Jak snadno se kousneme do jazyka

        Seděl jsem poblíž kandelábru a chtěl být neviditelný. 
        Na kandelábru už někdo visel. 
    Snad proto jsem si ho vybral. 
    Byla tu naděje, když bylo obsazeno, že si mě nikdo nevšimne.
    „Stojíme na prahu nových věků,“ slyším sýpání oběšence a myslím si: Kde jinde bychom mohli stát? 
    Nikde jinde se ani stát nedá. 
    Ať se postavíte kam chcete, tak tomu je vždycky tak. 
    Nové věky. 
    Naděje končící rozčarováním. 

    „Ty ale visíš,“ obracím zrak k třepotajícím se nožkám. 
    „On taky visí,“ třepl nohou k oprýskané zdi, kde trčel na zdi veliký krucifix. 
    Kristus se na něm prohýbal, jako by byl blízko orgasmu, ale spíš to bylo bolestí, utrpením a nepohodlím.     
    Už byl dva tisíce let mrtvý. 
    Prý vstal z mrtvých, aby vystoupil na nebe, ale TADY pořád ještě visel. 
    Jak dlouho bude muset ještě viset než si toho někdo všimne? 
    Než konečně někdo pochopí o co vlastně jde. 

    „Není viset jako viset,“ řekl jsem a připadal si na necelou vteřinu moudrý. 
    „Nechcete dolů?“ optal jsem se, když ten okamžik prozření trval tak kratičkou dobu.
        Viselec třepl nohou. 
        Zřejmě nebyl proti.
        Tak jsem se postavil. 
        Vzal do dlaní svoji kosu a odsekl ho.

PS.
        Usedl vedle mne a ztěžka dýchal.
        „Sedíme na prahu nových věků,“ řekl jsem a položil do trávy svoji kosu. 
        „Proč si neužít trochu naděje?“ zasípal on.