Reportáž ze Saudské Arábie

Z výšky deseti kilometrů jsem pozoroval tvář pouště, a zatímco  jsem se kochal, přerušila mě letuška otázkou: „Quzi nebo Maklubu?“ vypadala jako z pohádky o Šeherezádě. Černé vlasy, tmavé oči, čokoládová pleť. Skláněla se, a s úsměvem mi nabízela plastový tácek s jídlem. Quzi je směs rýže s jehněčím, ořechy a rozinkami a Makluba je rýže smíchaná s masem a zeleninou. Vybral jsem si Quzi, a taky se usmál.

Let z Prahy – Rijádu trval šest hodin. Stál jsem na letišti krále Chalída a přes prosklenou stěnu pozoroval východ slunce a taky obrovské Boeingy a stříbrné  Airbusy, díky kterým se  z Arabského poloostrova dá cestovat do celého světa.

Létající koberec z arabských pohádek vyvolává jen úsměv, tak jako modlitební koberečky, na kterých se věřící povznášejí do „božských sfér“. Možná, že v budoucnu budou nahrazeny sofistikovanějším přepravcem. Pokud existuje Bůh, pak je všude, nejenom pětkrát denně na koberci.

Vklouzl jsem do taxíku a uháněl do hotelového apartmá. Z okna jsem pozoroval skleněné věže tyčící se do nebe. Pomyslel jsem si: Bože, nespadne mi to na hlavu? Ale pak jsem se uklidnil. Mají přece dobrý základ. Vyrostly z ropy. Na těch se nešetřilo. Dostaly vše jako dostává syn, narozený v královské rodině. Navrhovali je nejlepší architekti, byly postaveny z nejkvalitnější oceli, obloženy tím nejkrásnějším mramorem ... Petrodolary proudí z nitra pouště a zalévají „skleněné stromy.“ Vyrostl nádherný Burj Al-Mamlakah, ve tvaru otvíráku na pivo - 302 metrů; Burj Al-Faisaliah ve formě hrotu - 267 metrů.

Hořící věže naftových polí chrlí další tuny černého zlata a financují nové projekty, jako jsou umělé ostrovy z písku. Burzovní spekulanti, geochemikové, geologové ... všichni s horkým prstem na tepu Arabského poloostrova. Hledají další možnosti těžby; hledají nápad, jak do země ještě více zatlačit a vymáčknout maximum. Tady je všechno navlečeno na hnědou směs s uhlovodíků; mléko Arabů.

Plastovou kartou vyrobenou z ropy jsem si otevřel hotelové apartmá ve třicátém patře. Bylo uklizeno a ticho jako v chrámu, jen klimatizace šuměla a vháněla do místnosti chladivý a ionizovaný vzduch. Venku mohlo být čtyřicet stupňů. Skočil jsem do obrovské postele a odpočíval.

Ve snu se mi zjevil naftový barel, který plakal a plakal. Zeptal jsem se jej, co ho trápí, a on povídal, že už není k ničemu. Příčina byla v následujícím. Planetu Zemi navštívila mimozemská civilizace a dala člověku modré krystaly. Byly drobné jako kamínky do zapalovače, a každý z nich utáhl spotřebu velkoměsta. Stačil jen jeden malinkatý krystal. Nafta je už minulostí, začala éra modrých krystalů, plakal barel... Probudil mě svíravý hlad. Potřeboval jsem dobít energii.

Hodiny ukazovaly 03:00. Sjel jsem výtahem do restaurace, která nikdy nezavírá a byl překvapen, kolik hotelových hostů dostalo stejný nápad. Nabídka byla bohatá a menu tlusté jako šéfkuchař. Hovězí, kuřecí, jehněčí, rybí speciality, krabi, škeble, olihně ... Dal jsem si pět vajec s kozím sýrem, žvýkal arabský chléb a sousta zavlažoval pomerančovou šťávou. Přes prosklenou stěnu pulsovala světla metropole. Rijád žije dvacet čtyři hodin denně. Bez oddechu. V jeho žilách koluje černá krev.

Na stolku ležel katalog a na přední straně dominovala fotografie mešity al-Masdžid al-Haram s posvátným kamenem, nabízející cestu do svatého místa. Navštívit Mekku je pro muslima povinnost. Musí obejít sedmkrát černý kámen, který je umístěn v patnáct metrů vysoké kostce pokryté černým sametem. Za odměnu dostane titul Hadždž; univerzitní diplom muslimů.

Rijád – Mekka, osm hodin autokarem, vzdálenost - osm set šedesát kilometrů. Nejsem muslim a do Mekky nepojedu. Ke Kábě by mě stejně nepustili. Legenda hovoří o kameni, který spadl z nebe. Původně nebyl černý, ale bílý jako sníh. Černým se stal až častým líbáním z hříšných úst, protože všichni poutníci jej musí políbit, a kdyby tak neučinili, pak by si své hříchy přinesli zpět do svých domovů. Ve středověku byli někteří poutníci tak horliví, že po spatření a políbení Káby, si na místě vypíchávali oči, aby se již více nešpinily věcmi pozemskými. Stávali se z nich světci a užívali veliké vážnosti.

Dalšího dne jsem se kolébal na korábu pouště. Žvýkal a vypadal spokojeně. Pronájem na tři dny mne stál více než džíp s plnou nádrží. Cestu pouští jsem si naplánoval, abych prožil trochu toho dobrodružství, ale hlavně abych si odpočinul. A sám. Potřeboval jsem vypadnout od všech ulepených starostí, které se hromadí jako směrnice ve velké firmě. Dostal jsem se na území, které mě už od malička přitahovalo svou historií a orientálním půvabem.

Na druhý den jsem spatřil první a jediný strom. Rostl na poušti sám. V žáru dne a mrazu v noci. Muselo mu být tisíc let a vypadal jako obrovská noha prehistorického dinosaura. Ulehl jsem do jeho stínu a odpočíval a můj velbloud okusoval větvičky, koulel očima, a sliny mu stékaly do písku.

Ulomil jsem si větvičku se zelenými lístky, na památku a pro štěstí. Olivovník byl jediným životem, který jsem na poušti viděl. Byl jako předzvěst; tam kde rostou stromy, je i voda a tam kde je voda, bývá i člověk.

A opravdu, po dvou hodinách jízdy jsem se dokolébal do polorozpadlé vesnice, ve které protékala jen jedna ulice, a na které bylo nalepeno dvacet domků omítnutých na bílo. V jediném místním podniku s odřenou cedulí „Karavanseráj,“  jsem si objednal mátový čaj s ibiškem a ptal se na olivovník, pod kterým jsem odpočíval. Jeden stařík si odkašlal a přisedl si na koberec. Vous měl bílý jako domky v poušti a kůži měl svraštělou od slunce.

„Tak ty chceš vědět něco o Ištarovi?“ zeptal se, a bafl si z fajfky. „Chci se dozvědět o stromu úplně všechno,“ řekl jsem starci a objednal mu šálek čaje.

„Písek co je všude kolem, tu nebyl. Začal vyprávět starý feláh a jeho dech páchl jako starožitnost. „Rostly tady datlovníky, banánovníky, fíky, vyrostlo starověké město Berber. Ještě před sto lety, trčely z písku věže, ale i ty zasypal čas.  Jen to modré nebe zůstalo stejné. Zeptal jsem se staříka, jak to všechno ví.  „Říkal mi to můj otec a tomu to řekl jeho otec a tak dále a tak dále. My knihy nemáme, my nečteme, tady nikdo neumí ani psát.“

„Písečná bouře! Žene se na nás obrovský mrak!“ Vykřikoval beduín, který vpadl do místnosti a koulel očima jako ďábel. Stařec byl klidný, vložil si do úst kousek tabáku a ukázal na koberec. „Tady jsme v bezpečí, bouře přijde a zase odejde.“  Než jsem se stačil usmát, začal písek bubnovat do dřevěných okenic. Kdo se neschoval, ten musel proklínat nebesa i Alláha. Hromady písku se přesouvaly a neznaly slitování. Myslel jsem na starou olivu, kolik asi písečných bouří už musela ustát.

„Ištar zná tajemství vody,“ přerušil hluk bouře starý feláh, „ale nikomu se ještě nepodařilo kopat tak hluboko. Jediná studna, kterou používáme, pomalu vysychá. Ištar nás přežije všechny. Moji synové a dcery žijí už léta ve městě, ale já zůstávám a písek bude mým hrobařem. Narodil jsem se v písku, žiju v písku a v písku chci i umřít. Jsem jen starý feláh. Co bych dělal ve městě? Můj život tluče pod rozpáleným sluncem. Ve městě bych se trápil, a já nechci zemřít utrápený.“

Místo tonulo v šerosvitu. Písek bubnoval do dřevěných dveří a prorážel si cestu do světnice. Pode dveřmi tekly hnědé jazyky. Nízký strop, koberce na stěnách a malá okna dotvářely atmosféru orientu. Na stropě visela jediná lampa. Majitel podniku odklopil plechové víko a zapálil knot. Komnata dostala zlatavý nádech a tvář starce zazářila bronzem jako na Rembrandtových obrazech.

„Ištar ukrývá nesmírný poklad,“ pokračoval feláh jako by jej světlo probralo k novému životu, „kdysi dávno oplývalo město Berber hojností a blahobytem. Byl to rozkvetlý ostrov uprostřed pouště. Ležel na kadidlové stezce mezi Asií a Evropou. Většinu zboží tvořilo koření, parfémy, sůl, asfalt a kadidlo, po kterém dostala stezka jméno. Obchodníci ve městě odpočívali a na své přetížené velbloudy nakládali zásoby na cestu; fíky, datle, drahocennou vodu a dřevo na vaření.

Obchod vzkvétal a Berber rostl. Avšak poušť se každým dnem plížila blíž a blíž a bouřlivý vítr ohlašoval nezvratitelnou zkázu. Předměstí byla pravidelně zasypávána pískem a lidé se přesouvali do už tak přeplněného centra, nebo rovnou odcházeli do jiných krajin. Berber se vylidňoval. Jednoho dne se i nejbohatších obchodník rozhodl město opustit.

Všechno zlato, které za svůj život nahromadil, zakopal pod kořeny Ištara. Už tehdy byl statným stromem. Mosul, tak se obchodník jmenoval,  se už nikdy nevrátil, a jeho poklad je zahrabán pod kořeny Ištara dodnes. Tato pověst tu koluje jako stará mince a silné muže už okradla o mnoho spánku. Kopalo se a kopalo, ale písek je sypký a nedrží tvar...“ Pak se stařík rozesmál a já mohl spatřit několik zubů, které mu ještě zbývaly. „Nestojí to za ovčí bobek. Zlato se nedá jíst a perly se nedají kousat. Ale voda, voda se dá pít. Voda je život!“

Písečná bouře ustala a majitel osvěžovny bouchal do dveří, které nechtěly otevřít, a sypal ze sebe arabské nadávky. Nakonec povolily a kletí ustalo. Poděkoval jsem starci za vyprávění, zaplatil jsem za oba čaje, tabák a seno, a šel se podívat na svého velblouda, který byl ustájen v boudě z vlnitého plechu.  Ležel v písku a přežvykoval slámu. Úplně klidný. Koráb pouště byl „natankovaný“ a já mohl pokračovat v cestě.

V mysli jsem byl ve staré Arábii na kadidlové stezce; s karavanou bohatě naloženou kurkumou, pistáciemi, vzácnou pryskyřicí, santalovým dřevem ... s královnou ze Sáby, zahalenou v hedvábí s jemným úsměvem na tváři, s ebenovými otroky zářící potem, v oáze štěstí s vodou a palmovými háji... téměř jsem usnul... až Tuarégové mávající šavlemi mě probrali z polospánku.

Bylo šest odpoledne a slunce se potápělo do písečných dun. Rozložil jsem si karimatku a ulehl. Zavírám oči a z černého prázdna mi před očima vyklouzly tlusté prsty obchodníků s černochy, ověšené rubíny barvy krve, pokapané mastnotou pečeného jehňátka., písklavý smích nadzvedával velká břicha.

Hlouček dobře živených těl posedával na karmínovém koberci s ornamenty pouštních travin a ptáků. Vdechovali kouř s vodní dýmky a zapíjeli jej odvarem z ibišku. Smích byl přerušen tlusťochem s turbanem na hlavě, který zadýchaně přicupital. „Berber je prokletý a Alláh nás opustil! Blíží se obrovský mrak.“ Otevřeným oknem přilétal předvoj smrtící armády. Písečná zrnka pronikala do pusy a lepila se na uvařené maso. „Zavřete okenice!“ Sykl Ali Bej... probral jsem se ze spánku a vyplivoval písek. Zatím co jsem spal, začalo foukat. Natáhl jsem přes sebe plachtu a stočil se do klubíčka.

Bylo ještě šero, ale ležet jsem už nemohl. Rána jsou na poušti mrazivá a z úst mi vycházel dým jak z tibetského vykuřovadla. Nesedl jsem na velblouda a do pusy vhodil směs datlí a oříšků. Žvýkal jsem a myslel na zvíře pode mnou, které dnes snídat nebude.

Pouštní ticho přerušil příjezd dvou džípů. Rodina Arabů si vyjela na piknik. „Salam alejkum,“ zdravily děti a smály se mému velbloudu, „Alejkum salam,“ odpovídal jsem na pozdrav. Pomalu jsem se blížil do místa, kde vyměním velblouda za taxi a vrátím se do Rijádu.

Cestou do města přibývalo života. Nákladní auta, terénní auta, motorky, několik velbloudů a pár oslů. Všechno doprovázeno lidskou posádkou. Na rekordně vysoké duně jsem v dálce spatřil „skleněné město,“ zatímco zvíře hlasitě odfrkovalo a plivalo bílou pěnu. Za dvě hodiny jsem jej vracel majiteli.

O mnoho let později jsem se dozvěděl, že vědci v listech australských eukalyptů našli zlato, a že se stromy chovají jako hydraulická pumpa, která nasává vodu, a s ní i rozpuštěné částice zlata. Eukalypty rostou ve vyprahlé pustině a jejich kořeny se noří do hloubky 40 metrů. Naštěstí bylo množství zlata v listech malé a nevyplatilo se stromy kácet.

Napadlo mě, nechat větvičku, kterou jsem si na poušti utrhl, podrobit zkoušce. Odeslal jsem „Ištvara“ na analýzu do laboratoře... a opravdu, v listech se našlo zlato... a možná, že pocházelo od obchodníka Mosula, ze starověkého města Berber. Ale nikomu ani muk.