádce s nevybíravými slovy souhlasili, že kočárek vezmou, ovšem pouze s přirážkou. Výpravčí a strojvůdce již čekali a nevěděli, co se děje. Paní z příjmu sotva popadaje dech pronesla sípavým hlasem, že celou věc ohlásí na školení a odešla. A my byli nuceni, abychom mohli pokračovat v jízdě, zaplatit přirážku. Vzali jsme si do náruče malou Marušku a kočárek odevzdali do zavazadel.

Nepříjemný a nepochopitelný střet pokračoval i za jízdy. Až teprve po našem zaplacení přirážky jsem dostal další doklad o přepravě a nastalo uklidnění. Konečně jsme mohli zasednout do cestovního oddělení.

V Chocni jsme dostali druhý doklad o jeho zpětném vyzvednutí.

U výdeje jízdenek jsme vše zapsali do knihy přání a stížností.

Tam nám obsluhující paní plná pochopení opět potvrdila, že pravdu měly ženy z Kolína a Pardubic. Informovala nás přitom, že z Chocně do Žďáru pojedeme zase pantografem, a že listiny na kočárek vydané v Pardubicích ve vlaku samozřejmě budou platit i z Chocně. Poděkovali jsme. Rádi, že máme definitivně všechno špatné za sebou.

Vyčkali jsme příjezdu pantografu.

V něm jsme se již klidní snažili na celou věc zapomenout. V ten moment jsme netušili, že není všemu zlému konec.

Zprvu jsme byli docela rádi, že přišla paní průvodčí. Ale z jejího tvrdého výrazu v očích jsem vyčetl, že se ještě něco bude dít. Nejspíš měla s někým jiným konflikt už před námi. Zvědavě jsem jí vysvětlil naše problémy a zeptal na její názor. Pokrčila rameny a chladně odpověděla, že neví. Tak jsem jí předložil ke kontrole všechny jízdní doklady.

Její úsměv byl však ironický a studený, a náš úplně zmizel, když nám stroze sdělila, že si musíme za kočárek zas připlatit.

Teď jsem se důrazně ohradil já.

Průvodčí si ale dál vedla svou a ke všemu nás ledově zmrazila slovy, že i naše osobní jízdenky neplatí, protože jsou vystavené pro směr přes Hradec Králové, a nikoliv přes Choceň. Musíme proto uhradit rozdíl jízdného. Nevěřila nám, že jsme v Kolíně u výdejny žádali jízdenky přes Choceň. Podle ní jsme povinni zkontrolovat na jízdence počet kilometrů, cenu i směr jízdy a vesnice, přes které jedeme.

Nic nepomohlo naše tvrzení, že za celou cestu z Kolína žádný průvodčí k jízdenkám neměl námitky. Nakonec jsem souhlasil, že doplatím a vyrovnám rozdíl v jízdném.

To jí ale nestačilo a vzápětí nás nespravedlivě obvinila, že máme v úmyslu převézt kočárek bez placení a že jedeme načerno. A chtěla po nás zaplacení i zbrusu nové jízdenky.

To už byl vrchol. Vztekle jsem vyskočil a řekl jí stejně tvrdě jako ona nám, že už nezaplatím ani korunu a že si může klidně stěžovat!

Vlak byl již v Borohrádku, jednu stanici od Žďáru. Na poslední chvíli si vyžádala můj občanský průkaz a opsala si iniciály. Mohli jsme navíc čekat, že nám přijde pěkná pokuta.

Byla v právu?

Při našem výstupu ve Žďáru nám ani nechtěla vrátit předložený doklad o přepravě kočárku, který jsme měli na konečné stanici u nás doma odevzdat. Tvrdila, že u nás není paní u výdejny jízdenek, ačkoliv my jsme věděli, že je. Na naše ubezpečení, že určitě v pokladně je, nereagovala. Po směšné tahanici o kus papíru, nám nakonec zůstal – roztržený na dvě poloviny.

Obě půlky jsme ve Žďáru odevzdali a celou věc ještě jednou probrali s usměvavou paní u pokladny. Podle ní měly pravdu pracovnice z kolínské a pardubické obsluhy zavazadel a stejně paní u výdejny jízdenek v Chocni. A že muži ve vlaku z Pardubic neměli právo požadovat po nás ani příplatek za kočárek. Naopak nám ho měli bez řečí vzít. Dále nás ubezpečila, že ani v pantografu z Chocně do Žďáru neměla paní průvodčí právo chtít po nás další jízdné. A jízdenky z Kolína, omylem vydané přes Hradec, že by spravilo vyrovnat rozdíl, který činil pár kaček...

Celí rozmrzelí neurvalým chováním některých zaměstnanců, plni nezodpovězených otázek nad rozporuplnými názory, které se měly všechny opírat o platné směrnice ČSD, jsme dorazili do cíle. S osmiměsíční dcerkou, která bohudík většinu prospala. A s plačícím dvouapůlletým synem.

Cestou ze zastávky povolily nervy i manželce, která se rovněž dala do pláče.

-

Já jsem ale neskončil. Zajímalo mě, kdo měl pravdu a proč jsou tak běžné záležitosti při cestování vlakem, třeba i s kočárkem, zatížené tolika složitými předpisy a nesmyslným papírováním.

Proto jsem napsal několik stížností:

Do Chocně na stanici ČSD.

Na úřad Česká Třebová – Severozápadní dráha.

Na adresu ČSD – Střední dráha – nositel Řádu práce.

A na Provozní oddíl oddělení kontroly Přerov.

Navíc jsem napsal článek do tehdejších východočeských krajských novin Pochodeň, který byl dne 22.6. 1987 otištěn, ale upraven k obrazu svému.

Brzy poté nám ze všech zmíněných institucí začaly přicházet omluvné dopisy. Kdo z obsluhy a úředníků ČSD pochybil, který z nich byl potrestán, komu byly zkráceny nebo zcela odebrány prémie atp. Dokonce nám zpětně poslali určitou sumu peněz.

Všechny odpovědi byly laděné tónem, že na vině jsou jednotlivci obsluhy. Jenže to nebyla pravda. Na vině byl především celý tehdejší špatně nastavený systém provozního řádu ČSD.

Tak skončila naše odysea vlakem z Kolína do Žďáru nad Orlicí.